OZZY OSBOURNE - Patient Number 9

90%

Od začátku přiznávám, že jsem k novince legendárního Ozzyho Osbournea nepřistupoval zcela bez předsudků. Přeci jen se toho v posledních několika letech dost napsalo o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu. Ne že by právě Ozzy neměl štěstí na šikovné pomocníky, ale tentokrát mu člověk přál spíše klidné dny a ty další věci, které se obvykle přejí starým lidem s chatrným zdravím. Představoval jsem si totiž, jak je Ozzymu ve studiu asi tak pomáháno k docílení uspokojivého výsledku. Nechci však zacházet do sféry nepodložených domněnek a spekulací a řešit zde, jak dalece byl třiasedmdesátiletý zpěvák do tvorby své nahrávky zainteresován, nebo zdali je deska dílem spíše producenta, šikovných studiových insiderů, případně hudebníků napojených na Ozzyho kariéru z blízké perspektivy. Házím za hlavu rádobyvtípky o tom, zdali Ozzman o nahrávání desky vůbec věděl, protože právě tahle kolekce mne hodně brzy přesvědčila o své síle a výjimečnosti. A tak se z ní pouze těším. V kontextu posledních dvou dekád považuji „Patient Number 9“ za skladatelsky dalece nejpovedenější materiál vycházející pod logem OZZY OSBOURNE. 

Výsledek studiových prací, k jejichž nastartování došlo již měsíc po vydání minulého alba „Ordinary Man“, tedy zhruba v březnu roku 2020, byl totiž po dva roky laděn, ošetřován a hlídán šikovným Kaliforňanem Andrewem Wattem. Tento muzikant a producent má zkrátka metalovou legendu najetou od základů a netlačil tak Ozzyho k nápadným manévrům, spíše u připravovaných skladeb vypíchl to, co vždy Osbourneovu hudbu dělalo přesvědčivou. „Patient Number 9“ obsahuje značné množství opravdu silných skladeb v typickém Osbourneově stylu a hlasovém rozpoložení. Při poslechu alba, vlastnícího moderní a lehce potemnělý sound, na vás sice občas dýchne chladný závan digitálu, ale rozhodně to není až tak nápadné, jak mohl leckdo čekat. S novinkou máte především pocit, jakoby jste Ozzmana poslouchali, když ne v časech jeho vrcholných děl z osmdesátých a počátku devadesátých let, tak alespoň v rámci neméně populární etapy rozpínající se temnoty pozdních devadesátek. 

Čím tedy nová deska zaujme? Mimo faktu, že zde Ozzy zkrátka znamenitě zpívá (nevím, do jaké míry zde hrají roli právě moderní nahrávací technologie?), desce po stránce autorské rovněž prospěla dlouhá plejáda hvězdných hostů z řad velkých ikon rockové historie (mimo kytaristů, na které se níže zaměřím spíše, jsou zde zaznamenány bubenické party od Chada Smitha, či nebohého Taylora Hawkinse, ale také baskytaristé Chad Chaney, Duff McKagan či Rob Trujillo). Mezi nejvýraznější osobnosti díla patří nejen Zakk Wylde a Tony Iommi, tedy kytaristé, po jejichž boku Ozzy působil nemalou část své hudební dráhy, ale především persony jako Eric Clapton nebo Jeff Beck. A tak oddaný fanoušek na sklonku Osbourneovi kariéry dostává až nečekaně svěží, nápaditou a skladatelsky silnou nahrávku, která působí nadčasově, kompaktně a zároveň je plná ohromujících šlágrů. Je zde řada písní, které si svým vyzněním a charakterem nic nezadají s materiálem, jaký se nacházel třeba na desce „Ozzmosis“. Novinka je totiž stejně temně stylizovaná a budí dojem spíše sugestivního, pomaleji se šinoucího monstra, které dokáže v pravý čas ohromit nezastavitelnou refrénovou gradací a bytelnou instrumentací s vrcholnými momenty v tklivých zvucích sólových kytar, než aby jí byla vlastní bůhvíjaká metalová výbušnost a groove. Prim zkrátka hrají spíše pomalejší kusy.

Právě produkce a autorská stránka díla patří k stěžejním držitelům kvality na „Patient Number 9“. V časech alba „Ordinary Man“ jsem sice uznale odsouhlasil povedenost tamní titulní skladby, ale zbytek desky před dvěma lety až tak zajímavý nebyl. Nenapadlo mne, že se hned o dva roky později dočkám albového následovníka, který laťku nastavenou právě rozlučkovým hymnem „Ordinary Man“ přeskočí minimálně v šesti případech. Ozzy je důkazem interpreta, u kterého vás napadne, že největší devízou každého pěvce není školený projev, rozsah ani čistota hlasu, nýbrž osobitost a charisma. Je opravdu jedno, zdali je dotyčnému pětadvacet nebo skoro pětasedmdesát. A tak pokud někým podobným snad někdy v životě budete, tak se vám jednoho dne stane, že mezi odpoledním šlofíkem, teplým čajem a máčenými piškoty, dokážete za asistence těch správných lidí nahrát fantastické mezigenerační album, které má jiskru, nesmírně baví a drží si všechny přednosti moderní řemeslně skvěle zvládnuté rockové práce. 

Zábavná se mě jeví kontrastnost mezi kytarovou prací starých mistrů Erica Claptona a Jeffa Becka a zahuštěnějším kytarovým soundem vyznávaným kolegy jako Zakk Wylde, Tony Iommi, Josh Homme nebo producent Andrew Watt. Tam kde se metalovější strunotepci drží spíše svých zavedených formulí, nebojí se třeba takový Clapton opentlit hitový song „One Of Those Days“ jemnými kytarovými vyhrávkami a hnát tak tuhle píseň do rockově důstojnější sféry, kam se měl Ozzy dostat ve svém věku již dávno, nebýt dvacet let ve spárech různých nu-metalových vykuků. 

O tom, že to Madmanovi právě s kytaristy ze starší generace než je on sám svědčí, skvěle potvrzuje nejen titulní singlová položka, kterou v rámci vstupu Jeffa Becka do dění považuji za pouhé uvolněné zahřívací kolo, ale především mocná balada „A Thousand Shades“, tedy song s pořadovým číslem šest, který by patřil mezi nejlepší kusy i kdyby se před čtvrtstoletím objevil na desce „Ozzmosis“. Vynikající osudová záležitost a jedna z nejlepších Ozzyho balad. Kytarová střelba Mika McCreadyho z PEARL JAM rovněž Ozzymu prospívá, neboť ten se právě v rámci divočejšího songu „Immortal“ může cítit takřka nesmrtelně. Zakk Wylde se na albu objevuje hned ve čtyřech položkách. V hitové „Parasite“ rozhodně neurazí, ovšem ani bůhvíjak nenadchne. To v rozjitřené „Mr.Darkness“ už působí lépe a navádí ponurý koráb do sfér Ozzmósy, nebýt tak posledních, Ozzym infantilně oddeklamovaných slov, které jsou zde umístěny pravděpodobně díky oslovení tupého amerického publika, bych právě i tuhle skladbu, stejně jako „One Of Those Days“ a „A Thousand Shades“, řadit mezi skvosty roku 2022. Zakk je i u další zdařilé balady „Nothing Feels Right“, která drží velmi vysoko nastavenou laťku tohoto typu písní v rámci Ozzyho kariéry.

Pokud zde upozorním na účast Tonyho Iommiho, pak vězte, že obě skladby, na kterých se nachází jeho zhutnělý vklad, si nic nezadají s odkazem BLACK SABBATH. „No Escape From Now“ zahajuje psychedelická pasáž v pomalejším tempu, aby se záhy song zlomil do rychlejších fází a oblažil prostor nějakým tím zemitým riffem a povedeným sólem. To „Degradation Rules“, do které je zabudován fragment foukací harmoniky, působí o něco američtěji, jakoby se song vzhlédl v jižanské kultuře a odkazech na historii blues. Ozzyho hlas do této skladby padne jako ulitý, takže, aniž by to sám tušil, vlastně nahrál uhrančivou stoner klasiku. O tom, že letošní výsledek je z velké části odvislí od usilovného snažení producenta Andrewa Watta, dle mého, není pochyb. Z jeho spolupráce s Ozzym tak vznikly další výborné skladby – odlehčenější a poměrně hitová „Dead And Gone“ a pak další, znovu naprosto parádní balada „God Only Knows“, která se stejně jako „A Thousand Shades“ může brzy stát Madmanovou klasikou. Za mne tahle deska dalece předčila očekávání, nabídla spoustu skvělých skladeb, svěží přístup podpořený plejádou hvězdných jmen a hlavně nenechala závěr Ozzyho kariéry lehnout do mizérie průměru. Jeho nejlepší deska od poloviny devadesátých let. Jednoznačně.

14.09.2022	Diskuse (39)	Stray janpibal@crazydiamond.cz