ORANSSI PAZUZU - Mestarin Kynsi

90%

Na albu „Mestarin Kynsi“ je nejlepší, jak je geniální ve své jednoduchosti. ORANSSI PAZUZU vytvořili z cyklických basových rytmů, tajemných samplů a kytarového vybrnkávání velmi efektní mix, který ještě doplněn black metalovým skřehotáním působí nadmíru originálně. Instrumentálně se neděje nic náročného ani složitého, po umělecké stránce jde však o velmi zajímavou záležitost, která navíc do uší zalézá překvapivě snadno.

Finové jsou od svých začátků řazeni do kategorie black metal, pravdou ovšem je, že k čisté formě žánru měli vždy daleko. Přesah do psychedelie či avantgardy byl pro kapelu vždy velmi zásadní a nové album jde v tomto směru ještě dál než ty předchozí. Aktuální věci často opouštějí zažitou rockovou formu a nejsou ani moc postavené na kytarách, ovšem zavrhnutí původních ideálů anebo vyměknutí se v žádném případě nekoná. Naopak, kapela se svého temného poselství stále pevně drží a posunula jej dle mého dokonce ještě k většímu extrému, jen za použití jiných prostředků. Novinka možná obsahuje méně zbustrovaných kytar, ovšem tvrdá, temná a hlasitá je stále dostatečně.

Netroufám si přímo tvrdit, že album je úplně jinde než předešlé. Použité postupy, nástroje, harmonie a celkový dojem ctí a navazují na minulost souboru. Nové songy jsou však skladatelsky daleko odvážnější a také nápaditější. A v neposlední řadě to kapele víc šlape. Ubylo táhlých doom pasáží a byť nezmizel industriálně pulsující ráz skladeb, působí nahrávka mnohem živěji. Minulé „Värähtelijä“ (2016) tak bylo možná více rozmáchnuté a v zažitém smyslu hudebně bohatší, novinka však tím, jak není sešněrovaná konvencemi, působí paradoxně více srozumitelně a lépe zachycuje ono fluidum, které dělá kapelu zajímavou. Pointa je zkrátka hned jasná, a jestli si dřív někdo s Oranžovým démonem nevěděl rady, tak nyní mu zcela jistě porozumí.

Hned úvodní „Ilmestys“ totiž posluchače uhrane. Lapí jej v jednoduché rytmické smyčce, namotá na mazlavou basovou linku a očaruje jednoduchým brnkáním kytary. Blackový skřehot je pak už jen bonus na neodolatelně prezentovaném šílenství. Podobného ražení byla třeba titulní věc na minulém albu, tady to však vylézá na povrch v mnohem jasnějších konturách. Song je tajemný, má v sobě napětí, a když mu v závěru hluková gradace dodá na monstróznosti, je hotovo. Posluchač je chycen a potřebuje víc. Nejlepší na tom je, že to skutečně dostane. Hned druhou skladbou elektrizující napětí pokračuje a opět k tomu stačí pouze minimalistický kytarový motiv a lehce tajemný sampl na pozadí šikovné basové linky. Vzápětí dochází konečně i na krutopřísný black metal, abychom si nemysleli, a byť z něho v závěru kapela opět formálně uteče, zápach síry a kouře zůstává nadále přítomný.

První vrchol pak přichází v podobě „Uusi Technokratia“. Desetiminutová halucinace, kde podivná píšťala a těžko specifikovatelné zvuky vyvolají pocit strašidelného zámku plného kvílících strašáků. Kapela však postupně přidává drive a z pouťového zámku se stává opravdová haluz. Papíroví čerti se mění na skutečné démony a pouťový zámek na šibeniční vrch. ORANSSI ukazují, že black metalové DNA prostě v sobě mají a nic na tom nezmění ani ambientně atmosférický závěr skladby.

Album má kupodivu stále vzestupnou tendenci, a pokud jsem předchozí track považoval za vrchol, tak čtyřka „Oikeamielisten Sali“ jej nakonec snad ještě překonává. Ty psychedelicky pokroucené tóny jsou prostě úlet, jaký se jen tak neslyší. Prapodivné harmonie jsou ovšem dokonale funkční a v kombinaci s repetetivně zacyklenými beaty a krákorem sedí perfektně. U těch rytmů bych se vůbec rád zastavil. Většina skladeb totiž jede tak nějak dokolečka, ovšem právě ten kolovrátek ve spojení s různými děsivými zvuky vytváří tu těžko popsatelnou schizoidní atmosféru.

Rytmická sekce má tak asi největší podíl na zajímavém vyznění nahrávky a je dobře, že zvukař nechal bicí a basu takto vytažené a nezaplácl je vrstvou kytar a vokálů. Kytary zde samozřejmě jsou, ale nehrají tak často naplno a vpředu. Stejně jako zpěv pracují spíš ve prospěch celku. Místo tradičních kytarových či klávesových sólových výstupů do popředí vylézají často pouze jednoduché brnkačky či samplované zvuky, které se jakoby jen vezou na pevně daném, valícím se spodku. Výjimkou je pak až poslední vál „Taivaan portti“, o kterém lze napsat těžko něco jiného, než že jde o black-drone vichřici, která tu třičtvrtěhodinku budovaného šílenství dovede do opravdu velkolepého finále.

„Mestarin Kynsi“ je jako celek opravdu pozoruhodná záležitost. Skladby jsou jednoduché, nezní ale banálně a hned se neoposlouchají. Každá je navíc trochu jiná, takže album působí pestré. Je to celé hodně o atmosféře, stejně tak ale o neotřelých nápadech, které jsou překvapivě však i muzikální. Hodně experimentální směs black metalu, kraut-rocku, industrialu zamlžená psychedelickými halucinacemi je však navzdory odvážné formě příjemná na poslech. Dle mého avantgarda v dokonalé podobě, která má šanci zabodovat nejen u hipsterů, ale u všech fandů kvalitní muziky.     

15.06.2020	Diskuse (3)	Sicky