OVERKILL - Taking Over

90%

Druhé album OVERKILL je pro mnohé thrashery stále kultovní záležitostí a tak je možné říct, že právě v tomhle období newyorská kapela prostřednictvím „Taking Over“ naplno demonstrovala svůj  potenciál. Produkce se tentokrát ujal specialista na zaoceánský thrash - Alex Perialas, kterému asistoval Jon Zazula, přičemž nahrávka nakonec vyšla zkraje roku 1987, jak u Megaforce, tak později i u význačnější stáje – Atlantic Records. Pro OVERKILL byl přestup velkým krokem vzhůru, co se týče zviditelnění na scéně. Prakticky by se dalo říci, že šlo o počáteční vstup na území absolutní špičky žánru. Úspěchem debutu „Feel The Fire“ zdravě nabuzený band přerušil své koncertní aktivity a pustil se do práce na materiálu, který, co do agresivity a výbušnosti, nebyl samotnou kapelou dosud překonán. Jakoby se tehdejší OVERKILL vzhlédli rovněž u mnohem temnější a hutnější podoby thrashové hudby, která tenkrát bujila i na Starém kontinentě, zejména pak v Německu. Zvuk nových skladeb jaksi potemněl a zmohutněl, takže kytary v nových skladbách působily jako valící se hromady hlíny, které se vás snaží pohltit a rozbít na kaši.

Demonstrace síly se newyorským velmi povedla a kapela jednoznačně přitvrdila, navzdory tomu však doznala také nemalého vývoje i skladatelská stránka, protože se onen heavymetalový prvek, patrný ještě částečně u debutu „Feel The Fire“, začal poněkud vytrácen a nové skladby útočily zcela jinými zbraněmi. Už obal desky, kde členové kapely míří puškami na každého, kdo si obal prohlíží, svědčil o zanícení, s jakým OVERKILL do nového materiálu vlítli. Takřka hororově ponurý a hutný sound nahrávky se stal doslova kultovním a „Taking Over“ je i díky němu dodnes považováno za jedno z nejlepších alb od této kapely. Ďábelský hlas Bobbyho „Blitze“ Ellswortha sem dokonale pasoval a i díky němu se stala hudba OVERKILL velmi osobitou. Nejvýraznějším nástrojem však znovu byla kytara Bobbyho Gustafsona, který přišel s opravdu velkou hromadou zajímavých riffů a skladbových momentů. Snadno postřehnutelný je i poněkud progresivnější ráz skladeb, které jsou opatřeny i celou řadou mezipasáží a teskných kytarových sól. Co se týče později výrazné baskytary D.D.Verniho, zde ještě není tolik vyzdvihována a naopak zbytelňuje kytarové laufy. Jde o poslední desku OVERKILL, na které se ještě objevuje bubeník Rat Skates, který byl za krátko nahrazen Britem Sidem Falckem. Kapela po realizaci alba dokonce koncertuje i v Evropě, kde si zejména po boku kolegů z ANTHRAX (a později vedle EXODUS a HELLOWEEN) získává své pevné místo v srdcích většiny thrashmetalových fans.

Deska „Taking Over“ platí za nesmrtelnou thrashovou jízdu od začátku do konce, za strhující album, které nevlastní žádné hluché místo a působí velmi semknutě a uceleně. Jde o ten typ desky, která vám nedá vydechnout a stále dál a dál před vás valí nové a nové strhující momenty, což tvrdím navzdory faktu, že tohle přirovnání může mnohým současným příznivcům tvrdé hudby připadat poněkud ujeté, protože zvuk této old-school desky z dnešního pohledu vcelku zestárl, to však neznamená, že ztratil na nemalém kouzle. Je zde celá řada nezapomenutelných hymen a divokých nářezů: „Deny The Cross“, „Wrecking Crew“ platí za mohutný a hodně charismatický nástup, kde se snoubí ve vyrovnaném poměru hymničnost s agresivitou, „Powersurge“ a „The Electro-Violence“ považuji naopak za největší ultra-rychlé nářezy výrazně dozdobené riffohrou Bobby Gustafsona a jeho mistrnými sóly. Na koncertech ještě dnes zní nejzpěvnější položka „In Union We Stand“ s památným Blitzovým refrénem, jenž strhává fanoušky ke spolupráci. A konečně nejatmosféričtější je zde „Overkill II (The Nightmare Continues)“, což je velmi hororově zpracované pokračování skladby „Overkill“ z debutu, zde rovněž logicky umístěné v samotném závěru. Klasika své doby a jedno z nejlepších alb OVERKILL.

10.03.2016	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz