OBSCURA - Diluvium

80%

Zákeřné mimozemské organismy klubající se k životu, filosofické aspekty jejich bytí, dotek čehosi neznámého, co má schopnost podrobit nebo vyhubit ostatní živoucí formy. Vstupy věkovitých přírodních živlů do koloritu dění a proměny prostředí kde se dokáží orientovat a přežít jen ti geneticky nejsilnější a nejpřizpůsobivější. Přírodní zákonitosti fungující svým přirozeným způsobem a určující směr i tempo biologické evoluce. Tušená přítomnost nekonečna. Co tohle všechno má vlastně znamenat? 

Opravdu se nedá říct, že by si německá OBSCURA vybírala pro náplň svých skladeb tématiku běžnému člověku blízkou a srozumitelnou. Dost možná jim ty ostatní věci přijdou až moc přízemní, ale ona nesrozumitelnost má ve vztahu s jejich vyšperkovanou instrumentální složkou vlastně něco do sebe. „Diluvium“ je páté řadové album a dle mého se jedná o nahrávku v jejich diskografii dosud nejlepší, nejdokonalejší a plně charakterizující postupný růst bavorské smečky. Už na „Akroasis“ kapela zdobila své skladby velmi zajímavými motivy, do kterých se kromě ryze deathových prvků a onoho jazz-rockového koření dostávaly i pozoruhodné melodie a klasicky střižené ozdůbky. Ve vývoji řemeslné stránky se pokračuje i letos, kdy Němci na novém počinu představují ve svých řadách nového kytaristu Rafaela Trujilla. Hudebníka dosud prověřeného jen na koncertních štacích.

Novinka „Diluvium“ obsahuje špičkový a velmi technicky náročný metal vycházející z odkazů takových veličin jako DEATH nebo CYNIC.  V případě prvních floridských legend ony inspirace Němcům svědčí, neboť jako nohsledi Schuldinerovi tvorby z devadesátých let dokáží znamenitě rozvíjet jeho odkaz, který tento zesnulý génius představil zejména na svých albech „Individual Through Patterns“ a „Symbolic“, v případě druhých jmenovaných vzorů to přebírání oněch zvukových prvků (zejména nejrůznějších hlasových zkreslovadel) spíše výsledek narušuje. Ne až tolik, ale někdy přeci jen ano. Na můj vkus s těmito efekty OBSCURA zachází až moc často, nicméně ani tyto prvky nedokáží zkazit poslech jazzovými postupy ozvláštněného progresivního metalu.

Je jen škoda, že šéf, kytarista, hlavní growler a skladatel Steffen Kummerer je právě hlasově docela průměrným křiklounem, kterému do osobitosti projevu božského i ďábelského Chucka dost schází. OBSCURA však tento handicap dokáže zacelit obstojnou zásobou nosných nápadů i komplexností skladeb, ale i celou řadou fines, nejrůznějších instrumentálních postupů a sólíček. V tomto směru hrají precizní Němci nejvyšší možnou soutěž v oblasti extrémního metalu. Osobně si tedy dokážu poslech desky užít i přes onu hlasovou neosobitost i znevýhodnění těch, co přicházejí až jako druzí. Rytmika Linus Klausenitzer a Sebastian Lanser je znovu naprosto perfektní, dost možná jedna z nejlepších na evropské scéně, a staví promakané základy, na kterých pak duo kytaristů vytváří své zdobné útvary.

Celé album působí jako stále se vyvíjející organismus, kde vždy něco zurčí, ševelí, vyrůstá do své nové krásy, rozjitří smysly a jde přes hraniční překážky lidských schopností. Vymazlená záležitost z oblasti technického, ale vlastně i docela melodického a do puntíku promakaného death metalu, u které bych nerad vypichoval jednotlivé položky, neb to celé působí jako ucelená výprava. Pro sledovače stylu je tohle dobrodružství naprostou povinností, pro mne špičková sada skvělé a technicky vyšlechtěné hudby, ovšem hlavně díky nepůvodnosti a faktu, že OBSCURA budou vždy jen nohsledy DEATH, je to bohužel pouze za 80%.

26.07.2018	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz