OZZY OSBOURNE - S cejchem vlkodlaka 3/10

Ve znamení mnohdy přihrávaného šílenství a psychické nevyrovnanosti pokračovala spokojeně Ozzyho dráha v letech bezprostředně po tragickém skonu jeho skvělého kytaristy Randyho Rhoadse. Navzdory všem kontroverzím se však tloustnoucí bard v roce 1983 stal po letech opětovně otcem, kdy se jeho novomanželce Sharon hned krátce po svatbě narodila prvorozená dcera Aimeé. Tahle událost značila v Ozzyho životě jednoznačné pozitivum a lze říci i vzpruhu. I když kdo ví? S přihlédnutím k jeho šokantnímu vystupování na veřejnosti právě v té době, se něco podobného jako Ozzy Osbourne v roli příkladného otce zdá být neuvěřitelné. Chci tím říci, že právě v té době velmi často namol zpitého a odulého Ozzyho si s podobnou rolí při nejmenším nespojuji. V té době zpěvák rovněž  překvapuje velmi krátkým skinheadským sestřihem, který byl výsledkem jakési hloupé sázky. Vše se však chýlilo k dalším přípravám nového, tentokráte už třetího sólového alba, které si kladlo za cíl úspěšně navázání na obě díla předchozí, nahraná ještě za účasti Randyho Rhoadse.

Ve většině případů se právě na třetích albech obvykle dočkáváme prvních změn, ať už jde o změny ve výsledném výrazu a nebo ty zvukové. I Ozzy byl okolnostmi tlačen k určitým změnám. Nikdy totiž nechtěl stát stranou aktuálního hudebního dění (nebo spíš Sharon ho tam nechtěla vidět) a  s tím související zvukové evoluci odehrávající se v průběhu nápadných osmdesátých let. Ozzy tedy mírně pozměnil koncepci své nové tvorby, byť k desce byl znovu přizván ostřílený Max Norman, který produkoval už obě předchozí sólovky. Pravověrní metaloví fanoušci odění do klasických modrých uniforem vyčítali ve své době právě desce „Bark At The Moon“ větší přístupnost a otevření se na Ameriku orientovaným líbivějším vlivům. Ve skladbách tedy dostala větší prostor zvuková okázalost a chytlavé melodie, stejně jako klávesové party. Přes prvotní rozčarování však album nakonec slavilo minimálně stejné úspěchy jako obě dvě předchozí a z dnešního pohledu už je dávno heavymetalovou klasikou.

Zcela novým kytarovým hrdinou v řadách Ozzyho kohorty se krátce před nahráváním  stal tichý Američan s asijskými předky – tehdy šestadvacetiletý kudrnáč Jake E. Lee, který se od začátku, zejména díky svým rychlým prstům a agresivní hře, výborně uvedl. Jake lehce vypomohl i při skladatelském procesu, takže rovněž částečně zmírnil bolestnou vzpomínku na zesnulého kytaristu Randyho Rhoadse. Bohužel Osbourneovo delirium pokračovalo a tak se díky jeho indispozici koncerty té doby pohybovaly někde mezi vcelku dobrými a hodně unavenými. Na váze nezastavitelně nabírajícímu pěvci, který dokázal již mnohokrát metalový svět šokovat, to však očividně nedocházelo, vždyť s takovými spoluhráči jaké v té době měl, se (i přes mizernou kondici) skoro vždycky povedlo veškeré nedostatky zahladit. Vedle již zmíněného Jakea E.Leeho, který patřil k ozdobám dobových Ozzyho vystoupení, a taky vedle zkušeného navrátilce Boba Daisleye u baskytary měl totiž na následném turné za zády jednu z nejlepších mlátiček tehdejší zaoceánské metalové scény, legendu jménem Carmine Appice. A aby výčet spoluhráčů byl kompletní, nutno dodat, že klávesy v období „Bark At The Moon“ ovládal opět profík z největších - Don Airey. Zkrátka Ozzy měl vždy ten nejlepší hráčský servis.

Už obal si nic nezadá s dobovou módou, tedy ujetostí do všeho záhadného a nadpřirozeného. Působí jak se říká fantasticky. Očividně nepříčetný pan Osbourne je na něm totiž zachycen, kterak v převleku za vlkodlaka vyje na měsíc. Jakkoliv tento hororový výjev působí nadpřirozeně, fotografie má v sobě velké kouzlo a autenticitu (umělce totiž plně vystihuje). Ve skladbách se tedy ubralo na heavymetalové průraznosti (snad s výjimkou slavné titulní položky „Bark At The Moon“ a také rychlé jízdy „Forever“), přidalo naopak na klávesových aranžích, díky kterým nahrávka získala příchuť jakési hlavním proudem akceptovatelné démoničnosti, kterou ještě více umocnil nezapomenutelný a již výše zmiňovaný obal.

Titulní song „Bark At The Moon“ se stal jednou z nejúspěšnějších písní celé Ozzyho kariéry a naprostou koncertní tutovkou, bez které si dnes málokdo dokáže jeho koncert představit. Dále se zde nacházejí dvě klasické balady „You´re No Different“ a „So Tired“, které působí opravdu mile a líbivě, za což zjevně může využití  bohaté orchestrace a Osbourneovo labužnické vyvalování v smířlivých a dojemných textech. V těchto písních se principál zpovídá ze své situace alkoholem a drogami vyčerpaného barda za životním zenitem. Kromě již zmíněného titulního songu tak celou nahrávku táhnou líbivější glam- metalové písně, které korespondují s dobovou zaoceánskou scénou a sice „Rock´N´Roll Rebel“, „Waiting For Darkness“, „Forever“ nebo velmi zajímavá „Now You See It (Now You Don´t)“. S novou sestavou dochází k úspěšnému koncertnímu tažení napříč Státy i Evropou, kde se v Ozzyho předprogramu objevují poprvé na velkých pódiích nadějní mladíci z L.A. - MÖTLEY CRÜE. Je jasné, že právě tahle mladá a velmi rychle bující hair metalová scéna přijala v té době právě britského Madmana za svého člověka.

05.07.2014	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz