OPETH - Sorceress

90%

Letos Michael Akerfeld zavelel a švédští králové progresivního metalu OPETH na začátku roku vstoupili do studia, prostřednictvím alba „Sorceress“ však nadále demonstrují svůj trvalý příklon k sedmdesátkovému retru, oblibu art-rockové platformy a navýšený zájem o melodičtější a poněkud odlehčenou rockovou hudbu. Co nahrávku od základu provází navzdory oproštění se od hlučné metalové minulosti, je určitá pestrost a barevnost, a to prostřednictvím prolínání se čím dál častějších akustických pasáží s těmi elektrickými. Nápadná je rovněž zlepšená skladatelská stránka, podpořená rovněž sebejistějším a vyzpívanějším hlasem hlavního aktéra. Ruku v ruce se vším jde pak určitá jemnost alba, takže ve skladbách vyniká každý detail a ony klávesové aranže mají prostor k vymalování skladeb, protože nikde nic nápadně netlačí a nejde přes sílu. Deska působí hodně uvolněně, písničkově a je pravým opakem někdejšího masivního prog-death metalu, pro který byly tolik typické jakési přeskoky mezi nahuštěnými tvrdými pasážemi, labyrinty riffů opatřenými growlem, a právě folkovou melancholií. Současnost je pro mne přirozenější, je zkrátka poznat, že kapela plně dospěla, což odpovídá oné nenásilnosti a nově nabyté jiskře. Současní OPETH mne zkrátka stále baví, což se děje již od alba „Pale Communion“. Novinka „Sorceress“ však zachází ještě dál, co se líbivosti týče. Mám pocit, že se u Švédů všechno v posledních letech zkrátka zvedlo. Poté co se kapela vydala přetransformovat z oné brutálnější minulosti po současnou mírnost, nastala určitá krize identity zachycená nejvíce na „Heritage“, ale i tohle období už je zdá se pryč, a tak si novinku hodně vychutnávám, byť mne titulní skladba vypuštěná s předstihem na první poslech příliš nechytla. Vše si však sedlo.

Už nejde o tak nudné snahy po retru za každou cenu, jako tomu bylo v případě „Heritage“. Tedy první „barevné“ desky OPETH poznamenané nevyrovnaností, absencí death metalu a celkovým hledáním se, naopak je mi jasné, že se současná pětice konečně našla a prožívá skvělé časy, na materiálu je ona souhra a týmovost velmi znát. Prioritou byly tentokrát zejména nekomplikované, avšak (co se melodií týče) výrazné skladby, svým vyzněním jednoznačně oslavující rockovou hudbu sedmdesátých let. Myslím, že položky jako akustická „Will O The Wisp“, evokující u mne spjatost s přírodou a oslavu svobody a nesvázanosti života poblíž polí, luk a lesů, nebo naopak výpravnější epická jízda „Chrysalis“, coby nejdravější hymnus vystřižený v rychlém tempu, obohacen meluzínou hammondů, bujarou kytarou a vymazlenou Akerfeldovou režií, patří úplně k tomu nejlepšímu, čeho jsme se mohli od OPETH letos dočkat. Pro desku je charakteristická určitá různorodost, takže zatímco song „Sorceress“ platí za naducanější vál poznamenaný zastřenými riffy, pochodovým tempem a tajemným frázováním, „Sorceress 2“ zní melancholicky až plaše a na akustickém podkladě si zde dává Akerfeldův hlas prohnaný efektem dostaveníčko s retro psychedelií.

Výrazná akustická kytara v doprovodu různých bubínků a kláves malující jisté exotické (dost možná andaluské nebo severoafrické) ornamenty, to je „The Seventh Sojourn“. Nejprogresivnějším kusem je zřejmě „Strange Brew“, který ze svého melancholického startu s piánem přechází v prostřední části do poněkud ohnivějších a dramatičtějších fází zdobených kytarovým kouzlením, aby se song v závěru znovu zklidnil a odrazil k velkolepému finále. „A Fleeting Glance“ pro mne představuje dokonalou ukázku současné skladatelské formy OPETH, znovu poměrně mírná skladba ukazuje na ovlivnění Švédů historickou hudbou - výrazná španělka, vrstevnaté hlasy, klávesová aranže, to vše připomíná vlnu vedenou v šedesátých letech rannými PINK FLOYD nebo naopak experimentálnějšími THE BEATLES v období Sgt. Peppera. Skladba dosahuje doslova pohádkové atmosféry. Skvělá je i nejtvrdší položka desky „Era“, stojící na drtivých riffech, ale zároveň reprezentující onu chtěnou dramatičnost, epičnost a také momentální vyzrálost této výjimečné kapely. Tahle deska je zkrátka velmi povedeným až pohádkově pestrým kusem hudby, je ještě vybroušenějším pokračováním předchozí placky „Pale Communion“. Z mého pohledu jí „Sorceress“ ještě překonává.

28.09.2016	Diskuse (18)	Stray janpibal@crazydiamond.cz