OVERKILL - The Wings Of War
Nepochybuji o tom, že americká thrashová kapela OVERKILL stále patří k úplně nejvýraznějším a nejoriginálnějším zjevům v oblasti vlastního stylu a rovněž mezi těch několik posledních mohykánů z osmdesátých let, jež stále neopovrhují dlouhými a intenzivně prožitými koncertními štacemi. OVERKILL prostě bez ustání buší svůj kravál do letitých fanoušků, i když původním členům dnes táhne na šedesát. Od poloviny osmdesátých let oslovili již minimálně dvě generace příznivců tvrdé hudby a jak je slyšet, nehodlají na své aktivitě cokoliv měnit. Přístup jedné z nejostřejších metalových kapel budí respekt, stejně jako jejich pověstný nabroušený sound, kterým se kdysi dávno tahle zelená sebranka z New Jersey uvedla po klubech na východě USA. Můžeme si myslet, že za celou tu dobu, co působí na scéně, zažili nejen skvělá období, ale i fáze určitého invenčního tápání, u koho by to však bylo za takřka čtyřicet let v branži jinak?
Když v roce 2010 přišli s vynikajícím albem „Ironbound“, jejich bezpečně nejcharismatičtější a nejsilnější deskou od milníku „Horrorscope“, nikdo nepochyboval, že OVERKILL zažívají po dlouhé době jednu ze svých nejsilnějších chvilek, zocelení životními těžkostmi, koncertně vyježdění a neuvěřitelně semknutí uvítali tuto dekádu. Brzy následovalo neméně povedené album „The Electric Age“, které potvrdilo obrovské vzedmutí formy. Další dvě alba „White Devil Armory“ a „The Grinding Wheel“ sice pouze opakovala na předchůdcích prezentovaný thrash metal a činila tak s veškerou frenetičností, ovšem s novějšími vizemi nepřišla. Aktuální novinku „The Wings Of War“ řadím zhruba na totožnou úroveň jako dvě předchozí díla. Jde tedy o zcela typické, divoké a jako bruska ostré album Blitzovi smečky. Zkrátka, všechno co jste v dnešní době čekali od OVERKILL, zde dostanete v plné palbě, i když vykutat z poměrně úzce profilovaného žánru ještě nějaké drahokamy je sakra těžké. Očekávejte však znovu velkou kvalitu a tvrdou, aktuálně pojatou hudbu s nadhledem, jakkoliv působí, díky agresivním riffům a Ellsworthově skřehotu, že nezná slitování.
Je třeba předem zmínit, že prostřednictvím novinky se OVERKILL po letech znovu trochu snaží přiblížit oblasti hardcorem šlechtěného groove-metalu a nelze o nich zas tak jistě říct, že jsou čistě thrashový old-school. Albu to však prospívá, protože působí barvitěji. Tahle kapela se vždy snažila o zvukovou aktuálnost a prvky spřízněných agresivních žánrů v jejich namakaných riffech byly vlastně vždy, což hodnotím jednoznačně jako klad. Z tohohle pohledu patří hned úvodní skladba „Last Man Standing“ k nejtypičtějším ukázkám jejich tradičního thrashové pojetí. Song upaluje divoce vpřed a nabídne vše, na co fanoušci pár let čekali. Druhou takovou charismatickou záštitou tradic je poslední song „Hole In My Soul“, velice atraktivní nátěr napěchovaný znamenitými kytarovými momenty a dramatickou zpěvovou linkou, ve vygradovanějších fázích ukazující i prvky jisté rozohněné melodiky. Mezi těmito věžemi ohraničujícími celé album se však nachází neméně zajímavé skladby, které tu a tam vybočí mimo rámec konzervativního pojetí hudby OVERKILL. Ať už jde o valivost a houpavý groove v písni „Head Of a Pin“, či naopak hardcoreovou náklepovost skladby „Welcome To the Garden State“, jsme většinou konfrontováni s trochu více hledačským pojetím, než bylo v posledních letech zvykem. Mezi nejoriginálnější položky patří bezesporu ne zrovna rychlý, za to potemnělý chorál „Where Few Dare To Walk“, kde se OVERKILL znamenitě podařilo propojit svou nazlobenost s melodikou a výsledkem je opravdu zajímavá goth atmosféra, kterou song vyzařuje. Skladba patří bezesporu k vrcholům celého alba a je lepší verzí toho, co už bylo kapelou předloženo kdysi dávno na desce „I Hear Black“.
Jak už jsem výše zmínil, nepřeslechnutelné hardcore vlivy a náklepové pasáže vlastní chorál „Welcome To the Garden State“, což je vyřvávačka jak se patří, kde se ukazuje veškerý entuziasmus souboru odhalujícího vlastní kořeny a schopnost ukázat v poměrně tvrdé hudbě i melodické a přímočaré rejstříky. Vždyť je také cílem jejich rodný stát - New Jersey. Podobné DNA vlastní i „Butshitcrazy“, což je rovněž zkušený thrash´n´roll s pořádným groovem a jedovatě znějícím štěkotem Blitze. I „Distortion“ je hozená směrem tolik připomínajícím období pozdním devadesátek, kdy i OVERKILL hledali nový sound a do zvuku začaly probleskovat valivé riffy a prvky spojené spíše s nu-metalovou scénou, jakkoliv kapela tyto motivy dovedla umě transformovat do svého zvuku. I „Distortion“ je tak velmi zdařilou ukázkou toho, kterak letitá kapela s originálním zvukem dokáže naložit se zdánlivě úzkými mantinely svého vlastního agresivního stylu. Po akustické vybrnkávačce v úvodu se píseň nadechuje k monumentálnější podobě. Klasické fanoušky bezesporu potěší hitovka v podobě „Believe In The Fight“, což je letos pravděpodobně jedna z nejtypičtějších ukázek zvuku OVERKILL.
A tak závěrem mohu potvrdit, že se zkušené kapele znovu podařilo nahrát energií přímo sálající album. Navíc se v sestavě vedle křiklouna Bobbyho Blitze Ellswortha, druhého zakládajícího člena, baskytaristy D.D.Verniho a stabilní kytarové dvojice Derek Tailer/ Dave Linsk po několika letech nejistoty konečně ustálil dosud zaskakující bubeník Jason Bittner (ex-SHADOW FALL, FLOTSAM AND JETSAM a jiné). Lebkounek netopýrek pravděpodobně znovu letí vstříc další skvělé a zelené sezóně. :-)