OVERKILL, DESTRUCTION, FLOTSAM AND JETSAM - Jablonec nad Nisou, Eurocentrum, 21.září 2019

Rozhodně zajímavý výlet. Mini-busem jsme dorazili do Jablonce nad Nisou coby dvacetičlenná skupina plzeňských thrash fans zhruba okolo čtvrté odpolední. Centrum severočeského města postavené na kopcovitém terénu určitě zaujalo. Čas na aklimatizaci byl využit pobytem ve dvou místních pohostinstvích. Ostatně na náměstí zrovna probíhal nějaký cvrkot a tak bylo všude lidí plno. Vzhledem k nápadnému houfování metalistů muselo být místním brzy jasné, že se někde poblíž koná koncert daného ražení. Okolnostmi cesty nechci zdržovat a vrhnu se tedy rovnou na report z koncertu. 

Do sálu vcházíme jen krátce před osmou hodinou, když už z pódia duní rychlý nářez od jedné z old schoolových extratříd. Stále tak nějak podceňovaná arizonská úderka FLOTSAM AND JETSAM se mě vlastně jevila jako osvěžení večera, neboť jejich skladby vykazovaly znaky svědčící o spojitosti s klasickým heavy metalem a celkově vlastně přesahovaly o něco užší a vyprofilovanější thrashmetalový rámec. Docela lituji, že jsem díky vysedávání v blízké restauraci nestihl jejich set celý. Konkrétně jen šest skladeb z devíti. Jejich vystoupení mělo náboj, krásně čistý zvuk a celkově velmi dobře šlapalo. Nejmelodičtější vystoupení večera mne osobně bavilo i díky samotnému stylu, který se vykazoval velkým zastoupením vysokých vokálů, melodických linek, sól a kytarových kejklí. Zkrátka noblesa. Přes všechny tyhle indicie platí Arizoňané stále za mistrovský thrash metal, což potvrzovaly jak novější power-metalové skladby „Demolition Man“ a „Iron Maiden“, tak pradávné nařezané klasiky „No Place For Disgrace“, „Hammerhead“ či „I Live You Die“. Nestárnoucí kytarista Michael Gilbert se ukazoval jako persona, na které skladatelský rukopis kapely stojí a padá, jeho výstavní hra je totiž spojena s většinou kariéry FLOTSAM AND JETSAM  a to již přes tři dekády, navíc Eric AK platí za vokální žánrový drahokam, jaký by této ne zas až tak známé klasice mohl leckterý jiný soubor závidět, nicméně je třeba říct, že celý kvintet šlapal naprosto ukázkově a svým bezchybným programem celý večer osvěžil.

DESTRUCTION dle předpokladů také nezklamali. Vlastně se mě jejich současný čtyřčlenný line-up velmi pozdává, zvuk těmito změnami získal na plnosti a i ona nová dvojka – jmenovitě bubeník Randy Black a kytarista Damir Eskič, má potenciál zvuk německých veteránů posunout. Oproti srpnovému vystoupení na Brutal Assaultu došlo k jediné obměně v rámci set-listu, konkrétně skladba „Life Without Sense“ byla v Jablonci nahrazena divokou „Eternal Ban“ ze stejné desky, tedy albové klasiky z roku 1986 „Eternal Devastation“. Jinak se hrálo zcela v totožném duchu a řekl bych i pořadí songů. Po známém intru tak Schmier a spol. zahájili koncert neoblomným pilovitým riffingem - skladbou „Course The Gods“, po které následovala „Nailed To The Cross“, jako třetí přišla na řadu titulka z novinky „Born To Perish“. Vrcholem koncertu byla další velká klasika „Mad Butcher“, kde jsem si vyloženě užíval onu druhou část s mnoha kytarovými breaky a s dlouhým kakofonickým sólem, tentokrát v podání Damira Eskiče. Koncert šlapal, měl potřebnou agresivitu a nasazení, zvuk byl z mého pohledu naprosto v pořádku. Po „Eternal Ban“ přicházejí další kousky z novinky - „Inspired By Death“ a singlová „Betrayal“. Závěrečná třetina je znovu mocná a riffové hody v ní jako vždy řídí největší kytarová bruska a zároveň nejmenší účastník večera - týpek born for DESTRUCTION - Mike Sifringer. Dočkáme se tak záhy „Butcher Strikes Back“, „Thrash Til´Death“ a samozřejmě památné „Bestial Invasion“. Pro DESTRUCTION budu mít vždy slabost, takže potvrzuji, že v Jablonci předvedli další ze svých skvělých nářezů. Ovšem obratem rovněž dodávám, že stejně jako před osmi lety v Brně, byli i zde překonáni hlavní kapelou, a tou byli na obou místech američtí OVERKILL.

Zelená legenda z východního pobřeží Spojených států amerických neponechala nic náhodě a po lehce delší přestavbě pódia vlítla do diváků silou orkánu. Chvílema mě připadalo, že se OVERKILL snaží překonat světový rekord v hlasitosti koncertního vystoupení. Ani nevím kdo jej dnes v Guinessovce drží, ale pamatuji doby, kdy to byli MANOWAR a před nimi nějaký čas také MOTÖRHEAD. Sound amerických klasiků thrashe byl v průběhu prvních skladeb neskutečně přeřvaný a přecházel až za hranici fyzické bolesti, což se později ustálilo a ve výsledku, při vyladění čistoty, mělo vše parametry zkrátka hlasitého, ale obstojně ozvučeného představení. OVERKILL jsou stále kapelou, od které jejich fanoušci ví co asi tak čekat. Divoký průlet thrashovým portfoliem zahrnoval, jak položky náležící k albové novince „The Wings Of War“, tak mnoho klasik z nejstarších alb i velmi oblíbených stěžejních kusů z poslední desetiletky. Vlastně mohu potvrdit, že OVERKILL hráli z každé desky svého prvního desetiletí po jedné skladbě, tedy s výjimkou debutu, který byl poctěn zastoupením hned dvou položek (kromě tradiční „Rotten To The Core“ umístěné v přídavku, zazněla i výstavní titulka „Feel The Fire“ ovlivněná cupitavou bojovností ranných IRON MAIDEN). 

Bobby Blitz Ellsworth vřeštěl jako smyslů zbavený a při věku šedesáti let nepřipomínal ani náhodou budoucího důchodce. Spíše je to ten typ frontmana a burcíře, který je inspirován gumovým neposedou Iggym Popem. Na rozdíl od jiných frontmanů si Bobby nechává zajít chuť na nějaké pódiové tanečky nebo jiné hopsání a vždy, když má odzpíváno, mizí v zákulisí, aby se mohl krátce zregenerovat a vydýchat či napít. Dělal to tak prostě furt. Na rozdíl třeba od Bruce Dickinsona, který je schopen v momentech kdy nezpívá předvádět na pódiu třeba pohyby, jakými se vykazují při závodech např.rychlobruslaři, působí Bobbyho show stroze a punkově. OVERKILL jeli jako velmi dobře namazaný stroj, takže mohu potvrdit, že znovu, jak legendární basák a zakládající člen D.D.Verni, skvělý kytarista Dave Linsk a jeho čerstvě ostříhaný kumpán Derek Tailer, odvedli ten večer skvělou práci. Zvláštní pochvala patří nové posile u bicích, kterou je Jason Bittner, neboť ten dokázal u kapely udržet svými předchůdci vysoko nastavenou laťku. 

OVERKILL tedy naprosto vraždili. Neopomněli zahrát tři věci z novinky (úvodní „Last Man Standing“ byla záhy doplněna ještě „Head Of a Pin“ a na samotný závěr všech přídavků zazněla ještě hardcore zdravice z New Jersey - „Welcome To the Garden State“), celou řadu svých velkých klasik v čele s songy jako „Hello From The Gutter“, „Elimination“ nebo třeba titulní skladbou z alba „Horrorscope“, která se mě ostatně jevila jako jeden z absolutních vrcholů večera. Dusivé riffy, těžký sound a ponurá atmosféra doprovázející ne úplně rychlé tempo tohoto songu, co se svou podstatou vyjímal a stal se nejlepší položkou setu. Velmi úspěšné období posledních pěti řadovek reprezentovaly dnes už klasické songy typu „Electric Rattlesnake“, „Bring Me The Night“, „Ironbound“ nebo „Mean, Green, Killing Machine“, naproti tomu experimentální devadesátky byly zastoupeny hymnami „Bastard Nation“ a „Under One“ (období mezi roky 1994-2010 bylo však zcela vynecháno). K mé velké radosti zazněla netradičně i vypalovačka „Deny The Cross“ z mého velmi oblíbeného alba „Taking Over“ z roku 1987. V přídavku pak nesměla chybět také punková odrhovačka „Fuck You“. Zkrátka šlo o nabušenou rychlou jízdu od začátku do konce, kde zúčastněné kapely předvedly strhující show s obstojným, i když místy přeřvaným zvukem a nasazením. Byť si fanoušci koledovali o poškození sluchu, nakumulovanou energii přijímali s nadšením a sálem tak duněl nefalšovaný thrashový nářez k radosti všech.  

25.09.2019	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz