OPETH - In Cauda Venenum

80%

Jestli něco odhaluje nová deska švédských mágů, pak nejen špičkové muzikantské řemeslo a s ním související vyzrálost, ale hlavně nemalé umělecké ambice aktuální sestavy. Mikael Akerfeldt a jeho spoluhráči k nám nyní vysílají tóny přímo z lůna svého ďábelského hradu. Mnohdy vzbudí žhavé emoce, mnohdy znějí až příliš libozvučně, zvláště pak na někdejší temné těleso, od kterého by se dle někoho slušelo více strašit. Ne každý z jejich dlouholetých příznivců je dnes může okamžitě pochopit a docenit. Tohle všechno zodpoví až čas. Je to vlastně přirozené, vždyť vykázat se podobně propracovaným a nadžánrovým materiálem, kde je vybroušen k dokonalosti prakticky každý tón, muselo dát sakra fušku. Navíc odzpívat to celé kromě anglické verze rovněž ve švédské mateřštině, to všechno hovoří pro skutečnost, že se OPETH dosud nikdy na žádný vydaný album tak nesoustředili jako právě na tento. Vlastně i z tohoto pohledu však musím dodat rovněž cosi překvapivého a výše uvedeným větám bohužel  protiřečícího. Ono se totiž, i přes výše zmíněné ambice, nepodařilo po skladatelské stránce složit desku dramaturgicky stejně svěží jako v případě dvou předchozích alb – „Pale Communion“ a „Sorceress“, proč tomu tak je, se vlastně můžete dočíst níže.

O tvorbě OPETH z poslední dekády se tvrdí, že není tak progresivní jako jejich bouřlivé časy plné progresivního death metalu, ale naopak že tato vychází ze sedmdesátkového art-rocku a hardrockových klasik a že je prakticky pouze retrem, byť osobitě dělaným. Na mě působí současnost pestřeji, je v ní zachyceno širší spektrum stylů a celkově aktuální tvorba působí vyzráleji, což jde samozřejmě ruku v ruce se stárnutím a hráčskou vyspělostí hudebníků. Z čarovného alba „In Cauda Venenum“ je cítit nejen ona barvitost a propracovanost, ale rovněž i s tím související umělecká nadstavba. Svým způsobem deska připomíná magický kotlík, kde se vaří cosi neobyčejného z velkého množství hudebních ingrediencí, které pospolu buď zachutnají a nebo naopak ne. Máme zde co do činění se songy působícími nadžánrově, velký podíl zvukové složky totiž stojí na klávesách a smyčcových aranžích. V určitých momentech lze totiž tvrdit, že se „In Cauda Venenum“ dotýká až scénického pojetí rockové hudby. Možná to někoho i překvapí.

Zmíněná scéničnost nových skladeb by sama o sobě nebyla vůbec špatná. Co mně však mírně překáží, to zde tkví pouze ve skladatelské rovině, kdy bezchybnou první polovinu díla postupem času vystřídá ne až tak dominantní, za to hravě sebestředná a mírně najazzlá druhá polovina. Asi jsem od OPETH čekal větší zastoupení rockové vygradovanosti a přímočarosti, tak jako tomu bylo v prvních dvou vypuštěných skladbách „Dignity“ a „Heart In Hand“ (promiňte, budu užívat anglické názvy skladeb, neboť anglickou verzi díla jsem přijal jako tu svou), které, přes onu orchestraci a záplavu teskných kytarových tónů, dokonale reprezentují onen, na epická sedmdesátá léta vysazený směr (se vzory u celé řady rockových dinosaurů, DEEP PURPLE počínaje a třeba EMERSON LAKE AND PALMER konče). 

Předchozí deska „Sorceress“ byla zkrátka méně bezútěšná, byla písničkovější a vlastně i pro běžného metalového posluchače mnohem hitovější. Letos se na něco podobného nehraje a materiál vyznívá poněkud záhadněji. Asi jako večerní procházka středověkým městem plným klikatých, úzkých uliček, křivých domečků, úsporně osvětlených příbytků a houfů podivných postav. Nabízí se i srovnání s procházkou čarodějným lesem, který jako by vypadl z pohádek bratří Grimmů a to i se všemi bytostmi, které se zde ukrývají. Někdy je zkrátka té zdobnosti a detailů (dokonce jsem někde v oné línější fázi nahrávky zaslechl i klarinet) až moc.

Možná právě díky strukturální propracovanosti a zacílení na proměny mezi neopakujícími se částmi skladeb to celé nevyzní tak chytlavě jako u předchozích dvou řadovek, možná že právě díky tomu jsou oslabeny hlavní nosné linie většiny nových skladeb. Svým způsobem se OPETH vrací až kamsi k „Heritage“, ale výsledek prezentují v propracovanějším a dospělém módu, procítěněji ve smyslu empatie a schopnosti vystihnout náladu songu a to už při samotném nahrávání ve studiu. Je zde i mnohem větší přesah mimo rámec rocku a ehm, ...metalu, zejména druhá strana díla se jaksi rozmělňuje do podivné směsi blouznivých art-jazz-rockových či orchestrálně rockových fragmentů a je v ní velmi obtížné udržet si coby posluchač stoprocentní koncentrovanost. Tohle se týká zejména trojice songů -  „Universal Truth“, „The Garroter“ a „Continuum“, které na mne působí jako vzájemně se (společnou neprostupností a podobně zjemňujícím charakterem) negující částice. Zkrátka a dobře, bez těchto tří skladeb bych desce možná neváhal dát takřka plný počet. Největší hitovka desky „Heart In Hand“ však již zopakována nebude.

Velmi důležitým nástrojem jsou zde klávesy, které se v nových skladbách dostávají prakticky na level kytar. V epických rockových kusech, jako jsou právě dva na portálu youtube s předstihem vypuštěné singly, je zvuk hammondů ještě v souladu s kytarovými riffy. Jejich spojením dochází k zajímavému orchestrálnímu soundu, který budí dojem zde ojedinělé hardrockové hymničnosti. S trojkou „Next Of Kin“ dochází na určitý obrat, tedy ještě větší umocnění progresivních prvků (včetně symfonické orchestrace) a s tím související přesah atmosféry nad melodiemi. Skladba přes abstraktnější vyznění a pohádkovou pestrost patří vlastně k vrcholům desky. Hlas Mikaela Akerfeldta snad nikdy nebyl vzdálenější tvrdším metalovým směrům, zpěvák se za poslední roky opravdu znatelně posunul a už zcela rezignoval na hrubé party a deathmetalový growl. Na celé desce nic podobného prakticky není slyšet a je to tak dobře. O co mu dnes jde především, je síla prožitku a schopnost čistého zpěvu na více způsobů.

Z úplně jiného soudku než předchozí songy pochází nádherná „Lovelorn Crime“, neboť z počátku její tempo udává komorní part piána a sice v doprovodu neuvěřitelně procítěného Akerfeldtova nápěvu, který působí tak dojemně, jakoby snad šlo o nějakou národní hymnu, během které by bylo nezbytné chytnout se za srdce jako uslzený sportovec na stupních vítězů. Struktura právě této skladby však cosi vypovídá i o charakteru celého letošního alba, protože místo aby song rostl a gradoval, po srdnatých slokách prakticky přicházejí spíše melancholičtější mezihry a dojemné bridže na místo mocně vygradovaných refrénů. Přestože „Lovelorn Crime“ považuji za jednu z nejlepších skladeb na desce, jsou v ní ukryty i zcela nejpříkladnější důkazy toho, proč budu předchozí dvě řadovky OPETH hodnotit vždy o něco výše než tuto novinku. Ta nechuť k rockové přímočarosti je u OPETH letos vážně velká. Následná „Charlatan“ je vlastně jedním z nejprogresivnějších kusů celé kolekce a rovněž také nejvášnivějších. Song vypovídá hodně o současném hledání nových cest a o faktu, že OPETH se touží stále posouvat. Důkazem nemusí být zrovna ono procházení songu skrze několika neopakujících se částí, ale i jeho kouzelná jedovatost. Po několika slabších kusech, které jsem představil výše v textu, a mezi kterými se leckterý posluchač jaksi ztratí (včetně hadích klarinetích pasáží střídajících se zde s orchestrálními), dojde na velkolepé finále, které zde představuje poslední skladba „All Things Will Pass“, což je jakási všechno shrnující overtura, která zejména ve své závěrečné fázi celý velkolepý projekt vygraduje a to skrze mocné vyhrávky a líbivé vícehlasé zpěvy (ty prostupují vlastně celým albem a prosvětlují jej).

„In Cauda Venenum“ dál rozvíjí retro styl OPETH z poslední dekády a je prošpikováno znamenitě aranžovanými detaily, ať už jde o dominantnější orchestraci, rytmiku, mocichtivé klávesy, nebo skoro až gilmourovsky hladivé kytary. Akerfeldt dnes sice asi není úplně v té nejlepší skladatelské formě (uvidíme co přijde dál, sám jsem zvědav, jaký na tohle album budu mít názor s odstupem pěti let):-), ale rozhodně se nachází na vrcholu co se týče vývoje zpěvu. Je rovněž nejzapálenější do úkolu posunout hudbu OPETH mimo hlomozně metalový rámec a opatřit jí jemnější patinou. Celé album neuvěřitelně zdobí právě vícehlasy a všemožné instrumentální prvky, které bych za jiných okolností přisoudil spíše jiným hudebním stylům než metalu. Odvážná deska, která vyžaduje velkou spoustu empatie a času na vstřebání ...

16.10.2019	Diskuse (31)	Stray janpibal@crazydiamond.cz