PAČESS - Říkám NE čertovským názvům ... pivo je víc než zábava (rozhovor)

Skupina PAČESS v čele se stejnojmenným kapelníkem vydala na sklonku letošního jara vydařené album „Poupě“, na kterém jednoznačně potvrdila svoje kvality a příslušnost k širší špičce tuzemské metalové scény. Skloubení blackové energie a atmosférických melodií spolu s unikátní lyrickou tématikou zní příjemně svěže a atraktivně. Také díky tomu si kapela získává nové metalové fanoušky i z řad posluchačů, kterým tvrdší metal běžně až tolik nevoní. Nejen pro ně je pak určený následující rozhovor, který přináší bližší podrobnosti jak ohledně „Poupěte“, tak kolem tajemné osoby samotného principála. Zpovídaným nebyl nikdo jiný než sám mistr Pačess.

Ahoj, jak se daří? Dopřál sis v létě dovolenou a volno, nebo jsi trávil slunečné dny hlavně prací a muzikou? Jak takový Pačess relaxuje (pokud vůbec)?

Ahoj, daří se poměrně slušně. O dovolené se mluvit nedalo, ale pár dnů volna proběhlo. Ve vedru jsme se ukrývali na zahradě a v naší letní kuchyni a poměrně často děti řádili na fantastickém koupališti U Libuše v Lulči. Muzikou moc času netrávím. Od natočení „Poupěte“ jsem měl kytaru v ruce jen na zkouškách a na koncertech. Pačess relaxuje celýma 5 hodinama spánku za den, nebo někde se psem v lese či u grilu a piva!

Po delší době se znovu rozjíždějí koncerty a festy a na vašem FB profilu přibývají pozvánky na akce, kde budete hrát. Chybělo ti živé hraní a přímý kontakt s fanoušky? Jak jsi vnímal restriktivní covidová opatření?

Zatím jsme stihli odehrát jen pár koncertů, ale bylo to skvostné! V minulosti jsem měl koncertů fakt po krk. Nikoliv však samostatných koncertů a těch 40minut na podiu, ale to cestování a ten čas kolem toho. To mě fakt ničilo. Uměl jsem si ten čas představit smysluplněji. V současné sestavě zatím ponorka nepřišla a zatím neskřípu zubama u klasického „zastav na pumpě“.

Živé hraní mi začalo chybět až při těch prvních koncertech, kdy jsem opět čuchl k tomu zvláštnímu pocitu a adrenalinu. O to je to lepší, když máš úspěch. Blbě se to popisuje, ale je to fakt silný! Opatření nechci komentovat!

Pojďme se zpětně podívat na úplný začátek PAČESS, kdy šlo ještě o ryze jednočlenný projekt. Co bylo impulsem k vlastní tvorbě mimo tehdy domovské ASGARD? A kde jsi vůbec přišel ke své typické přezdívce, a tedy i názvu nového tělesa?

Ten projekt vznikl dosti spontánně na základě spolupráce s Blackoshem. S ním jsme točili ASGARDÍ „Zlověstné časy“ a jaksi mě vzalo to domácí nahrávání a objevil jsem tehdy nové možnosti. Díky pro mě tehdy nepochopenému Cubase jsem najednou vrstvil kytary a dělal své hudbě trochu širší dimenzi. Projekt jsem nazval PAČESS samozřejmě kvůli rostoucímu egu a taky kvůli tomu, že jsem nikdy nefrčel na těch čertovskejch názvech a vůbec ne na nějakejch anglickejch či latinskejch přesmyčkách a temných heslech. Ta přezdívka se mnou šla již od puberty a popravdě ty lidi, co se motají kolem těch UG kapel, mě stejně neznají civilním jménem.

Následující tři alba „Monte Liliorum“, „Trapista“ a „Zoigl“ jsi nahrával sám za asistence různých hostů, od Lorda Morbivoda, přes Blackieho, až po Marthuse. Jak vzpomínáš na tyto spolupráce? Jednalo se o profi výpomoc nebo spíš o kamarádské session, při kterých jste se ve studiu dobře bavili a pivo teklo proudem?

Ano, první alba jsem nahrál sám a zval si hosty, kteří se ujali zpěvů. Nikdy jsem se necítil ani jako průměrný křikloun, tak jsem poprosil lidi ze scény. Morbivod, Blackosh či Zdeněk Černý, nesmím zapomenout také na čisté zpěvy nedoceněného Tomáše Chylíka, tihle mi pomohli a velice zpestřili první dvě nahrávky. Já jsem štěkal jen ve „Věštbě Libušině“, „Lickovi Z Lilče“ nebo v „Písni o mordu“. Každopádně zlom nastal u „Zoiglu“. Zde se ujal zpěvu T. F. Hanzl a tak to už zůstalo. Bicí automat nahradil Marthus. Nikdy jsem nespolupracoval s takovým profíkem. Jeho přístup a um mě opravdu posadil na prdel. První dobrá ve studiu a nekompromisní bicí! Vzpomínám si také na studiovou spolupráci se Zdenkem Černým z TITANICU, který opravdu překvapil a dodnes si jeho hostování moc vážím. A abych odpověděl na dotaz, tak jednalo se o kamarádskou profi výpomoc a žádný velký mejdany u toho nebyly. Většinou formální kultivované schůzky naplněné seriózní prací!

Zhruba někdy po nahrání „Zoigl“ se z PAČESS stává regulérní kapela. Co tě přimělo k angažování stálých hudebníků namísto hostování? Šlo o přirozený proces nebo jsi do toho chtěl „šlápnout“ a začít dělat muziku pod hlavičkou PAČESS trochu jinak?

Ano, bylo to cílené. Již při vzniku „Zoiglu“ se formovala kapela PAČESS a byl to přirozený přechod (chcete-li odchod) od ASGARD k vlastní tvorbě. První sestava se po turné na podporu „Zoiglu“ lehce změnila a nyní vše šlape, jak má. Tehdy jsem točil „Zoigl“ a na zkušebně se již sehrával koncertní repertoár. Také jsem opakovaně avizoval, že bychom měli změnit název kapely a mnou nastavená demokracie mě přehlasovala....naposledy! Kluci z kapely berou dnes „Zoigl“ jako takovej novej věk a až zde se hlásí k mojí tvorbě. Co bylo předtím tak pokoutně zesměšňují a rádi by to ignorovali. Při našich debatách se bavíme o době před a po Zoiglu. Chápeš? Třeba: „Ty vole tyhle klávesy jsem si koupil v roce 2000 tj. 19 let před „Zoiglem“.

Novinka „Poupě“ vyšla u ambiciózního a rychle rostoucího labelu Slovak Metal Army, zatímco předchůdce „Zoigl“ jsi realizoval čistě ve svojí režii. Proč ta změna, a jakou cestou jste se dostali do stáje SMA?

„Zoigl“ jsem tutlal a myslím, že nikdo neměl tucha o jeho přípravě a spolupráci s Marthusem a Chymusem a proto jsem to vydal sám. Spolupráce se SMA přišla, na základě pár setkání a obyčejné komunikace. Když jsme Jurajovi poslali Poupě, tak se do nás zbláznil a začal nám pomáhat stále víc. Tlačil album v mediích i placenou reklamou, plánovali jsme koncerty, LP a znovu vydání starých alb, či kazetové edice. V jistých momentech jsem poprvé pocítil, jaké to je mít firmu v zádech. Bohužel se stalo, co se stalo a Juro podlehl šílené nemoci. Je mi to upřímně líto a cítím s rodinou a jeho přáteli.

Nahrávali jste překvapivě celkem ve třech studiích – Davos, Šopa a Sonidos. To byla vize od samého začátku? Případně jste museli z nějakého důvodu studio měnit? Výsledný sound je podle mě krásně čitelný, drží se moderního vyznění, ale zároveň nepostrádá jistou old school patinu. Jsi ty sám spokojený s finálním zvukem alba?

Nahrávání doprovázela spousta problémů, a proto se točilo takhle nadivoko. Jednou jsem dokonce hodně zkritizoval letitýho kámoše a producenta a spoluvlastníka Davosu Otyna. Následně mě to mrzelo, ale v nahrávání jsme pokračovali a jsme stále přátelé. Výsledný zvuk je především jeho práce a jsem opravdu spokojený. Já rozhodně točím další desku u Otyna!

Přijde mi, že na „Poupěti“ je dovedeno téměř k dokonalosti souznění hudby a textů. Frázování a verše výborně korespondují s hudebními tématy a náladami. Můžeš čtenářům přiblížit proces vzniku nové skladby?

Ten proces je opravdu složitý. Není v tom ani žádné pravidlo. Někdy vznikne dříve text, jindy skladba. Chymus srší nápady a plive verše na základě našich debat a pivovarských zážitků, kterých mám tu čest zažívat poměrně dost. Do toho je velkým pomocníkem kytarista Jakub, který nahrazuje můj absentující talent a nezručnost, a pak tu máme sekundární radu pro hudební dílo Filipa a Čeda a nade vším supervizoruje mocný Parambucha. Ke skladbám přistupujeme s velkým respektem a podle hudební nálady vznikají i texty. Vybíráme, kde se hodí text plný nadsázky a sarkasmu a kde vážné historické téma.

Výhradním textařem jsi byl v minulosti ty sám, teď se dělíš o autorství se zpěvákem Chymusem. Jak probíhá tahle spolupráce? Určitě nejenom mě baví obraty jako „nemař práci, nenič dílo švingulante zlý“ nebo „kéž mé pivo laxírku by v pajšl chlapu veslo“; kde berete inspiraci pro takovou jadrnou češtinu? A nepřemýšleli jste o nějaké písni nebo dokonce albu v angličtině?

To je zcela logický vývoj. V přítomnosti tak skvělého textaře by bylo vážně pošetilé se pokoušet o nějaké verše. Máme to rozdělené tak, že já předložím téma a případně pár odborných termínů či obratů a zbytek je práce T. F. Hanzla. Ta jadrná čeština a skvělé verše jdou tedy za ním. Je to na rozdíl ode mě dost chytrej a kultivovanej chlap. Inspiraci si nosím z běžného pracovního života a angličtina pro mě rozhodně ne! Za mě osobně by se vytratila podstata těch textů a ten vtip či teatrální nadsázka a vlastně i opodstatněná vážnost by byla v prdeli. Navíc angličtina je pro mě opravdu cizí jazyk.

Podle použitých hudebních postupů bych tipoval, že jsi fanoušek starší metalové generace, kdy black metal nebyl ještě tak zběsilý a ortodoxní a šlo vlastně o extrémnější formu heavy metalu. Jaká muzika tě formovala v dospívání a máš i v dnešní době čas a chuť na poslouchání hudby?

Tuzemskou scénu, která mě formovala jsem představil v aktuálním čísle Parambucha zinu. A nemám důvod se za nic stydět. Víš, já se ani nikdy nedosíral z těch kult blacků u nás a venku, raději jsem poslouchal starý ROOTY, anebo třeba XIII. STOLETÍ. Aktuálně moje děti začínají s poslechem ALICE COOPERA, BLACK SABBATH, KISS, GUNS N´ROSES, MOTÖRHEAD, JOAN JETT atd., takže s chutí jedu s nima zásadní alba a alespoň ta sbírka CD k něčemu je. Já si dávám hudbu venku se psem, a hlavně v autě. Myslím, že bych bez hudby v autě ani neuměl řídit. Na pracovních cestách umím sjet celou diskografii PRECEDENS, stejně jako THE MISSION. Když mám chuť pustím si TROLLECH nebo MASTER´S HAMMER. Frčím na PATTI SMITH stejně jako na BATHORY. Nedávno jsme s klukama z kapely dali pár zásadních alb GAMMA RAY a pak to zapili ROXETTE.

Jedna z písní na „Poupěti“ pod názvem „Most k lidem“ umělecky parafrázuje zajímavé setkání. Jestli jsem dobře pochopil všechna vodítka, tak se jedná o vyjádření úcty ke svérázné farářce Církve československé husitské známé pod jménem Sandra Silná. Opravdu jste se osobně potkali? Jak probíhá taková konverzace mezi blackmetalovým hudebníkem a moderní ženou s kalichem na taláru?

Pochopil jsi to správně. Klobouk dolů borče! Sandra mi jednou řekla, že prodávala merch na nějakým Brutalu, takže se vůbec nevystrašila, když mě Zdenek Černý (mj. Černý mistr sklínku leští) představil u sebe ve vinotéce jako satanáše. Se Sandrou se opravdu známe a čas od času se potkáme či si zavoláme. Sandra je renesanční žena, dosti zajímavá, inteligentní, skromná..... je daleko větší hvězda než já. Její pivo pila i Bára Basiková a to v televizním přenosu! Kam se hrabu já s Klausem, Sobotkou, Napoleonem, Polívkou, Jáklem a jinýma. Konverzace mezi náma je myslím otevřená a srdečná. Pro mě dosti uklidňující, pozitivní a vstřícná bez patosu a falešné upřímnosti. Ona myslím ani jinak komunikovat neumí.

Prohlubování námětů z historie vaření piva svědčí o tom, že se jedná o tvojí velkou zálibu a pokud se nemýlím, tak je zlatavý mok i tvým zaměstnáním. Prozradíš, jak si pivovarnický průmysl získal tvou pozornost a přešel jsi od pouhé konzumace k bližšímu zájmu a pracovní náplni?

Pivo je pro mě opravdu nejen zábava. Mám skvělou práci a jsem za to rád. Někdy je to teda prekérní a sere mě to stejně jako každá jiná práce, ale nechci si stěžovat. V gastronomii a pivovarnictví se pohybuju od útlého mládí, a tak nějak jsem do toho vyrostl, a to nejen velikostně. Pro mě ta cesta byla nejprve nepřístupná, poté plná nadšení, které střídalo zklamání, naivita či vlastní arogance až to přešlo snad k pochopení profesní skromnosti, pač mezi těmi esy a skutečnými pivovarníky se prostě cítíš jako nula.

U poslední otázky jen mimochodem předesílám, že náš web má sídlo v Plzni. Jaké je podle tebe nejlepší pivo, které jsi kdy pil? Jsi zastánce českého spodně kvašeného ležáku nebo si pochutnáš i na pivech vyrobených jinou technologií jako je třeba Ale, Stout a Weissbier?

K tomu krásnému městu a pivu se vyjadřujeme v písni „Butan 2,3-Dion“. Co se týče nejlepšího piva, tak myslím, že takový termín snad ani neexistuje. Je to velice subjektivní. Těch vlivů ovlivňujících vlastní preference je opravdu mnoho. Lokálnost, pivní styl, charakter, senzorika atd. Pivo má být zážitek a v daný okamžik může být zážitek český ležák stejně jako Rauchbier nebo NEIPA. Jeden pivní sommelier mě naučil takhle to vnímat a držím se toho. Pivní rozmanitost je naštěstí dnes větší, než tomu u nás bylo v minulých letech. Třeba 30let před „Zoiglem“, než se hrkalo klíčema, tak sis díky soudruhům dal skoro kulový. Dnes je to fajn a byla by škoda se neustále propíjet třeba jen ležákem. Nicméně já ho vnímám jako to nejpitelnější, co kdy opustilo pivovarskej sklep. Myslím, že jsem se v minulosti nechal jak na degustacích, ve škole, v práci či v dodávce s kapelou slyšet, že upřednostňuju tmavé ležáky a za tím si stojím. Je mi líto pivních rasistů, kteří tento styl zavrhují bez toho, aby se ho pokoušeli ochutnat. Moji prací je také jim to vysvětlit a to s radostí dělám.

Díky moc za rozhovor, ať se daří, a někdy na live show ahoj.

Dej Bůh štěstí!

26.08.2021	Diskuse (5)	Hivris riha.kamil@gmail.com