OPETH - The Last Will And Testament

80%

Jak dopadla asi nejambicióznější metalová nahrávka poslední čtvrtiny letošního roku? Inu, přesně jak by se od značky OPETH dalo čekat. Nechybí skvělé muzikantské řemeslo, které už švédský kvintet nepotřebuje před někým obhajovat, stejně jako špičkové zvukové ošetření. Deska byla vydaná opět na značce Reigning Phoenix Music a dělá na mne dojem díla, které bude mít rád prostě ten, kdo má kladný vztah k progresivnímu metalu, art-rocku a celkově posluchačsky neprvoplánovému druhu hudby. Ocení jí samozřejmě asi i většina stávajících příznivců kapely, zejména pak ti, kterým roky scházel Akerfeldtův growl. Já však na albu nahlížím poněkud nejednoznačně, dokonce si v souvislosti s ním pohrávám i s označením „prog-metal v jeho neštědřejší nanicovatosti“. Jak to tedy s „The Last Will And Testament“ nakonec mám?

Nepopírám u novinky její formální kvalitu, jen asi potřebuji větší zastoupení přehlednějších písní, kterým i u OPETH dávám přednost před nekonečnými zvraty, prolínáním temp a nálad a střídáním ohnivých pasáží s těmi klidnými. Když v době alb s barevnými obaly zavelel Mikael k opěvování hardrockových sedmdesátek, bylo to období, ve kterém jsem se s kapelou konečně sešel, a to přiznávám, že kladný vztah jsem k OPETH choval už v dobách milníku „Blackwater Park“, jen ne tak kladný jako o patnáct let později. Dvojici nahrávek „Pale Communion“ a „Sorceress“ mám zkrátka stále nejvýše. Následující „In Cauda Venenum“ platilo určitě za rozmělněnější a nestálejší sadu, no a současní OPETH pokračují dál v cestě právě onoho hledání svého uměleckého grálu, tedy vychází právě z předchozí řadovky a ještě k ní něco přidávají. I když se zde tu a tam objevuje výše zmíněný deathmetalový vokál, neřekl bych, že se kapela vrací do dávné minulosti, v instrumentální složce je stále velmi art-rocková, otevřená věčným muzikálním výzvám.

Jak náplň díla vystihnout? „The Last Will And Testament“ je smutným koncepčním příběhem, sociálním dramatem, který má nabízet prostor pro úvahy stran uchopení morálky, či kladení si filosofických a existenciálních otázek. Děj se odehrává ve 20tých letech minulého století na panském sídle kdesi v největší skandinávské zemi. Otec umírá a dva jeho synové (dvojčata) se shromáždí s celou širší rodinou a právními zástupci ve velkém sále. Záhy dojde k zjištění, že jsou oba ze závěti vyškrtnuti, neb byli matkou zplozeni následkem předem domluveného početí se sluhou, ke kterému došlo vlivem otcovi domnělé neplodnosti. Sluha byl odstraněn, aby pravda nevyšla najevo! Sakra, nějak nechápu, proč si tyhle informace ústřední postava tedy otec nechává na poslední dny svého života? Chtěl se snad někomu pomstít? Jaký má důvod s tím vůbec vycházet na světlo? Takže si snažím představit, jak tam spolu ti sušší, bohatí a odměření seveřané mohli roky žít?

Dále se dozvídáme o existenci obrnou postižené dívky, která má být skutečnou otcovou dcerou. Její matkou je naopak služka. Tato nemocná dívka se stává skutečnou dědičkou. Tak vám nevím, jestli šťourání se v podobných problémech vyšší skandinávské třídy může rockovému příznivci připadat zajímavé. Mne tahle látka zkrátka vůbec nemagnetizuje. Co mám dělat s albem, které se jeví z každého úhlu pohledu až moc složitě a jehož lyrická náplň je mi vlastně úplně lhostejná? O tohle tady jde v první řadě. 

Příběh, kde každý song nahlíží do minulosti, na ono přízračné shromáždění bohatých příbuzných, je navíc prostupován jedovatými komenty obou bratrů v reálném čase, a dává průchod jejich emocím a hněvu, ale to ještě není konec. U závěti se nachází dopis od oné služky, jež je matkou dívky, která v něm píše, že ani otec rodiny není skutečným otcem její dcery (připomínám, tohle všechno se děje stále ještě za otcova života, v jeho posledních dnech na onom shromáždění), ale že pravým otcem dědičky má být pravděpodobně odstraněný sluha. No, co k tomu říct? Hudba je to skvěle složená, ale logikou tohle album skutečně šetří, nepřijde vám to nějak divné? Rodina se sejde ve velkém počtu ještě za otcova života, doslova v posledních dnech jeho životní pouti, a dozvídá se tam podobné věci, věci vyloženě zlé, konfliktní a nepříjemné. Chtě nechtě u mne tohle vzbuzuje docela dost otázek stran OPETH.:-) Co tam v tom sídle ti boháči celé roky dělali, když pak na sebe přichystají něco podobného? Je tohle běžná praxe a styl komunikace u bohatých Švédů? Doopravdy existuje někdo, koho by podobné téma nutilo k zaujetí? Vím, každý člověk je jiný a stejně jako existují rozličné lidské nátury, existují i rozdíly stran hudebního a zájmového vkusu.

Mám rád OPETH pro jejich poctivost, pro to, jak se stále dokážou trochu posouvat, jak si stále zachovávají svůj vlastní zvuk. Je mě na nich sympatická stálá muzikantská perfekce, která i zde oslňuje každou jednu pasáž. Také perfektní zvuk, který byl zaznamenán hezky poctivě a po staru, technologiemi, které se využívaly před dekádami. Líbí se mi ohromná vrstevnatost díla (schválně jestli si všimnete bolestného vokálního upění Joeyho Tempesta z EUROPE v druhé půlce druhé skladby), všechny ty ozdůbky, od orchestrace, jemné smyčcové aranže, až třeba po sedmdesátkové hammondy. Za hudbou OPETH je cítit vždy velký kumšt, ale letos, letos mi prostě trochu schází výraznější charisma skladeb, větší přímočarost a přehlednost, a také námět je jakýsi divný a divně uchopený. Tohle dílo je vlastně snobárna. Pravda, ani u OPETH zrovna nemusím elitářské tendence, což se zde díky manýristickému intelektualizování nesmyslů děje. Formálně však další poctivá deska od špičkových hudebníků. Návratem k deathmetalovým kořenům bych dílo vážně nenazýval!

09.12.2024	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz