ONSLAUGHT - Generation Antichrist

70%

Anglie nikdy nebyla zásobárnou thrashových úderek světového významu. Je zvláštní, jak se zde některým rockovým a metalovým žánrům daří a jiné jsou odsouzeny navždy k přežívání v chladném a temném podzemí. I v osmdesátých letech, v dobách největšího žánrového boomu, se zde dokázaly jakž takž prosadit pouze tři kapely - ONSLAUGHT, SABBAT a XENTRIX. U ani jedné však nedošlo k průlomu mezi světovou elitu, ale spíš o získání si určitého jména v rámci západoevropského trhu s tehdy bující tvrdou hudbou. Nejzkušenější z oné zvláštní trojice „podzemních osamělých“, bristolská kapela ONSLAUGHT, vydala svou debutovou desku „Power From Hell“ již v roce 1985, v časech kdy se jejich stylu ještě říkalo speed metal, jakkoliv kapela do světa chrlila pitoreskní satanské propriety a stala se definicí agresivního metalu pokračujícího v návaznosti na rytíře NWOBHM. Brzy byl v jejich případě přívlastek - speed metal - nahrazen agresivnějším slovem THRASH. Druhá deska „The Force“ z roku 1986 je zřejmě nejklasičtějším albem Britů v jejich historii, přálo tomu nejen mladické nadšení, stupňující se vyhranost, ale rovněž vrcholící vlna podobné hudby a to zejména v jejích epicentrech - v USA a Německé spolkové republice. 

S albovou trojkou „In Search Of Sanity“ došlo k znatelnému vývoji směrem k techničtějšímu naturelu skladeb, ale rovněž k zmelodičtění a zpřehlednění skladeb. V devadesátých letech posléze kapela fungovala jen velmi sporadicky, ovšem v novém miléniu se několikrát pokusila o comeback, přičemž o její novější tvorbě rovněž nikdy nešlo říct, že by za starou zaostávala. ONSLAUGHT zkrátka nikdy nebyli taková bomba, aby se jejich klasická díla nedala kvalitativně dorovnat. Vždy si zkrátka drželi potřebnou kvalitu a bylo tomu rovněž před sedmi lety u alba „VI“ a je tomu tak i v případě namakané novinky „Generation Antichrist“ v letošním roce, kdy se vracejí po velkém personálním zemětřesení. Vedení kytaristou Nigelem Rockettem, jediným původním členem, mají jasnou představu o poctivém metalovém řemesle.

Nic však není úplně černobílé. ONSLAUGHT se totiž zvukově nejednoznačně pohybují v rámci teritoria evropského thrashe, neboť jejich zvuk, i přes určité temné indicie, přeci jen obsahuje více vlivů úhlednější kalifornské školy než té rozervané evropské. V jejich bouřlivých skladbách je možné dnes nalézt stopy riffohry takových veličin jako EXODUS, TESTAMENT nebo DEATH ANGEL a to mnohem spíše než třeba zatvrzelost a nenávist KREATOR. Neovlivňuje to však agresivní vyznění, ONSLAUGHT platí za hodně rozběsněnou hydru. Valy jejich rychlých riffů mají potřebnou tonáž, výkony všech zúčastněných si ostatně nic nezadají se špičkovými muzikanty z mnoha známějších kapel. Ostatně Nigel Rockett se v posledním roce obklopil zcela novou sestavou, neboť minulou, sedm let starou řadovku pamatuje už jen baskytarista Jeff Williams. Novým křiklounem se stal David Garnett, za většinu kytarových sól je zodpovědný Wayne Doorman a zpoza bicích vše pohání James Perry. Všichni tři do jednoho nováčci. Tahle sestava dala vzniknout divokému albu, které svým naturelem dost možná nadchne nejednoho žánrového příznivce, ale i díky své zatvrzelosti naopak neosloví nikoho dalšího, kdo si nelebedí příliš v agresi. ONSLAUGHT zkrátka sázejí vše na kartu agresivní thrashové hry, na energii, nasazení a old-school přístup s aktualizovaným zvukovým kabátkem. Hráčské kvality mají dostatek, ovšem je zde nebezpečí sklouznutí k jisté monotónnosti a brzké ohranosti díla, přeci jen stran nápadů se stále nedokáží měřit s kapelami z první žánrové ligy. Kytarové motivy mají sice tlak ale rozhodně ne barvitost a zpěvák plní jen potřebnou hlasovou stylizaci k danému žánrovému chlívku a to bez snahy o originalitu. Zkrátka to není Ellsworth, Souza ani Billy.

Po nicneříkajícím houpavém úvodu „Rise To Power“ přichází nekompromisní rubanice „Strike Fast Strike Hard“, velmi reprezentativní ukázka thrashové řezničiny v zběsilém tempu. V podobném duchu se vlastně nese celý materiál, a tak ani skladby jako „Bow Down To The Clowns“, „Generation Antichrist“ nebo „All Seeing Eye“ nezůstanou o nic pozadu a nepolevují. Horší už je poslech tohoto materiálu po uplynutí oné obligátní dvacetiminutovky, kdy se vše začne slévat a člověka, s věkem bažícího po větším množství hudby, to klepání koberců začne unavovat. Tak třeba v rámci předposlední „Religiousuicide“ jsem se přistihl, kterak mě tahle píseň přišla až směšně kolovrátková a patetická, říkal jsem si, že to s tou nasranou rýmovánkou snad ani nemohou myslet vážně. Chci říct, že podobný nářez dělaný z veškerou vážností může mít rovněž své stinné stránky a ne každý na něj bývá nastaven. Stejně jako jej někteří mohou nekriticky oceňovat, může zároveň i dost lidem, jinak nemajících problém s poslechem tvrdé hudby, připadat přežitý a nezajímavý. V rámci moderního thrashe je tohle ovšem pořád docela dobrá deska. 

14.08.2020	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz