OZZY OSBOURNE - Chyťte hříšníka 4/10

Polovina osmdesátých let byla vlastně vcelku zvláštním obdobím v životě našeho tak trochu popleteného ďáblova posluhovače. Já osobně bych to nazval takovým bezčasím. Vzhledem k tomu, že se s Sharon dočkali v ročních rozestupech dalších dvou potomků (dcera Kelly a syn Jack), je vcelku těžké o tomhle období mluvit jako o temném, i když kdo ví? Faktem zůstává, že pokud Ozzy zrovna neprožíval nějaká alkoholová extempore nebo neležel zrovna někde skárovanej pod obraz, vězel pravděpodobně v nějakém odvykacím zařízení nebo nedej bože v léčebně. Když  později v devadesátých letech často mluvil o tom, že si ze svého života skoro nic nepamatuje, pravděpodobně myslet i na tuhle etapu. Tou temnou kapitolou je zamýšleno spíše jeho pronásledování ze strany organizace P.R.M.C., která jej tehdy vláčela po soudech a vinila jej, že údajně jeho hudba způsobila smrt mladého člověka, který se ve stavu nepříčetnosti rozhodl spáchat sebevraždu a sice pod vlivem Ozzyho skladby „Suicide Solution“. Dnes mi něco podobného přijde absurdní, ale tehdy byla zjevně jiná doba a nenechavé prsty podobných (po mravnosti toužících) organizací měly možnost leckomu zkomplikovat život. Něco o tom také vědí další americké a britské heavymetalové kapely – z nejznámějších případů vyberu namátkou jen W.A.S.P., TWISTED SISTER a JUDAS PRIEST. Vleklé soudní tahanice s americkými mravokárci Ozzymu rozhodně na optimismu nepřidaly.

V roce 1985 překvapil účastí na koncertě v rámci charitativní monstr akce „Live Aid“, která se konala za účelem podpory strádajících hladomorem v Etiopii, coby součást jednorázového koncertního reunionu původních BLACK SABATH, kde Ozzy odzpíval několik skladeb. Každému však bylo hned jasné, že nepůjde o nic dlouhodobého, přestože právě těch, kteří si tolik přáli plnohodnotný reunion, nebylo zrovna málo. Ten pravý čas však určitě ještě nenastal. 

Byť se o Ozzyho hudební tvorbu už nějaký ten rok starali jiní, je třeba říci, že v případě právě následujícího alba „The Ultimate Sin“ se opravdu jednalo o velmi povedenou záležitost. Deska se mohla pochlubit svěžím a velmi moderním vyzněním, za což mohla jak vytříbená produkce Rona Nevisona, specialisty na zaoceánský rádiový rock a pompézní AOR, ale také výrazně omlazená sestava právě v tomhle období jeho kariéry. Vedle kytaristy Jake E.Leeho, který se už minule velmi osvědčil a fanoušci si jej oblíbili, se pro tentokrát v sestavě objevil baskytarista Phil Soussan a také bubeník Randy Castillo. Album bylo vlastně týmovou prací celé nově poskládané kapely, ale největší podíl na skladbách měl zjevně kytarista Jake E.Lee. I když také Phil Soussan se určitě vytáhl autorstvím ve skvělém pilotním singlu „Shot In The Dark“, jenž patří k ozdobám Madmanovi diskografie. Kuriózní zůstává skutečnost, že po realizaci „The Ultimate Sin“ a odjetí následných koncertních šňůr (předkapela: METALLICA propagující právě „Master Of Puppets“) byl tím jediným koho si Ozzy Osbourne v kapele ponechal bubeník Randy Castillo. Ten u něho zůstal na dlouhých jedenáct let.

Ve Spojených státech, kterým právě tehdy dával svým vzdušným a hitovým zaměřením nového materiálu Osbourne přednost, se jednalo o jeho do té doby bezkonkurenčně nejúspěšnější dílo. Ovšem ani dobová britská kritika, v polovině osmdesátých let vždy připravená rozcupovat každého starého „džískaře“, nešetřila uznalými bonmoty. Zatímco předchozí „Bark At The Moon“ jen naznačilo měnící se vyjadřovací formu Ozzyho tvorby, bylo „The Ultimate Sin“ definitivním přechodem od pravověrného heavy metalu k načechraným produkcím, jaké byly v té době u vůdčích představitelů zaoceánské metalové scény v oblibě. Bombastický stadiónový zvuk, jasně a přehledně strukturované skladby z vygradovanými refrény a akademicky čistá kytara, kterou občasně podpořil v té době velmi módní syntezátor.

Z této křišťálové desky vzešlo několik singlů. Kromě již zmíněné písně „Shot In The Dark“, ve které se hlavní aktér vyznává z vlastních fóbií, marně zažehnávaných omamnými látkami, to byly zejména frišné glam-metalové hymny „Lightning Strikes“ a titulní „The Ultimate Sin“, které desku vydatně nakoply. Album však působí naprosto vyrovnaně a dokonale i jako celek. I téměž po třech dekádách na něm nalézám mnoho skvělých písní, ať už se jedná o monumentální „Killer Of Giants“, která se od předešlých balad lišila členitější strukturou a závěrečnou gradací nebo Ozzyho sebereflexi „Secret Loser“. Kapitolou samou pro sebe je pak ironická „Thank God For The Bomb“, ve které Ozzy ironicky promlouvá: „Jestli může být atomová bomba garantem světového míru, pak díky bohu za ni“.

06.07.2014	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz