OLYMPIC - Kaťata

80%

OLYMPIC vydali novou desku. Zní zase trochu jinak, vlastně o dost jinak než sada těch předchozích. Chvílemi se i pořádně – „nehardrockově“ – rozjíždí. Sešlápnutí plynového pedálu může být za kalkul považováno asi jen těžko, i když solventní a stále ještě početní latentní, odrodilí, bývalí, unavení, stárnoucí, ale i dosud aktivní fanoušci ostřejší kytarové hudby, zkrátka metalisté zralého věku na koncerty dorazit mohou a určitě jim nebude vadit, když si nakonec zazpívají i nějakou tu lidovku typu „Okno mé lásky“. Turné k albu „Když ti svítí zelená“ musela být bomba, a kdo chce zažít nebo si po více jak třiceti letech zopakovat něco podobného, má tak trochu šanci. Každopádně, pokud odezní zatrolený covid, neměl by váhat. Všichni víme proč a nemusí nás na to ani upozorňovat jedna z posledních zpráv publikovaná na webu skupiny.

Nynější sestava disponuje průbojnou rytmikou, novým klávesistou a lídrem, který hraje excelentně na kytaru a stále si rád zazpívá. Oddanost písničkovému bigbítu a rezervovaný vztah k popu jsou stále markantní. Láska k energii a kytarám tvrdšího rocku působí autenticky i dnes. V tomto rámci už dávno nejde o progresi. Žádné překotné posuny vpřed, nebo vzad, spíše absorpce některých prvků a „hra v šachy“ (znalci si mohou dosadit hru karetní) se záměrem vypovídajícím o momentálním rozpoložení a inspiraci. Progrese není potřebná, v jistém smyslu byla navíc přítomná na perfektním „Trilobitovi“. S OLYMPICEM si už dlouho užívám především jedinečnost, kterou přináší neutuchající touha skládat dobré písně společně s talentem dozrávajícím mnoho desítek let v tónech elektrické kytary. Petr Janda během své aktuální šachové partie, sehrané na podzim roku 2020, překvapil koněm. Opravdu překvapil? Titulní skladba nové desky „Kaťata“, pravda, šlape dobře. Celkově však nejde o citelné přitvrzení. Na to má zvuk ve srovnání s „Trilobitem“ nenápadně obroušené hrany. Doprovodu vládne rozostřená, z hlubin vytažená baskytara. Společně s kytarou jde o mocný pár druhých houslí, budují spíše hutnost než tvrdost. Nad nimi se vznáší nadýchaný polštář z klávesových rejstříků Pavla Březiny. Zvláštní, vzhledem k nejednoznačnému dojmu ze zvuku jsem si operativně odskočil do Supráče pro cédéčko. Tak znova. Z hudby ční vokály (sbory) a klávesy, následují energické bicí Martina Vajgla, které lahodí o něco více po prohnání bednami. Pod tím vším plyne hutný, spíše tušený kytarový proud, jemuž dominuje temnější baskytara. OK, v syrovém živém podání tudíž čekám produkci ostřejší – lidově řečeno „nářez“.

Minulé album svou pestrostí a precizností noblesně završilo zemitě hardrockovou etapu. Zdánlivě konzervativní fázi, ve které bylo, samozřejmě v mezích nepřekročitelných žánrových pravidel, dovoleno vše. A Janda se bavil, co, užíval si to. S „Kaťaty“ nicméně časy nuancí a plnění snů do jisté míry končí. Došlo k poměrně nečekanému tahu, ke skoku zpět přes hradbu desetiletí do dynamičtějšího období, avšak zároveň odkloněnému směrem ke klasické písňové tvorbě. Pakliže tedy mistr něčím překvapil, tak formou, a zejména důrazem, s jakým se obrátil na všechny své potenciální posluchače. Výsledný efekt není vůbec zlý. Kapela zní rázem jinak, neztratila muzikálnost a současně znovu nabízí svůj tradičnější hitový repertoár, nově podepřený uměním Vajgla a ověnčený „osmdesátkovou“ hrou Březiny. Jasně, na nějaké ty hammondky také dojde, základ ovšem tkví v něčem, co mi dělá hodně dobře a co na počátku let devadesátých dotáhl k dokonalosti Moore a Sherinian (co třeba sóla v „Bouři“) z DREAM THEATER. Přežitek? Kdepak, řekněme řemeslně-pocitové retro bez přívlastků typu „synth“. Fenomenální Milan Broum dělá navíc lahůdku prakticky ze všeho. Poslechněte si např. jeho hru pod kytarovým sólem (mimochodem vynikajícím!) v „Nemám páru“ nebo bezpražcové sólo v úvodu ukázkově vygradované „Pálím tvář“. Stručně řečeno, Janda se protentokrát rozhodl o chlup méně bavit sebe a více své okolí, a to od „a“ do „z“. Dodávám, že po svém. Vše ostatní s tím koresponduje.

Stačí pohlédnout na obal připomínající alternativní – českou – verzi zadní strany Madonniny obálky „Like a Prayer“. Má švih a vyvolá zájem. Absolutní trefa, o facce korektnosti nelze hovořit, stejně tak ovšem ne o ponižujícím sexismu (viz fakáč:-)) či pocitu trapnosti. Poukazovat na vysoký věk hlavního protagonisty ve spojitosti s příslušným tématem přitom není fér. Smutných „seniorských“, resp. bilančních alb plných „životních zkušeností“ , „opravdových emocí“ apod. začíná být příliš. Janda se vydal jinou cestou a je to … fajn. Z mého pohledu doslova obdivuhodné. Linii drží i texty. Mísí se v nich zábava s „životními šrámy“. Oslovení autoři, přispěli solidním materiálem, který nepoučuje, nekáže ani moc nevydírá. K náladě jednotlivých skladeb pasuje ovšem skvěle. Jandův macho žije naplno, je hodně sobecký, může být chlípný, zároveň však dokáže být také sebeironický, opravdově smutný, milující; dokonce, zvlášť když dostane čočku, i decentně empatický. Neříkám, že bych ho chtěl za kámoše (on mě nejspíš také ne), ale v principu mi nevadí. Dokázal bych s ním vypít pár piv a pokecat, třeba o tom, co ho naplňuje mimo vztahovou sféru, která ho na albu definuje. Jde o hudbu? Nevím, moc o něm vlastně nevím a on nechce, abych ho či jeho zpověď řešil.

Promlouvá k nám skrze nápadité písně, jejichž melodie mají k mému srdci blíže než slova. Teď už to mohu konečně říci naplno. Pakliže se odhodlám nahlížet na „Kaťata“ pod prizmatem své „kovové specializace“, kochám se nejvíce právě melodiemi. Jejich stavbou, osudovostí a patosem, byť se s nimi, jejich silou – hlas občas potýká. Navíc si připočtěte vzpomínanou hutnost. Nečekejte žádnou láci. Kdo za ni považuje momentky ve stylu tvrdší produkce TURBA, resp. EUROPE a TEAMU, prosvítající v již zmíněné hitovce „Pálím tvář“, měl by se vystříhat unáhlených závěrů. OLYMPIC jsou výrazně tvrdší. Neutuchající melodický tlak se navíc udržuje po celou první čtvrtinu desky. Nakrátko pomíjí až s nástupem „Ach“, která odkazuje k posledním dílkům diskografie. S valivou „Erikou“ se ostře baladizuje a napětí opět vzrůstá. O vatě nelze hovořit, o vrcholech ano. Půdu pro hymnu „Šrám, co se nezahojí“ bezvadně připraví zahřívačka „Padám“. Samotný „Šrám“ představuje jednoznačné vyvrcholení; poslední trio skladeb sestup, nikoli však kvalitativní. Mluvme o taktickém ústupu před závěrem. Nálada se opět mění. Namátkou stačí zmínit „Bouři“, ve které dochází ke – zřejmě spontánnímu – spojení osvědčené baladické formy OLYMPICU s temnotou KING DIAMOND, na které konečně upomíná i závěr kytarového sóla. Plíživé klávesové plochy odvádí výtečnou atmosférickou práci nejenom zde. Druhý, méně efektní a méně přístupný vrchol. Zajímavě se v refrénu proměňuje i závěrečná „Nemám páru“. Pokřivený rokenrol zde nečekaně ústí do mocného refrénu a dalšího vynikajícího sóla, během jehož přednesu Janda dokazuje, že páru ještě má.

Takže jsme ve finále zase u progresu? Je to neuvěřitelné, ale pravděpodobně ano. U skvělých skladeb stoprocentně, OLYMPIC totiž stále odmítá „důstojně zestárnout“. Nic takového Petr Janda pro léta 2020-2030 v diáři nemá (nový zpěvák 2025?). Nic takového se prostě neřeší. Django určitě jednou odejde, ale spoutat se zatím nedal; ani očekáváními od ctihodného kmeta, ani věkem jako takovým. Navzdory pár muškám proto hodnotím vysoko. „Kaťata“ jsem si poslechl mnohokrát a dojem je čím dál lepší. Nakonec se zredukoval do dětinského přání: Chtěl bych umět hrát jako každý jeden z nich.

17.12.2020	Diskuse (53)	Pekárek hackl@volny.cz