OBSCURA - A Sonication

70%

Není to až tolik týdnů zpátky, co jsem se s velkým zájmem zaposlouchal do dnes již předposlední desky „A Valediction“ od německých OBSCURA a shledal jí hodně povedenou a v jistém smyslu přelomovou. Šlo o práci, kde se kapela okolo Steffena Kummerera vydala o něco přímočařejším a posluchačsky vděčnějším směrem, než tomu bylo u jejich předchozích děl. Přestože se od etapy této nahrávky složení kapely znovu diametrálně změnilo a Steffen se prakticky rozloučil se všemi tehdejšími spoluhráči, z mého pohledu pokračuje plynule v trendu zpřímočaření vlastní tvorby. A to i s novými lidmi na palubě. Úmyslně netvrdím zjednodušení, protože i nové skladby jsou plné mistrovských instrumentálních pasáží, znamenitých rytmických momentů a perfekcionalistických sól.

Je nepochybné, že nové album „A Sonication“ pootevřelo dříve velmi technické a progové prostředí death metalu většímu zastoupení melodiky a postupů, které, podobně jako již u předchozího alba, čpí skoro až melo-deathovými prvky. Co zůstalo neměnné, je prvotřídní zvukový vklad, muzikantská perfekce a bravurně zvládnutá technická stránka věci. Jako zápor vnímám menší ochotu riskovat a o něco slabší skladatelskou složku než u minulého alba.

Z mého pohledu novinka nevlastní až tolik silných motivů jako předchozí album, což je možná způsobeno dřívější větší ustáleností sestavy a zřejmě i větší pohodou během skladatelského procesu. Nové skladby jakoby více připomínaly cosi, co zde již v mnoha jiných obdobách bylo. Jasně, OBSCURA byla vždy vnímána jako kapela, v jejíž tvorbě hrála roli určitá stylová návaznost na průlomové žánrové spolky z devadesátek jako DEATH, ATHEIST, CYNIC či PESTILENCE, ale právě v souvislosti s těmito jmény o jisté unifikaci zvuku jejich současné tvorby nemluvím. Přes veškerou snahu a zabudování nových spoluhráčů do sestavy, aktuální songy nepůsobí ve svém jádru až tak charismaticky a OBSCURA na novince působí jako draze vycizelovaný metalový artefakt, který si klade jen ten cíl, že nikoho zas tak moc nezklame. O tom zdali někoho nadchne, jakoby Steffen Kummerer a jeho nový spoluhráči snad ani nezauvažovali.

Čím dál víc mě přijde, že se OBSCURA dostává do osidel nějakých předběžných mustrů, a i když stále umí vysochat songy, ve kterých je znát špičkové řemeslo, již na nich postrádám onen prvek zdravého překonávání vlastních met minulosti. Rychlá jízda „Silver Linings“ je povedenou deathmetalovou vypalovačkou na úvod, kterou poznamenává drtivé tempo, řada fines i erupce kytarového zdobení. Jakoby se ona virtuozita někdejšího tech-deathu kapely dala do holportu s výrazem starých DARK TRANQUILLITY či AT THE GATES. OBSCURA špinavost druhých zmíněných sice nevlastní, ale má potenciál energetický a co se týče kytarových melodií. Ve středním tempu usazená „Evenfall“ jakoby byla lehce inspirována náladou hudby IN FLAMES v časech, kdy se před dvaceti lety Švédové toužili definitivně zbavit svého původního směru. Skladbě však znovu nechybí melodičtější linky, čisté zpěvy v back-vokálech (zatímco ten hlavní působí drásavě), řada perfektních instrumentálních momentů, z nichž upoutá nejen rozšafně pozvolné baskytarové brumlání, vystavené na odiv již od úvodu písně, tak znamenitá, neustále se odněkud vynořující a znovu mizící kytarová sóla.

Trojka „In Solitude“ je znovu manévr do vod tvrdších deathových odnoží a growlu. Vesměs jde o nejvýživnější žánrovou erupci na desce. Skladba vlastní parádní sólo rejdění v druhé polovině a dokládá, že Němci patří ve svém oboru ke špičce. Instrumentálka „Beyond The Seventh Sun“ nás zavádí do prostředí pro tuhle kapelu tolik typického a tak čelíme znovu kosmickému prostoru a na své odysei se během jízdy necháváme oblažovat libými kytarovými tóny a poutavou melodikou s častým kytarovým čarováním. Nejde však o žádné nesmyslné onanie, ale momenty s hlavou a patou. Ano, tahle instrumentálka má duši, má příběh a patří k nejlepším věcem na albu. 

Jak však dále deska pokračuje, postupně zjišťuji, že se OBSCURA nesnadno dostává ze své zavedené zóny, ale ani v ní neexceluje s něčím, co by výsledek posouvalo na vyšší level než u předchozích alb. Naopak, vše působí ještě o něco předpokládaněji a čitelněji, skladby jsou si vzájemně docela podobné, sice nezklamou, ale rozhodně ani ničím nad rámec osvědčených mustrů nenadchnou. Melodie jsou jasnější, struktura uhlazenější, ale nějaké nosné nápady jaksi zůstaly na půli cesty k tomu, aby se o novince dalo mluvit jako o díle, které kapelu katapultovalo kamsi výše. Dle mého je „A Sonication“ jen deskou, která je sice zhotovena s péčí, ve výborných podmínkách, výbornými hudebníky, ale její potenciál rozhodně není zlomový.

20.02.2025	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz