OPETH - Garden Of The Titans

100%

Kdo by čekal, že OPETH letos vypustí jenom nějaký průměrný koncertní záznam, ten by se velmi mýlil, vždyť tito Švédové dlouhá léta patří mezi perfekcionalisty, kteří si na podobných kolekcích dávají sakra záležet. Mocná záležitost, tahle „Garden Of the Titans: Live At Red Rocks Amfitheatre“, jak zní celý její název. Album je totiž magickým výletem čarokrásnými hudebními scenériemi, jaké nabízí nejen produkce hraná v útrobách pověstného amfiteátru zasazeného do skal divoké coloradské přírody, ale i samotná tvorba jedné z nejúchvatnějších severských metalových kapel současnosti. Nosič vyšel u Moderbolaget Records v mnoha formátech, včetně obrazové DVD a Blueray verze, a je prakticky dokonalým artefaktem doby, v jaké se králové prog-metalu právě nacházejí. Osobně však vlastním vinyl, neboť mě na videozáznamy zkrátka koukat moc nebaví a raději si vychutnávám pouze zvukový záznam. Koupě každopádně nelituji, naopak, nechávám se unášet vlastní fantasií a tím rudým měsícem nad Skalistými horami i songy od kapely, která svou koncertní připraveností dlouhodobě ohromuje.

Nepřekvapí skvostná zvuková stránka, strhující skladby a taktéž hráčské výkony kvintetu, tyto náležitosti totiž ke kariéře OPETH patří zcela automaticky, navíc Akerfeldtovi krátké průpovídky vykazují jistou dávku suchého humoru, v amfiteátru každopádně padajícího na úrodnou půdu, neboť tahle kapela nesporně oslovuje hlavně vnímavější posluchače, ať se hraje v jakékoliv zemi světa, a ti nadsázce zkrátka rozumí. Kombinací všech faktorů tak vzniká magická atmosféra daného večera. Ostatně, kdyby zde zůstalo jen u prvotřídního řemesla, výsledek by asi nevyzněl úplně ideálně. Dostáváme tak osmaosmdesát minut dlouhý desetiskladbový koncert, který dýchá i bytelnou přidanou hodnotou.

Coloradský amfiteátr uprostřed rudých skal leží v kopcovité pustině, jen několik kilometrů od hranice západní periférie největší města tohoto amerického státu (Denver). Místo za svou takřka dvousetletou historii prošlo opravdu lecčím (v 19.století se stal zhluk těchto skal, nazvaných později Red Rocks, místem, kde indiáni nalézali úkryt). Amfiteátr zde byl postaven někdy ve dvacátých letech minulého století, ale první rockový koncert zde odehráli teprve THE BEATLES a sice na jednom ze svých prvních amerických turné. Mnoho velkých koncertních akcí se zde dočkalo zvukového i obrazového zpracování (např. slavný první živák U2 „Under The Blood Red Sky“ z roku 1983).  Každopádně tak, dle mého, nešlo najít pro OPETH, během jejich americké šňůry, kouzelnější prostředí, navíc se vykazující dobrou akustikou. Dostatečně pestrá, inteligentní, ovšem i smysly vydatně rozněcující metalová hudba pod rudé skály přímo náleží, navíc získává, díky fantastickému prostředí místního amfiteátru, i díky interakci kapely se zasvěcenými fanoušky, mnohem intenzivnější charakter.

OPETH už dávno patří mezi lídrovské, úspěšné a svou kariéru pomalu a dlouhodobě budující kapely, které se nemusí na koncertech obávat, že nebudou mít svůj repertoár z čeho vybírat.  A ačkoliv mohly zaznít i jiné songy, jsem nakonec přesvědčen, že set-list byl vlastně vybrán optimálně. I když se zde dočkáme několika výjezdů do dávnějších časů, tak jako se to děje u rozervaných předlouhých monster „Demon Of the Fall“, „Herr Apparent“ a závěrečné bouře „Deliverance“, je poznat, že se těžiště koncertu směřovalo spíše k posledním třem řadovkám tíhnoucím k mistrovské hardrockové platformě let sedmdesátých. I to vlastně potěší, protože všechny ty jemnější party umocňují naléhavost záznamu i jeho kontrastnost a dynamiku, viz. nádherná suita „In My Time Of Need“, která patří k vrcholům kolekce.

Hned tři skladby pocházejí z poslední řadovky „Sorceress“, což je (dle mého) mimořádné album, na kterém OPETH potvrdili, že se touží nadále ubírat procítěnějším rockovým směrem.  Zde se dotkli prozatímního skladatelského stropu, o čemž na recenzovaném záznamu svědčí hned tři luxusní vypalovačky – „Sorceress“, „The Wilde Flowers“ a „Era“. V případě první jde o mocný a temný takřka stoner-rock. Skladba totiž dokonale charakterizuje majestátnost švédského tělesa a jeho současný příklon k obecné rovině metalu. Další dva songy už jsou zapeklitější, hravější a co do melodiky propracovanější. Více art-rocková tvář OPETH s vrstvami vyhrávek, dojemných zpěvů a závoje hammondů kapele vlastně moc sluší. U skladby „Era“ zaujme i vyloženě optimistická melodika, kterou posléze Akerfeldt okomentuje jak první cock-rock song v historii OPETH, včetně nějaké té narážky na adresu zde nepřítomného Jona Bon Joviho. Znovu potvrzuji, že tahle kapela nikdy nebyla otevřenější širšímu publiku než na albu „Sorceress“. Sám bych si přál, aby zde zazněla ještě aspoň píseň „Will O the Wisp“ z poslední řadovky, ale neděje se tak. Skvělé momenty přináší i „Cusp of Eternity“ a „The Devil´s Orchards“ jako dva hitové bodce vyjmuté z předcházejících dvou řadovek, zejména „Cusp Of Eternity“ je parádní jízdou, která i zde v Red Rocks představuje strhující moment akce.

Pochybovačům o nové cestě OPETH a milovníkům Akerfeldtova growlu jsou zde rovněž servírovány nějaké ty laskominy, bohudík ve zcela minoritní formě. Kapela si je vědoma své minulosti, ale vývoj a růst je pro ni zásadní, a proto dává přednost upřímnosti a aktuálnější cestě před deathovou formou z devadesátek (jediný zástupce z toho období - a nutno říct že dobrý – je „Demon Of the Fall“), výsledkem je tak zajímavý konglomerát historie, jejích stěžejních momentů (z mého pohledu „Ghost Of Perdition“ v sobě kloubí všechny důležité chutě hudby OPETH) a věcí připadajících k poslední dekádě, která se nese na vlně čistých zpěvů a rockového 70´s retro zvuku. Pětice muzikantů: Michael Akerfeldt (zpěv, kytary), Martin Axenrot (bicí), Martin Mendez (baskytara), Fredrik Akesson (kytara), Joakim Svalberg (klávesy), jejichž hlavy jsou na obalu desky vytesané do rudé skály Red Rocks, jako by tímto tahem naznačila úctu k historii (motiv jakoby se nechal inspirovat obalem alba In Rock od DEEP PURPLE) a zároveň symbolizovala vědomí si vlastní pracné cesty, na kterou jsou, zjevně nejen samotní muzikanti, velmi pyšní. 

Lze spekulovat, proč se na desce neobjevuje žádná skladba z natolik skvělých alb jako „Still Life“ a „Blackwater Park“, ale jak už jsem výše napsal, repertoár mají OPETH ohromný a jen těžko lze uspokojit všechny žadatele o ten který kousek. Sám bych si velmi přál songy jako „Atonement“ nebo „Harvest“, ale už tak tahle parádní koncertní dvojdeska trvá hodinu a půl. Skvělá záležitost od prvotřídní nadžánrové kapely, v jakou se OPETH postupem let vyvinuli. Je to dobrodružné, zapeklité, metalové a přitom v podstatě určené k poslechu všem fanouškům kvalitní hudby, ať už je jakkoliv složitá a jakkoliv stylizovaná. Další skvost v jejich diskografii.

20.11.2018	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz