OPETH - Pale Communion

90%

Přízračné album nahráli letos švédští mágové progresivní metalové hudby, jen co je pravda. Nemůžu si pomoci, „Pale Communion“ je podle mého definicí všeho, o co se Michael Akerfeldt již nějaký ten rok zpátky pokoušel. Jeho cesta letos dospěla konečně ke kýženým vrcholkům, protože nové skladby, které OPETH předkládají, jsou prozatím tou nejdokonalejší výpravou do světa art-rockové platformy silně ovlivněné hudbou sedmdesátých let. K výsledku kapele opět trochu dopomohl Steven Wilson, se kterým již seveřané spolupracovali na několika předchozích deskách, nicméně nikdy nedosáhli natolik působivého výsledku. Letos byl tento Brit znovu přítomen a dlel zejména nad mixem, aby se tentokrát v roli producenta nacházel výhradně samotný šéf Michael Akerfeldt. OPETH se podařilo vykouzlit sbírku mnohem více obdařenou melodickými zpěvovými linkami, jenž zde ospale proplouvají a vykreslují ornamenty jako sluncem ozářené zářijové mraky na modrém nebi. Jejich snové obrazy se plynule zjevují a prolínají, takže desce rozhodně nechybí hodně nadpřirozené zabarvení. Silně fatalistický nádech podtrhují i texty častokrát čerpající z náboženských témat. Pokud jste kdy byli fanoušky Michaelova skladatelského přerodu, kdy se již zhruba deset let odhodlával vymanit z ponurých deathmetalových hrobek kamsi na světlo, budete letos dozajista spokojeni, protože až nyní do toho šel se vší vervou a navíc mu nechyběly skutečně zdařilé songy. Ze současných OPETH definitivně přestal dýchat chlad a vše si dokonale sedlo, což považuji za jejich největší devízu, protože konečně mám pocit, že prvotním zájmem byla tvorba příjemně poslouchatelných songů.

Skladby jsou sami o sobě nástrojově hodně pestré, byť už tolik metalově nebouří a vykazují se zejména širokou škálou kytarových zvuků (duo Akerfeldt/ Akesson), které v kombinaci s výraznými klávesami Joakima Svalberga utvářejí skutečně hřejivější instrumentální podklady, než tomu bylo u OPETH kdykoliv v minulosti. Velmi často dochází na upřednostnění akustického vyznění, které je dozdobeno právě klávesovými plochami a celou řadou kytarových vyhrávek, zvuků a nejrůznějších sólíček. Tím zdaleka nejvýraznějším posunem je však zpěv, protože Akerfeldt předvádí svůj dosud nejlepší výkon a působí v mnoha momentech naprosto strhujícím dojmem, tak třeba když v závěru „Voice Of Treason“ svým srdnatým hlasem vynáší píseň až kamsi na úpatí království nebeského, běhá z toho mráz po zádech.  

O tom, že v současnosti již zcela zanevřel na deathmetalový chropot, prozradilo mnohé již z minulého alba „Heritage“, nicméně na něm se nenacházely zdaleka tak působivé a bezesporu melodické linky. Letošní písně jsou vyvrcholením cesty, na které bylo „Heritage“ jen jakousi mezistanicí, zdaleka nedosahující tak dokonalého výsledku. Rozmanitý Michaelův hlas posunuje už tak hodně propracovanou instrumentální složku mnohem dál. Řekl bych, že právě díky poutavým melodiím mnohdy umocněným sbory, je „Pale Communion“ dozajista nejsnadněji poslouchatelným albem OPETH právě pro všechny ty, kteří kdykoliv v minulosti měli s poslechem jejich hudby tak trochu problémy. Začalo se totiž zjevně hrát na krásu a právě ty prvky, které kdysi tvorbu OPETH udržovaly spíše v mantinelech alternativní hudby, se definitivně začaly vytrácet. Prvotním zájmem je dnes čarokrásná píseň, které nebude chybět, jak mystické zabarvení, tak silná melodická katarze.

Ačkoliv je celá sbírka takřka dokonalá od svého začátku až do úplného konce, za nejsilnější momenty považuji první dvě skladby „Eternal Rains Will Come“ a „Cusp Of Eternity“. Druhá položka „Cups Of Eternity“ byla logicky zvolena za pilotní singl a platí za jeden z nejchytlavějších songů, jaké kdy Švédové napsali. Mystické vyznění dokreslují chytlavé linky ve slokách plující nad nabasovaným podkladem, ke kterému se později připojují kytarové zvuky v podobě jakési meluzíny, zde jemně dokreslované klávesami, aby se místo refrénu objevil krátký a jadrný chór, jenž jakoby symbolicky hudební svět OPETH definitivně opatřil zlatavými barvami od dopadajícího slunce. Skladba má silný náboženský podtext a působí opravdu velkolepě. Už předcházející „Eternal Rains Will Come“ však vrhne posluchače díky své poklidnosti a zvuku hodně ovlivněném hammondy do nádherných art-rockových hájemství. I zde Michael dokáže vykouzlit opravdu poutavé melodie. Nejdelší skladbou je „Moon Above, Sun Below“, která dosahuje téměř deseti minut. Jde o atmosférickou kompozici, do které se posluchač dostane (díky absenci chytlavějších linek) o poznání obtížněji než v případě prvních dvou skladeb, ale po několika posleších objevuje i její krásu. Song prochází mnoha fázemi a působí jako další z pohádkových výprav současných OPETH. Čtvrtá „Elysian Woes“ charakterizovaná akustickou kytarou má hodně společného právě s alby jako „Damnation“ a „Heritage“. Skvělá je její druhá a o dost nadpřirozenější část, kde Akerfeldt znovu lká svůj snový žalozpěv a posouvá tak píseň zaplaťpánbůh na vzduch. Zajímavé je, že novinka, ačkoliv zcela postrádá onen hrubě metalový ráz starší tvorby, má svým vyzněním blíže ke „Ghost Reveries“ než k oběma výše zmíněným mrazivě komorním dílům.

Najazzlá instrumentálka „Goblin“ je pro mne zjevně nejslabším článkem kolekce, nicméně následná „River“ už vše znovu vrací do pohádkového světa, jakému se tak rád oddávám. Znovu  se do popředí dostávají akustické kytary, tentokrát trochu hozené do jižanského amerického stylu, znovu ten táhlý Michaelův hlasový projev a znovu klávesy, dohromady vše jakoby opěvovalo nekonečnou panenskou přírodu, jenž se před umělci zrovna rozprostírala. Na téhle skladbě je nejlepší závěrečné vygradování v její poslední minutě. Následuje poměrně minimalistická měsíční mantra „Voice Of Treason“, kterou charakterizuje prapodivný rytmus s občasnými vstupy synťáku. Skladba se však ve své druhé půli umě vypořádává s ustáleností a ohromě se rozzáří, znovu máme zde co do činění s jedním z nejlepších Michaelových pěveckých partů. Skvělá záležitost. Závěr obstarává ponurá „Faith In Others“, což je neuvěřitelně sugestivní záležitost, jenž celé dílo dokonale shrnuje a působí jako mocný pomník, ke kterému po dvaceti letech putování OPETH se smířením v srdcích přicházejí, aby k jeho úpatí položili svou zlatou pečeť a mohli se konečně ohlédnout za svou dlouhou cestou. Nejlepší deska OPETH, magická záležitost.

01.09.2014	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz