OVERKILL - The Years Of Decay

100%

Jedna z nejosobitějších thrashmetalových kapel nakonec dosáhla se svou čtvrtou deskou tvůrčího vrcholu, k čemuž jí dopomohl expert na řízný riffovitý zvuk - Terry Date, ten se později proslavil zejména díky svým pracem na albech texaské brusky PANTERA. „The Years Of Decay“ (1989) je dle mého názoru deskou, na které kapela definitivně nalezla svůj výraz a ukázala se jako nápaditá formace, která k stylovému ranku přistupuje poněkud neortodoxně. Jde pravděpodobně o kolekci toho nejlepšího, co do té doby OVERKILL stvořili a taktéž již nikdy v budoucnosti nezopakovali. Rozumějte, tohle je prostě dokonalost, historický moment nejen pro samotnou newyorskou sebranku, ale i skvost tehdejší scény, který ve svých drážkách obsahuje nakažlivou směs plnou úžasných riffových momentů, dlouhých záhrobních žalmů i několik punkem šmrncnutých a poměrně chytlavých metalových hitovek. Vysokorychlostní nářez z období dvojky „Taking Over“ (1987) byl zde definitivně zapuzen a obsahové vlastnosti předchozího, o něco techničtějšího třetího alba „Under The Influence“ (1988) naopak vybroušeny k větší zvukové i skladatelské dokonalosti.

V případě „The Years Of Decay“ jde zároveň o poslední album nahrané ve čtyřčlenné sestavě s osamoceným kytaristou Bobbym Gustafsonem, který byl zkraje roku jednadevadesát nahrazen hned dvojicí strunotepců – Robem Cannavinem a Merrittem Gantem. Tento thrash metalový střelec se vždy pyšnil originalitou vyznění svého nástroje, vždyť kde jinde byl tenkrát k slyšení takhle vyfiltrovaný a přidušený zvuk? Každopádně jeho odchod byl údajně díky jeho neustálé oblibě v tekutinách pro kapelu nutný. Přesto však považuji období jeho působení v řadách OVERKILL za nejnápaditější a nejdůležitější v kontextu celé jejich kariéry. Nebyl to však ani tak Bobby Gustafson, kdo určoval tvář souboru, jako spíš zručný baskytarista s italskými předky – D. D. Verni – jehož nástroj charakterizoval vysoko položený, zurčivý zvuk. Nebývalo totiž v té době pravidlem, že baskytara k posluchačům skrze hustou stěnu riffů vysloveně promlouvá, brebtá a prozpěvuje si. 

Pilný D. D. byl vedle Gustafsona i převážným skladatelem hudby a šedou eminencí. Nesmíme však zapomenout ani na borce za mikrofonem – Bobby „Blitze“ Ellswortha, jehož frenetický vřískot a tvář vampírského kloučka se stali dalšími poznávacími značkami OVERKILL. Bobby „Blitz“ byl už koncem osmdesátých let jedním z nejvitálnějších metalových frontmanů a jejich koncerty byly široko daleko vyhlášeny jako strhující metalový zážitek. Kapela pověstná energickou bombou, ve které se nešetřilo výbornými instrumentálními výkony, ani pohybem a nasazením, právě koncem osmaosmdesátého díky stále vzrůstající celosvětové oblibě zavítala poprvé také do Japonska, kde prodělala dnes již legendární, fantasticky přijaté turné (členové si tenkrát nemohli vynachválit organizační přesnost a spolehlivost Japonců, ti totiž považovali jakékoliv zpoždění koncertu, byť jen o několik minut, za neodpustitelné faux pas). Ještě dodám, že na kvartet už více než rok kapelu doplňoval bubeník Sid Falck – původem Angličan.

K nahrávání „The Years Of Decay“ byl coby producent znovu přizván Terry Date, ale  na rozdíl od předchozího alba, které trpělo špatným nazvučením bicích a poněkud neučesaným vyzněním kytar, vybrousil své dílo do detailu. Hned úvodní „Time To Kill“ se pochlubí mnoha neotřelými riffy a její nadčasově olověný zvuk připravil půdu pro dva svižné a zároveň asi nejhitovější songy – „Elimination“ a „I Hate“. Jde podle mne o jedny z nejlepších ukázek, které svědčí o tom, že lze do hutné thrashmetalové formy dostat punkovou melodiku. Zatímco „Nothing To Die For“ a „Birth Of Tension“ jsou znovu agresivní songy, postavené na zasekávaných riffech a Blitzově hlase plném napětí, v desetiminutové „Playing With Spiders/Skullkrusher“ jakoby OVERKILL vzdávali hold raným BLACK SABBATH. Pomalé tempo, dusivá atmosféra, intenzivní desetiminutový pocit napětí a Blitz cedící soustředěně slůvka skrz zuby. Později skladba přejde do rychlejší fáze, plné zajímavých breaků, aby se v závěru vrátila k tíživé půlnoční atmosféře. 

Vrcholem díla jsou však ponuré transylvánské žalmy „Who Tends The Fire“ a „The Years Of Decay“, jejichž síla by pohnula patrně i kamennými modlami či obrázky andělíčků. Téměř celým albem se táhle souvislá nit fascinace umíráním, je stylizováno ke kultu vampyrismu, pocitu zatracení a chátrání daleko od civilizace. V epické titulní skladbě se brodíme zatuchlými komnatami plnými pavučin, procházíme tmavými chodbami, kde sílící pach krve neustává štípat do očí. Vše poté zakončí ultrarychlá „E.vil N.ever D.ies“ jako ďábelské varování. Dva roky poté dosahují OVERKILL svého komerčního vrcholu, protože následuje velmi úspěšná deska „Horrorscope“ (1991), jenž byla nahrána již v pětičlenné sestavě s výše zmíněnými náhradníky za Gustafsona. Dílo tíhlo více k učesanějšímu power metalu a středním tempům po vzoru kapel jako METALLICA nebo METAL CHURCH, nicméně období těchto dvou alb stále považuji za nepřekonatelné.

12.03.2016	Diskuse (25)	Stray janpibal@crazydiamond.cz