OVERKILL - Ironbound

90%

Nejsem příznivcem úplně těch nejortodoxnějších thrashmetalových (thrashcoreových) nářezů, kde se upřednostňuje intenzita nad myšlenkou. A právě proto mám tuhle newyorskou kapelu radši než celou řadu uniformních rubaček. Jejich zvuk si totiž nikdy nespletete s žádnou jinou. V letech 1994 až 2009 jsem měl sice s nimi trochu problémy, ale tahle věc v roce 2010 vše znovu napravila a zažehla u mne stejně velkou chuť po poslechu jejich songů, jako tomu bylo v dávných časech jejich prvních pěti desek. Osobitost se jim nikdy rozhodně nevyhýbala, jen měli OVERKILL zkrátka určitá období, kdy jejich nápadům nebylo zkrátka dáno a vzhledem k vysoké intenzitě chrlení alb a ježdění po koncertních štacích, si to celé vybralo určitou daň. Musím přiznat, že jejich současný, od roku 2010 trvající návrat k melodičtějším (skoro powermetalovým) polohám tak trochu přelomového alba „Horrorscope“, ovšem při zachování thrash metalové průraznosti, mně osobně velmi vyhovuje. Bezprizorní brutalita jdoucí na úkor melodiky je, zdá se, definitivně pryč. To však neznamená, že by dnes tato zelená metalová hydra povolila pedál. Zdejší skladby obsahují znovu prvotřídní nálož svojských kytarových riffů (od zkušeného kytarového dua Linsk/ Tailor) ostrých jako břitva, typicky vytaženou baskytaru D.D.Verniho a znovu nápadný vřískot šéfa Bobby Blitze Ellswortha, který je tentokrát vetkán do skladeb s jasnější, metalově klasičtější strukturou. Navíc jsou songy poháněny nezdolnou mašinou od bicí soupravy – Ronem Lipnickim.

Pozvolná změna tedy přišla v podobě určitého posunu k melodice, s kterou kapela vešla ve známost před pětadvaceti lety. Tyto tendence však byly rozpoznatelné již u několika jejích posledních studiových děl, a to zejména na poměrně zdařilém „Killbox 13“. Výraz newyorského komanda většinou nebyl výhradně a pouze o tvrdosti, o čemž svědčily časté příklony k melodice, nervní vokál rtuťovitého Blitze měl vždy podstatně blíže k projevu Uda Dirkschneidera než například k uřvanému výrazu Milleho Petrozzy, s čímž asi může leckdo souhlasit. Jedni je za tuhle nezaměnitelnou vlastnost zatracovali, kdežto jiní opěvovali. Ostatně schopnost rozdělit posluchačské zástupy je dána většinou jen velkým. Že mnoho fanoušků extrémní hudby nedokáže vysoce položený vokál Ellswortha akceptovat jako něco, co souvisí s brutální metalovou hudbou, bych ještě neviděl jako špatnost, protože pro řadu dalších příznivců je naopak Bobbyho hlas lákadlem a já rozhodně patřím mezi ně. 

OVERKILL si tentokrát dali na výsledku velmi záležet a bylo poznat, čeho chtěli od začátku docílit – totiž navázat na díla, která jim vydobyla status dlouhověké legendy. Oprášit pravou podstatu svého stylu. „Ironbound“ je prostě klasické album starých dobrých OVERKILL, narvané mnoha strhujícími momenty, řídící se pravidly stanovenými na jejich nejslavnějších dílech, opatřené však výsostně současným zvukem a notnou dávkou průraznosti. Skladby jako majestátní výkop „The Green And Black“, titulní „Ironbound“, která začne strojovými riffy, aby se následně předvedla jako vzor komplexnosti a variability OVERKILL (úžasný přechod do atmosférické prostřední části) nebo výpravná „The Head And Heart“ (zřejmé pokračování ságy „Overkill“ z prvních alb), která je pomyslným vrcholem novinky, se bez problémů zařadí mezi dávné klasiky z osmdesátých let. A třeba taková „Bring Me The Night“, jinak působící dojmem „OVERKILL hrajících jako MOTÖRHEAD“, se pravděpodobně stala jejich ústřední koncertní hitovkou, čímž navázala na své dávné předchůdce typu „Hello From The Gutter“ nebo „Elimination“. Prvek určité chytlavosti bych přiřadil také songu „Give A Little“, ale stěžejní momenty dál připadají hlavně na ponuré žalmy nabité masivními riffy, dusnou atmosférou a bezvýchodným Ellsworthovým úpěním: power metal ve středním tempu („The Goal Is Your Soul“) a prvotřídní ukázka thrashové řezničiny („Killing For A Living“ a „The S.R.C.“, obě umístěné v samotném závěru). Tenkrát to byl prostě velký návrat.

23.12.2016	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz