OLYMPIC - Brno, Hrad Špilberk, 28.června 2022

Občas ze zájmu i pro pobavení sleduji Šlágr TV či její slovenskou obdobu Senzi. Jsou zde k vidění mnozí zestárlí interpreti, kteří kdysi bývali pravidelně na obrazovkách, prodávali kvanta desek a vystupovali v plných sálech. A dnes? Dnes jsou vděční za papudenklové kulisy, klipy natočené na první dobrou a prezentaci svých dávných hitů před hrstkou pamětníků, v lepším případě na halfplayback. Prostě, není to legrace udržet se dlouhodobě na výsluní popularity, stále tvořit nové písničky a zároveň se nestat karikaturou sebe sama. Jedním z těch, kteří trapní rozhodně nejsou a stále mají co říct, je Petr Janda a jeho OLYMPIC. Petr je ve skvělé skladatelské i studiové formě, stále pilně koncertuje a já jsem byl zvědavý, jaký výkon předvede OLYMPIC naživo na nádvoří brněnského hradu Špilberk.

Půl devátá, ještě denní světlo, návštěva více než slušná, nádvoří důstojně zaplněno, což Petr Janda později ocenil s tím, že je vidět, že OLYMPIC jde správnou cestou.:-) Mohlo se tedy jít bez okolků na věc. V prvé řadě mě zajímalo, kolik skladeb se kapela odváží zahrát z poslední desky „Kaťata“ (2020). Vždyť různí letití hudebníci si často stěžují, že nová tvorba nikoho nezajímá, že všichni stejně čekají na léty osvědčené hity. K mé radosti, jak již bývá u OLYMPICu tradicí, se začalo razantně, a to ničím jiným než „dvojkopákovými“ „Kaťaty“! Zvuk sice, zejména ze začátku, nebyl úplně ideální, ale na to, že šlo o koncert pod širým nebem a že nádvořím často profukoval silný vítr, celkem snesitelný. Vokály byly ovšem po celou dobu krásně srozumitelné. Po „Kaťatech“ ihned následovaly „Pálím tvář“ a ještě další 3 skladby z posledního alba, celkem tedy 5 věcí! Publikum na ně reagovalo docela příznivě a i já jsem byl rád, že kapela našla odvahu odprezentovat tolik nových skladeb. Na druhou stranu jsem si říkal, proč by si to OLYMPIC nemohl dovolit? I kdyby se lidem nelíbily, nakonec je vždycky dostanou do varu léty prověřené hity, kterých má kapela zásobu na několik večerů.

Jediným menším zádrhelem byla nezdařená oprava hi-hat činelu, který dle sdělení bubeníka Martina Vajgla musel být po zbytek koncertu napevno utažený. Ale výkon dotyčného tím nikterak poznamenán nebyl, jeho úderná hra je pro současný OLYMPIC jak dělaná. Po zmíněném drobném zdržení tedy mohla započít série osvědčených hitů, kterou zahájil „Osmý den“, následně potěšila nečekaně zařazená osmdesátková balada „Je to tvá vina“, při které Petr Janda odložil kytaru a nechal tak vyniknout typickým baskytarovým linkám Milana Brouma, klávesám Pavla Březiny a …svému hlasu. Jestli jsem měl před koncertem z něčeho mírnou obavu, pak to byla hlasová forma kapelníka – vždyť před pár týdny oslavil osmdesátiny a občas slyšívám poznámky, že už to pěvecky přece jen není ono. Janda má nicméně ve svém hlasu jednu obrovskou výhodu – je téměř okamžitě rozpoznatelný a má charisma, takže i kdyby třeba neuzpíval nějaký ten tón, ničemu by to nemělo vadit. Tedy, alespoň takto jsem Petra dopředu sám pro sebe omlouval v očekávání, že jeho hlasový výkon nebude ideální. Jenomže došlo k něčemu, co bych neváhal nazvat jako „zázrak na Špilberku“. Právě při posledně zmíněné skladbě jsem se definitivně utvrdil, v jak vynikající hlasové formě koncert dotyčného zastihl. Po celou dobu zněl svěže, všechno vystřihl s naprostým přehledem a zpětně se stydím, že jsem si o jeho výkonu předem vůbec dovolil pochybovat. Přece jen, když někdo stále zvládá pravidelné tenisové mače s „mladíky“ Petrem Kolářem a Pavlem Šporclem, tak přece ve formě být musí! :-)

Poslední z otázek, na které jsem očekával odpověď, byla, jestli OLYMPIC vytáhne ze svého bohatého archivu nějaké netradiční, resp. méně známé, naživo málo hrané skladby – v tomto ohledu mile překvapila „Vůně benzinu“ z „Kornova“ alba z roku 1974, která se díky své hard rockové prezentaci nečekaně zařadila k nejtvrdším položkám večera. Ocenil jsem rovněž další dvě skladby z novější tvorby „Já nejsem zlej“ ze „Souhvězdí šílenců“ (2013) a „Ještě jednou chtěl bych býti klukem“ z „Trilobita“ (2018). I když, které skladby „z cesty časem“ vlastně nemohly nepotěšit. Je libo legendární klasiku „Dej mi víc své lásky“ ze sedmipalcového splitka s Josefem Zímou(!) vydaného již v roce 1965(!) či snad metalovou jízdu „Když ti svítí zelená“ z roku 1988 nebo procítěnou „také již klasiku“ „Dávno“ z roku 1994? Prostě zleva zprava pecka za peckou, takže i povrchní znalec olympické tvorby si to svoje během večera určitě našel.¨

Co by se ještě dalo a mělo vypíchnout? Určitě stojí za zmínku hezky zvládnuté vícehlasy celé kapely (včetně bubeníka!), zajímavostí je přítomnost na boku pódia sedícího kytarového technika, který se občas přidal s druhou (akustickou) kytarou. A rozhodně nelze opomenout výkon klávesisty Pavla Březiny – nejde jen o jeho instrumentální, ale především o aranžérskou zručnost. Bez ohledu na stáří skladeb byly jeho aranže prostě dokonalé! Ostatně, od spoluautora devadesátkového megahitu „Jarošovský pivovar“, kapelu snad jmenovat netřeba, se nedalo ani nic jiného očekávat!:-) Pro OLYMPIC to byl skvělý „nákup“, což bylo patrné již na studiových „Kaťatech“.

Za světla se začalo, za tmy, po více než hodině a půl, skončilo a já mohl s uspokojením konstatovat, že není třeba OLYMPIC respektovat jenom z úcty k věku a minulosti pana kapelníka – vlastně, není zmínka o věku s ohledem na dnešní nadvládu korektnosti a snahy nikoho neurazit zakázána? OLYMPIC je i nadále relevantní kapelou, což dokazuje nejen ve studiu, ale i na pódiu, a já se už teď těším na jejich další album a koncert. Palec nahoru a ať Vám to co nejdéle vydrží!

P.S.: Seznam odehraných skladeb někdy řekne víc, než tisíc slov, takže zde je:

„Kaťata“, Kaťata, 2020

„Pálím tvář“, Kaťata, 2020

„Ach“, Kaťata, 2020

„Šrám, co se nezahojí“, Kaťata, 2020

„Pádím“, Kaťata, 2020

„Osmý den“, singl, 1980

„Je to tvá vina“, singl, 1985

„Jako za mlada“, Kanagom, 1985

„Já nejsem zlej“, Souhvězdí šílenců, 2013

„Když ti svítí zelená“, Když ti svítí zelená, 1988

„Jednou“, Dávno, 1994