OBSCURA - A Valediction

70%

Klasické metalové řemeslo v top formě. Absolutní perfekce bez kompromisů. Vše, co jedni intoši na metalu milují a ti druzí nenávidí, v hektolitrech. Vše, co by měl každý metalista přinejmenším respektovat. Žádná póza, pokud za ní člověk nepovažuje profesorskou exhibici muzikantů – virtuózů milujících žijící i mrtvé klasiky, a to jak z metalu, tak z vážné hudby. Hudba sterilní jako zavařené okurky, hudba bez atmosféry, hudba na úrovni sofistikovanějších etud, pevně ukotvená v metalovém standardu vydefinovaném v prvé řadě RAINBOW a IRON MAIDEN, poté thrashovými velikány a nakonec AT THE GATES, DEATH, MORBID ANGEL, ATHEIST, CYNIC a NECROPHAGIST. Hudba.

Klapka! Hra na dokonalý metal po šesté! „A Valediction“ se rozjíždí pomalu a zároveň zostra. Celý mikrosvět jménem OBSCURA se nachází již ve „Forsaken“, propracované úvodní skladbě s mnoha vrstvami a překvapeními. Po nádherném akustickém intru zazní monumentální předehra a nadopovaná variace na úvodní riff z „Blackened“ (METALLICA). Následuje provzdušněné friedmanovské sólo s echem prostorného „Hangar 18“ (MEGADETH). Dále se ochomýtáme zejména kolem hájenství AT THE GATES a starých SOILWORK, resp. DARKANE, nebo THE FORSAKEN atd. Zapomenout nesmíme na titulku s „hypocrisím“ refrénem. Čirá krása toho nejušlechtilejšího kovu zdobí léty prověřenou kompoziční šablonu, ve které je vše vzorně seskládáno do notně zahuštěného obrazu. Přiznám se, že mi po nějakou dobu přílišný smysl nedával. Nápady se tak nějak valily, aniž bych dokázal identifikovat ty skutečně nosné, tvořící smysluplnou skladbu. Na náladě mi nepřidal ani povinně-rutinní táhnoucí se kousek „Devoured Usurper“. Situace se zlepšila až s několika dalšími poslechy, leč pochybnosti zůstaly.

Přesvědčivosti severského „harašení“ s občasnou příchutí melodického blacku každopádně pomohla volba producenta. Osvědčeného V.Santuru nahradil velezkušený Fredrik Nordström. Kontrastní vokodér zmizel až někam do oblak. S výjimkou úvodní a poslední položky zbyly jen decentní, spíše tušené synťáky. Z nadýchané death lahůdky s jakýmsi progresivním ksichtem se rázem stala našláplá mašina, která si nebere servítky, přesněji řečeno i v nově objevené sféře bere kde se dá. Nadšení by tudíž mohlo zavládnout po celé zeměkouli, protože na novince to metalisté mají extrémně melodické, relativně přímočaré, hodně thrashové a kytarově velmi, velmi štědré. Sound je o něco ostřejší, Fredrik odvedl dobrou práci. Nováček za bicími, David Diepold, hraje týmově a dost razantně. Požadavek na více agresivní hru plní asi nejlépe. Svědčí mu i pěkný zvuk virblu. Mistr tlustých strun, veterán Jeroen Thesseling, se zas vrátil, aby zvítězil. On skutečně ví, kde začíná i končí svoboda špičkového muzikanta a k čemu zavazuje důvěra v jeho schopnosti. Koncertní virtuozita se v jeho podání snoubí se sebekázní a odpovědností k celku, rytmicky tentokrát spíše konzervativnímu. Bezpražcová baskytara ovšem muziku příliš zagresivnit nedokáže. O sólových výstupech kytarového dua Kummerer/Münzner se ještě zmíním.

Se završením tetralogie na potemnělém a stále ještě progresivním albu „Diluvium“, prostě nastal čas pro smutné rozloučení („Valediction“), současně však i pro vyzkoušení něčeho odlišného, a tím pádem i pro nový začátek či kapitolu jednoho velkého „obsku(rního)řího“ příběhu. Smutek, nespoutanost, svoboda a vytýčení další cesty, obnášející pro změnu trilogii. Všechny tyto aspekty zdůraznil kytarista a lídr OBSCURY Steffen Kummerer v jednom z aktuálních rozhovorů. Dále se rozhovořil o úmrtích na covid, která ho v poslední době bolestně zasáhla, a také o hudebním dědictví, na které se snaží na aktuální desce navázat. I dalších témat bylo hodně, mj. premiérové natáčení mimo Německo, nový vydavatel, dva navrátilci a už zmíněný novic na postu bubeníka. Ať už si o nynějších praktikách dotyčného budeme myslet cokoliv, faktem zůstává, že na „A Valediction“ zní OBSCURA skutečně jinak. Ráda by se přiblížila takovým kouskům, jako je kupř. mocné „The Chainheart Machine“ právě od SOILWORK.

Bosse z Nuclear Blast bych z ničeho neobviňoval, tedy ani z pokynu k většímu zatraktivnění tvorby. DEATH/CYNIC formička sice znamenala jistotu určitého zájmu, nicméně po „Diluvium“ už by kapelu nikam neposunula. Poptávka na straně vydavatele se zřejmě ideálně střetla s nabídkou. Steffen utrpěl šrámy a dozrál. Potřeboval tedy najít nový zdroj inspirace a energie. Na cestě od své THULCANDRY k death metalu natrefil na další soudek archivní inspirace. Zkušeně ho narazil a vzniklo „A Valediction“. Současně se snaží alespoň provizorně vyplnit pustnoucí prostor, který se ve Skandinávii stále zvětšuje. Bohužel mám na mysli metalové teritorium. Cítí zde určitý potenciál a já s ním souhlasím. Takový přístup může být nakonec atraktivní i pro americké publikum, které stále nosí v srdci nesmazatelnou stopu agresivně-melodické skandinávské produkce.

Jakkoli revizní poslech „The Chainheart Machine“ pro OBSCURU moc dobře nevyznívá, patřím mezi ty, kteří cítí přinejmenším respekt k výbornému řemeslu. Psal jsem o něm ostatně už na začátku. Tucet nových skladeb ve skandinávském stylu si lze užít, zvláště když budete považovat za nápady i různé změny, finesy, fórky, kterými se, podobně jako kupříkladu u DRAGONFORCE, nešetří. Přidanou hodnotu dodává fusion bezpražcovka Jeroena a de facto i akademismus v přístupu – takovou čistoskvoucí prácičku na zvolené téma byste hledali asi marně. Reálná pocitovost tryská především z kytarových sól. Návrat Christiana Münznera motivoval a přinesl špičkové souboje. Na hitovce „When Stars Collide“ s vokálem hostujícího Björna Strida (stylové, že?) se v jednom takovém poklonili i Johnu Norumovi. Napadnou-li vás pro změnu Amotti, divit se nebudu. Promoření severskou nákazou totiž dosáhlo tak 80 - 90 %. Nevěříte? Tak je otestujte.:-)

06.12.2021	Diskuse (24)	Pekárek hackl@volny.cz