OVERKILL - The Grinding Wheel
Tvrzení, že OVERKILL stále prokazují neklesající formu a potenciál, už se stalo v poslední dekádě tradicí, jakkoliv produkce Andyho Sneapa, s přibývajícími zářezy na jeho pažbě, u mnohých budí dojem špičkově zvládané sériové výroby, kde není místa pro výraznější odlišnosti a fikanější práci s dramaturgií či atmosférou. Oni vlastně i tito škarohlídi mají pravdu, jenže ukažte mě na nějaký početnější zástup metalových kapel, které by se této originální zelené mašině vyrovnaly nebo by jí dokonce překonaly, kde tedy jsou? Ne thrash neskomírá, jen mu stále vládnou letité party a tyto servírují dokonce nejlepší metalová alba současnosti, takže když už krize, tak v rámci evoluce celého metalu. Jenže pak tu máme pro změnu koncerty, které se dnes těší stále vyšším návštěvnostem a oblibě, tak jak to celé vlastně je? Koukněte na začátek letošního roku, scéně znovu vládnou osvědčená jména a nevypadá to, že tomu bude v brzké době jinak. KREATOR, SEPULTURA, OVERKILL, trojice, která to za leden a únor nandala, díky svým novým albům, úplně všem. Pokud si raději někdo užívá poslech fantasy-metalových uskupení a jejich (po dobu třiceti let) stále stejně patetických koňáckých kvapíků, je to jeho osobní věc, chci tím jen říct, že se německými majors propagovaná metalová smetánka už roky nikam nevyvíjí, ale bylo už mnohem hůř (1995-2004). Dokud totiž bude ze starých stylů právě thrash metal v centru zájmu, budu vědět, že není ještě zas tak úplně zle.
Takže k novince OVERKILL. Po mírném zaváhání s albem „White Devil Armory“ přichází zelený kvintet znovu s velmi nabroušeným zápisem, který se bezesporu zařadí mezi ta lepší alba jejich diskografie. Kapela odhaluje další možnosti svého thrash metalu a i když opět čerpá z toho nejlepšího z vlastní historie, nikdo nemůže tvrdit, že by nové nápady neměly jiskru. Jasně že se pohybujeme v teritoriu jejich pevně daného stylu, o to víc překvapuje, jak na podobně úzkém prostoru kapela stále dokáže vystavět další zajímavou, co do pořadí již devatenáctou řadovku. Album „The Grinding Wheel“ tak logicky navazuje na starší věci a perfektně do diskografie zapadá. Jeho největší devízou je, že posluchači nedovolí, aby polevil ze své koncentrace, což je způsobeno otevřeností hudebníků absorbovat do svého subžánru i prvky těch okolních. Koho tahle parta zajímala v dobách svých nejlepších věcí „The Years Of Decay“ a „Horrorscope“, bude s potěšením poslouchat i novou sbírku, což se o několika deskách, kupříkladu těch z přelomu milénia, říci určitě nedalo. Novinka směle konkuruje především albům „Ironbound“ či „The Electric Age“, prostřednictvím kterých se Američané před lety vrátili mezi elitu.
Kapela z New Jersey vedená nenahraditelným baskytaristou D.D.Vernim a uvřískaným burcířem Bobbym Blitzem Ellsworthem tentokrát vsadila na koncepci s delšími songy, v nichž se většinou prolíná několik fází, což dodává těmto skladbám poněkud zdlouhavější, lehce progresivní charakter. Ostatně, muzikanty na něco podobného OVERKILL vždy měli, neboť sólový kytarista Dave Linsk i riffař Derek Tailer jsou instrumentálně natolik zdatným a sehraným tandemem, že o jejich partech nelze znovu mluvit jinak než s nadšením, to samé je vlastně možné říci i o té mašině za bicími (Ron Lipnicki), která dostává nahrávku do neuvěřitelných obrátek. Skladby se pohybují ve spektru od ostře riffujících běhů až po temné a hypnotické pasáže, které jim dodají na zajímavosti, variabilitě a ještě se během nich kapela stačí zkoncentrovat na finální návrat k riffům a gradaci. Letos nechybí ani melodické party a zpěvy odkazující až někam ke kořenům heavy metalu, což v kombinaci s riffovým dusnem působí velmi dobře.
Kdo čekal od druhého vrcholu v roce 2010 postupné upadání formy, ten se šeredně zmýlil, protože Bobby Ellsworth a jeho kumpáni skladatelsky zrají jako víno a nové songy odhalují mnoho podnětného, byť uznávám, že zvuku této party je třeba přijít na chuť a není opravdu pro každého. OVERKILL totiž nikdy nebyli kapelou pro každého. Pakliže jejich styl pochopíte a přijmete jako zajímavý, čekají vás už jen skvělé momenty. „Mean, Green, Killing Machine“ má v sobě brus někdejší pecky „Time To Kill“ a rozehrává doslova riffo-drama, neboť až po devadesáti sekundách se ke kytarovému dusnu a celé té řežbě připojuje zpěv. Skladba nakonec vyroste ve strhující hymnu, kde se OVERKILL představí v prvotřídní formě, což podtrhuje právě zpěvnější ponurá pasáž uprostřed a výtečná kytarová sóla po ní následující. „Goddam Trouble“ a „Our Finest Hour“ je možné považovat za přímočařejší vály s hitovým potenciálem, prostřednictvím kterých kapela roztáčí tempo hry do pořádných obrátek. Druhá zmíněná má navíc v sobě onen punkový esprit, který občasně do tvorby OVERKILL probleskne a osvěží ji.
Jenže ani poté se nedočkáme žádné výplně, naopak, dle mého má každý song z oněch deseti něco do sebe, a byť mu třeba není vlastní hitový potenciál, určitě upoutá něčím jiným, ať už agresivitou a nervností („Shine On“), zajímavým refrénem nebo jeho výstavbou („The Long Road“), originálním groovem („Come Heavy“), nasazením v pojetí riffů nebo neotřelou zpěvovou linkou („The Grinding Wheel“). Takže ať už vás „Red, White And Blue“ strhne svou divokostí a rychlými laufy, „Let´s All Go To Hades“ rock´n´rollovou melodikou nebo „The Long Road“ naducaně hymničtějším charakterem, všude natrefíte na podnětné momenty, které jsou vzdáleny fundamentálnímu lpění na thrash metalu. Mě osobně hodně zaujala záludná „Come Heavy“ vlastnící především swingově roztančený riffing (jeho začátek odkazuje k časomíře 1:03), ten opanovává její sloky jako nějaký blaženě se usmívající psychopat s hůlčičkou, poskakující v rytmu songu nad hlavami svých spoutaných zajatců. Něco podobně neotřelého, byť pořád vedeného v rytmu neoblomného thrashe, totiž hudbu OVERKILL dělá stále zajímavou a to i v roce 2017. Je tedy záhodno vám pouze popřát příjemný poslech.
27.02.2017 | Diskuse (27) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
Valič | 13.03.2017 18:28 |
Lidi, co se rádi přehrabují v thrash metalových vykopávkách z 80. let a přitom si pravidelně nekupují Spark, bych rád upozornil, že v jeho aktuálním čísle se objevil dost obsáhlý rozhovor s polskými Kat doplněný minirecenzemi jednotlivých alb. |
Valič | 11.03.2017 08:55 |
Stefanos: Whiplash sice nebyli ani v těch 80. letech nijak významná nebo zásadní kapela, ale já si ten jejich debut občas taky rád poslechnu. Některé jejich novější desky taky nejsou špatné. Nedávno jsem si pustil poslední dvě řadovky a celkem příjemně mě překvapilo, že se nejedná o nějaké nezáživné jednotvárné hoblovačky a kupodivu tam jde dost slyšet i vliv melodičtějších odnoží metalu. |
stefanos | 04.03.2017 22:31 |
A stejně ze západního pobřeží, jak tam M.Douglas volá z pláže Ch. šínovi ve wallstreat, tak je i kapela Whiplash, jejíž prvotina Power and Pain je, navzdory tomu, že někdo už odsud zdrbnul obal (je nic moc jo), ale překrásně a mladicky uvolněně rozjívená. Právě jako ta první vendetta, která totéž po němčoursku. Nepřemýšlíte, jestli se vám to líbí, prostě to jede (jako u bab- tech. vsuvka pardon) |
Valič | 03.03.2017 18:27 |
Stray: Takže jsme si to všechno ujasnili a došli k paradoxnímu zjištění, že ty Immolation ve skutečnosti posloucháš o hodně déle než já. :-) Já jsem v době vydání debutu o jejich existenci samozřejmě věděl a možná jsem od nich slyšel i nějaké ukázky, ale asi mě to nezaujalo natolik, abych se po té desce nějak usilovně sháněl. V roce 1996, kdy jim vyšlo druhé album, pro mě ten klasický death metal nebyl zrovna tou největší prioritou a přiznám se, že většinu jejich starších desek jsem si pak poslechl až o několik let později. Podobně jsem na tom byl třeba s Monstrosity, kteří mě v 90. letech moc nezaujali, a až relativně nedávno jsem zjistil, jak moc byly ty jejich staré desky (zejména Millenium) dobré. |
Stray | 03.03.2017 16:54 |
Tak než abych měl dát IMMOLATION 40%, tak to bych se na to radši vy..., to je fakt, ale s tímhle hodnocením jsem nikdy nepočítal. Jejich hudbu, no u mne když si třikrát poslechnu něčí desku jen v době vydání a pak už ne, tak to beru, jakože kapelu moc neznám, pro nějakého jiného pisálka je to třeba důvod k tomu, myslet si něco o vlastní zasvěcenosti, pro mne ani náhodou. Transparentně přiznávám, od IMMOLATION jsem kdysi slyšel debut, pak něco z přelomu milénia a dvě řadovky novince předcházející, vše dobré, ale ne nevyhnutelné ke každoročnímu poslechu. V rámci death metalu určo super, ale já to mám mírně jinak... pohybuju se hlavou v globálním rockovém světě. :-) |
Valič | 03.03.2017 16:44 |
Stray: Mám dojem, že jsme se v některých věcech trochu nepochopili. Měl jsem z tvých původních příspěvků dojem, že se ti ta deska vůbec nelíbí, a do psaní recenze by ses musel vyloženě nutit. To, jak moc kapelu znáš, jsem samozřejmě nemohl vědět, ale z formulace některých vět jsem (pravděpodobně mylně) usoudil, že jejich starší tvorbu moc neznáš. Co se týče hodnocení u recenzí, tak na můj názor na příslušné album to samozřejmě žádný vliv nemá, ale nepopírám, že když třeba u nějaké své oblíbené desky vidím hodnocení 40%, tak mě to v tu chvíli zrovna moc nepotěší. :-) Rozhodně neupírám recenzentům právo na vlastní názor, vadí mi to spíš z toho důvodu, že to hodnocení může případně odradit od poslechu potenciální posluchače, kteří kapelu moc neznají. Já osobně, když u nějaké recenze na album neznámé kapely vidím hodnocení nižší než 6/10, tak ji ani nečtu a tu kapelu si tak nějak podvědomě zařadím mezi odpad (a v některých případech pak třeba za pět let zjistím, že ta deska je naprosto geniální). Já kapely jako Incantation, Immolation nebo Vital Remains rozhodně nepovažuji za nějaké své modly. Jejich hudba se mi líbí, ale je to pro mě jako posluchače spíš okrajová záležitost. Pokud už bych je měl nějak srovnávat s jinými kapelami, mám je v oblibě zhruba na stejné úrovni jako třeba Bolt Thrower, Grave nebo Benediction. Rozhodně to pro mě nejsou nějaké „srdcovky“ typu Death, Morbid Angel, Carcass, Entombed nebo Deceased. Tu informaci o textech jsem dal do toho posledního příspěvku proto, že jsem si říkal, že bys ji v té recenzi případně mohl použít. Já texty podobných kapel většinou raději moc nezkoumám a donedávna jsem se mylně domníval, že se v nich Immolation stále drží těch protináboženských témat, se kterými začínali. Pokud se tu recenzi přece jen rozhodneš napsat, určitě si ji rád přečtu bez ohledu na to, jestli bude pozitivní nebo ne. Mě vždy zajímá skutečný názor autora, i když nezastírám, že mě občas může trochu naštvat. :-) |
Stray | 03.03.2017 12:44 |
Valič: A to víš, žes mě docela v mém "pisatelském rozletu" přibrzdil? Popis situace: Těch novinek teď moc nevychází. Večer naposlouchávám IMMOLATION a SANCTUARY a ty mě napíšeš, že by bylo lepší, abych ty recenze nepsal, sice nechápu, z čeho pramení tvá patologická fóbie, že album IMMOLATION nebude ohodnoceno podle zásluh, ale z tvých příspěvků je patrné, jak negativní dopad pro Tebe a tvou mysl může mít zdejší recenze na nějaké tvé deathové hrdiny, která by nebyla vedena ve zcela odané tónině. Víš co se mě honilo hlavou? -> "A to já se na to můžu taky vysrat, co si budu dělat násilí?" :-)) (Mrsknul propiskou o psací stůl, opřel se a vrazil ruce křížem do podpaží). Vůbec nechápu, kde bereš tu informaci, že jsem IMMOLATION nikdy neslyšel? Oni jsou jako AUTOPSY, vždy si jejich desku poslechnu a dovedu si představit, že tomu dám třeba i 80%, ale (ani netuším proč) jejich desku si nikdy nekoupím, neseženu... |
Valič | 03.03.2017 09:31 |
Immolation opravdu není kapela pro každého, ale pokud už se někdo chce s jejich hudbou alespoň zběžně seznámit, tak Atonement určitě není špatný začátek. Z mého pohledu albu není co vytknout. Instrumentální schopnosti jednotlivých členů snad nikdo zpochybňovat nebude (pokud vím, tak Robert Vigna patří v rámci žánru k nejuznávanějším kytaristům), níže zmíněný obal je celkem zdařilý (pro někoho možná kýčovitý, ale k metalovému albu se určitě hodí), zvuk se tentokrát hodně povedl (na rozdíl od některých jejich starších desek) a taky bych pochválil texty, které se (stejně jako na předchozích několika albech) zabývají hlavně současnou situací ve světě. Tím se taky Immolation dost liší od většiny svých žánrových kolegů, u kterých se většinou snažím texty spíš ignorovat. V případě jejich minulé řadovky Kingdom Of Conspiracy se dokonce jednalo o koncepční album inspirované románem 1984 od George Orwella. |
Stray | 03.03.2017 00:22 |
Zrovna to poslouchám. Šance nemizí. :-)U mě si musíš zvyknout na potřebu vyjadřovat se v diskusích k věcem, které ještě neprošly poslechovým procesem a registruju je z vlaku. Oceňuji návrat k původnímu logu, pestrý kreslený obal a plný, nadšený sound. Apropo - je to prostě death metal, není špatnej, jen se musím zas přetransformovat z Coverdalea, protože letos jsem ještě deathovou desku neposlouchal. A když tady pak zveřejním recenzi na IMMOLATION, VALLENFYRE, ASPHYX...dosaď si dle libosti, je to prostě to navíc co dělám proto, aby ty stránky víc makaly a není možné to obratem nahradit něčím zainteresovanějším, jako třeba retro reckou nějakého skvělého alba DEEP PURPLE, psaním "rychlých článků" si lze snadněji šetřit energii, tedy jen pokud to psaní nejde přes sílu, není možné napsat za rok 300 recenzí ve stylu "Burn", "In Rock" nebo "Machine Head", ty věci chci udělat fakt dobře, vyžadují soustředěnost, poslech mnohonásobný, četbu, ale i letitou naposlouchanost a orientaci v událostech, kdežto, když vyjde novinka PESTILENCE, bla bla..., v rámci death metalu dobrý, snaha o co nej článek tam sice asi taky je, ale ne úplně taková jako u těch Párplů, rovněž není možné vést a draze hradit stránky, kde se pak ročně zveřejní pouze čtyřicet článků. Takže pokud si odpustím IMMOLATION, nebudou nahrazeni ničím. Ta recenze IMMOLATION je bonusovej dárek příznivcům tvrdší hudby, který nějakým záhadným způsobem baví číst moje "blbý" kecy. .-) Záporná nebude. Asi tolik, no. :-) |
Valič | 02.03.2017 23:12 |
Stray: Ještě naposledy k těm Immolation, pokud se ti ta nová deska opravdu nelíbí, tak by byla asi ztráta času zkoušet něco z jejich starší tvorby. Pokud by jsi chtěl něčemu z ní přece jen dát ještě šanci, tak bych doporučil jejich pravděpodobně nejlepší album Close To A World Below z roku 2000. Stejně tak by byla ztráta času psát na tu novinku recenzi, to můžeš raději ten čas věnovat třeba Perfect Strangers. Řekl bych, že Deep Purple je jedna z mála kapel, na které se většina místních "štamgastů" shodne. :-) |