OPERATION: MINDCRIME - The Key

60%

Rozdělení QUEENSRŸCHE na dva samostatné útvary, používající totožného, na metalové scéně světově proslulého názvu, je jak známo minulostí, zatímco tři z původních členů spolu se zpěvákem Toddem LaTorrem a kytaristou Parkerem Lundgrenem pokračují pod osvědčeným jménem a svou hudbou navazují na klasické Hard´N´Heavy vyznění kapely z osmdesátých let, bývalý zpěvák a lídr QUEENSRŸCHE Geoff Tate si ponechal práva na jejich nejúspěšnější album „Operation: Mindcrime“ a jeho nový projekt pojmenoval podle tohoto slavného konceptu, který v roce 1988 zajistil souboru nesmrtelnou slávu, navzdory skutečnosti, že Tateovi současné hudební chutě neodpovídají ničemu, co kdysi koncepční dílo stylově reprezentovalo. Jakkoliv je už několik let jasné, že příznivci starých QUEENSRŸCHE setrvají u zažité značky Geoffových ex-kumpánů, nemůžu se zbavit dojmu, že po umělecké stránce je jeho cesta umělecky o něco poctivější a těžší, jenže aby si jeho aktuální „all stars band“ získal příznivce, to celé rozhodně nemusí stačit. Když tedy poslouchám debutovou desku „The Key“ od OPERATION: MINDCRIME, věřím na ní Tateovi každou jednu skladbu, každý part zdejších písní. Vždyť se tento pozoruhodný pěvec netajil svou touhou po experimentech a své unikání z hardrockových vod (a to ještě v dobách svého pozdního působení u QUEENSRŸCHE) nezastíral. Nemohu si pomoci, ale novinka znovu všechno potvrzuje a platí za další pokračování pro někoho zvláštních Tateových choutek, tak jak byly před pěti lety zachyceny kupříkladu na vcelku progresivním, avšak velmi nepochopeném díle QUEENSRŸCHE – „Dedicated To Chaos“.

Podívejme se na věc nejdřív z globálu, první tedy položím otázku. Co je platné, že „The Key“ zní znovu progresivně, nebojácně a různorodě, a že snový zvuk nahrávky vykreslovaný na oparu nočního velkoměstského prostoru (mistrovsky zapasované aranže v podobě smyčců, kláves, bubínků a dechů, zejména pak saxofonu) plně potvrzuje nespoutané hudební cítění hlavního performera, které dávno nemá nic společného s hardrockovou či metalovou podstatou Tateových kořenů, když se mu znovu nedaří nahrávku světu ujednoceně a výrazně prodat? Pro nemetalové posluchače bude Tate vždy tím afektovaně ječícím frontmanem, reprezentujícím metalovou kulturu osmdesátých let, pro metalisty je naopak jeho současná hudba zcela nesrozumitelná, nedynamická a nudná. Jeho nové skladby upoutávají znovu pouze hudební příznivce bez předsudků a to až z druhého plánu a po potřebném zkoumání každého jejich detailu. Dílo se nese na vlně hypnoticky laděného prog-rocku, vedeného v pozvolných tempech a inspiruje se spíše u umělců jako David Bowie, Peter Gabriel nebo dokonce Sting. Často zde dojde z rockového základu i na výjezd k ethno a jazzovým vlivům. Osobně si myslím, že někdejší fanoušci QUEENSRŸCHE, ale i někdejší fanoušci právě Geoffova hlasu, si budou ve větší míře přát slyšet něco jiného, ale Geoff je znovu svým zatvrzelým lpěním na nepodbízivém písňovém formátu neuspokojí. Přitom jde v celém tom nedorozumění jenom o otázku hudebního vkusu. Ten zpěvákův se totiž již asi dvacet let zcela míjí s tím, co od zpěváka podobného typu chtějí slyšet jeho fanoušci, které si získal v době své největší slávy.

Co se týče skladeb, mám zde své favority. Deska samozřejmě graduje v závěrečné, bohorovně rozmáchlé suitě „The Fall“, ale ještě než se ke svému vrcholu doplouží, zažije řadu občerstvujících zastávek, které od sebe někdy dělí záhadná abstraktní intra, někdy tak trochu slabší song, ale více méně se většina položek zdařila, takže ať se tyto jmenují „Burn“, „Re-Inventing the Future“ a „Ready To Fly“, což jsou tři věci řekněme toho přívětivějšího rockového uspořádání, kde Geoff nabízí přesně to, co vždy chtěl v posledním svém období u QUEENSRŸCHE hrát, nebo naopak „Life Or Death?“ coby dravý post-modernistický bigbeat, „Stranger“, kde zaujme hutný a moderní kytarový sound (dost pravděpodobně nejtvrdší a nejživelnější skladba nahrávky), vždy si je dokážu vychutnat, byť je mi jasné, že opravdových mistrovských kousků se zde příliš nevyskytuje. Těmto věcem jsou pak protikladem takové ospalé, surrealisticky uchopené záležitosti jako „Hearing Voices“ a „A Queue“, které z mého pohledu mají také cosi do sebe. Album však rozhodně nedocení nikdo, komu byl i poslech pozdních alb QUEENSRŸCHE před Geoffovým vyhazovem proti srsti.

„The Key“ vůbec není špatným albem, mnohdy jde o velmi poutavý rock, zde zatavený do již výše zmíněného snového oparu, takže když skladbami proplouvají kytarové harmonie, hypnotizující zvuky bubínků a abstraktní vyhrávky či sóla, doprovázena jeho uhrančivým přednesem, cítím v tom opravdovost a záchvěvy hudebního dobrodružství. Je mi zkrátka jasné, že tento člověk dělá bezezbytku všechno tak, jak si sám vysnil a představoval, a to je dle mého základem činnosti každého umělce, přestože nebezpeční nepochopení je velmi pravděpodobné. Já osobně „The Key“ považuji za vcelku dobré album, co si však o něm budou myslet kupříkladu příznivci QUEENSRŸCHE a jejich alba „Empire“, je opravdu ve hvězdách. Deska pro hudební posluchače bez předsudků. Highlighty chybí, ale jinak v poho...

29.09.2015	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz