OZZY OSBOURNE - Ordinary Man

60%

Jakákoliv Osbourneova aktivita dlouhá léta podléhá přesnému harmonogramu a plánování od jeho velice schopného managementu. Jenže jedna věc jsou ziskuchtivé plány money-makerů a druhá skutečný zdravotní stav jednasedmdesátiletého chlápka, který trpí řadou fyzických i psychických neduhů a to nejen díky svému vyššímu věku, ale zejména díky nezdravé životosprávě pěstované se vší vervou v jeho mladých letech. Kdo ví, třeba team okolo Madmana opravdu rozplánoval Ozzyho koncertní trasy přesně do onoho tříletého rozmezí mezi současnou realizací alba „Ordinary Man“ a výslednou smrtí? Jasně že jde pouze o mou spekulaci, která se snaží působit jako černý humor. Jde jen o to, zda-li je na místě? Zhoršující se stav legendy a rychle postupující Parkinsonovou choroba situaci rozhodně neusnadňují, a tak se dnes koncerty ruší, turné přesouvají a nikdo přesně neví, jak se situace vyvine.

Otazníky budí již desetiletá pauza mezi předchozím sólovým albem „Scream“ a aktuální novinkou, neboť právě v tomto rozmezí, kdy kromě úspěšného reunionu BLACK SABBATH, který obsahoval nejen vydání alba „13“, ale i několik úspěšných turné, vznikaly právě skladby, které se nacházejí na desce „Ordinary Man“. Podobně dlouhá doba onoho hromadění skladeb zrovna nesvědčí o touze se z něčeho umělecky vyznat, právě naopak. Jako by touhle poslední řadovkou Ozzy pouze splácel lidem, kteří s jeho kariérou úspěšně naložili a po dlouhou dobu mu pomáhali udržet se na špici. Nemusím jmenovat o koho by mohlo jít především. Předně můžu říci, že na tak slavného, majetného a skladatelskou kvalitou specifického umělce, se mě materiál jeví, zvlášť po tolika letech ticha, ne moc silný. Celé věci příliš nepomůže ani jméno producenta, kterým je zde Andrew Watt, teprve třicetiletý americký hudebník s nadžánrovou stopou a orientací v trendy hudbě všeho druhu. Co na to ale fanoušci oddaní značce OZZY OSBOURNE po celá desetiletí? 

Jak tedy materiál slyším? Celá deska vlastně působí až moc producentsky, mnohokrát jsou upřednostněny detaily a mělké klišovité momenty na místo skutečně dobrých nápadů, co přetrvají dekády. Vlastně o vlivu samotného Ozzyho na výsledek pochybuji. Nahrávka je až na pár světlejších míst docela rozháraná, byť navoněná, budící dojem vypulírovanosti. Svým zvukovým pojetím na mne vlastně působí uměle, jakoby si kladla za cíl oslovit zcela novou generaci posluchačů odkojených digitálním streamingem a ne lidi, kteří s Ozzyho hudbou vyrůstali v osmdesátých a devadesátých letech. Oslovení mladých rozhodně není na škodu, ale nemuselo být provedeno za cenu větší lacinosti, která je zde cítit z několika skladeb. Jasně, Madmanův hlas je jasně rozpoznatelný, nicméně mne u něj, ve zdejším spojení s instrumentální složkou a pseudo-moderním zvukem, chybí někdejší autenticita. Až na pár výjimek (jednou z nich je zejména naprosto parádní titulní balada „Ordinary Man“) na mne z novinky rozhodně nedýchá život. 

První zveřejněnou vlaštovkou z alba se na podzim stala lopotně houpavá singlovka a skladba číslo pět - „Under The Graveyard“, která mne rozhodně nenaplňovala nadšením, naopak ve své klišovitosti prokázala neuvěřitelnou vyhořelost teamu okolo Madmana a nepomohl jí ani nucený a mladším hereckým představitelem hraný klip, jinak plný nejen chlastacích scén z Ozzyho mladého života (v době po vyhazovu od BLACK SABBATH v roce 1978), ze kterých jej vysvobodila ona zachránkyně Sharon. Je mi jasné, kdo při tvorbě klipu nakukoval režisérovi přes rameno a diktoval podmínky scénáře. I když je pravda, že darebák za svůj úspěšný život vděčí právě své manželce, splátky v podobě těchto vděčných drobností jsou mu vrstveny a účtovány po částech a doživotně.

Druhá singlovka a hned úvodní věc alba „Straight To Hell“ je, coby poměrně rychlá jízda, vyloženě jalová a mimořádně nenápaditá položka. Je to přesně ten případ klišé od začátku do konce, neboť se pracuje s motivy, které výrazně připomínají cosi, co už Ozzy v mnoha podobách dávno přednesl, ať už v rámci BLACK SABBATH nebo na své čtyřicetileté sólové dráze. Nápadů se však nedočkáme. O dost lépe tak působí druhá „All My Life“, byť jde o umírněnější kousek podbarvený závojem akustiky, gradující strhujícím kytarovým sólem. Dostane se nám zde i mnohem poutavější melodiky než v případě úvodního fláku. Trojka „Goodbye“ je znovu trochu těžkopádnější, ale vzhledem k obstojné zvukové stránce , hutným riffům a celkové produkční vyváženosti, která je schopná skloubit progresivní ambice s chytlavostí, vlastně mohu říci, že i tohle je povedený kousek. Pro skladbu je typický zlom z pomalého tempa k rychlejší katarzi umístěné někde uprostřed a posléze opětovný návrat k umrlčímu pochodu. Titulní song „Ordinary Man“ je fantastickým duetem Ozzyho s Eltonem Johnem. Chytlavý ráz baladické skladby zde ještě umocňuje poměrně výrazný part piána a čarování s vokály obou pánů i dalších back-vokalistů. Krásná práce a skutečně emotivní záležitost, která se zařadí mezi Ozzyho klasiku.

Následné skladby už tak slavné nejsou, byť je ona moderní stylizace dodržena, jak v riffově valivé „Eat Me“, tak i v hypnotizující „Today Is The End“. Nápadů zde prostě není příliš a už vůbec ne originálních. Vlastně i „Scary Little Green Men“ je položkou do počtu, jakkoliv mě svou náturou evokuje slavné časy alba „Ozzmosis“ a celkově jde o poměrně chytlavý rokenrůlek přecházející z polo-akustické rozvláčnělé polohy k svižnějšímu refrénu. Balada „Holy For Tonight“ se povedla o dost méně než titulní kousek, byť si ji rovněž dovedu představit jako singl. Ozzy zkrátka pomalé chytlavé songy umí, na druhou stranu zde působí, se vším tím patetickým sténáním, zkrátka až příliš unaveně. Dvě závěrečné skladby, jmenovitě svižná a vlastně i dost protivná jízda „It´s Raid“ a, rádoby dojemná popina s naprogramovanými rytmickými zvuky a vstupy hostujícího rapera Travise Scotta, „Take What You Want“, na mne působí poměrně estrádně, tedy asi jako songy určené spíše pro globální pěvecké soutěže typu American Idol anebo X-Factor. I díky jejich přítomnosti je tahle deska nejvíce vzdálena Ozzyho podstatě stabilní metalové legendy s mnoha dlouholetými příznivci. Naopak mám pocit, že team okolo něho se touhle sbírkou snaží cílit na co nejširší pole konzumentů. Až to působí, že nejvíce zvaní jsou právě ti, kteří se o jeho letitou hudbu vlastně vůbec nezajímají.

Pro tohle album je velmi typické, že se na většině skladeb autorsky podílel team světově proslulých hudebníků, kteří ony songy nakonec také nahráli. Nejčastěji je zde v roli kytaristy sice zmiňován právě producent Andrew Watt, ale v několika skladbách dostává prostor i Slash z GUNS N´ROSES (právě zmíněná „Straight To Hell“, ale také titulní song) a v jedné dokonce Tom Morello (jeho nástroj rozezvučí osmou „Scary Little Green Man“). U poloviny skladeb je uvedena jako spoluautorka jistá Alexandra Tampossi, což je songwriterka spolupracující s mnoha celebritami, počínaje nejrůznějšími Dj´s , konče třeba u Justina Biebera. V roce 2020 je zjevně Ozzy blíže k podobným globálním celebritám, než ke své historii. Jako rytmická sekce na většině materiálu spolehlivě funguje dvojka Chad Smith (RED HOT CHILI PEPPERS) a Duff McKagan (GUNS N´ROSES), klávesistou je Charlie Puth, ale třeba v posledních dvou skladbách dojde i na vstupy person z oblasti hip-hopu jako Post Malone a Travis Scott, kteří zde hostují, což chápu zjevně jako producentský záměr přiblížit počin bláznivého staříka mladším generacím. Za mne nepříliš ucelená a nepříliš nápaditá deska, která i díky produkci prahne po úspěchu za každou cenu. Budiž, 60% je optimálních.

24.02.2020	Diskuse (45)	Stray janpibal@crazydiamond.cz