PAIN OF SALVATION - One Hour By The Concrete Lake

80%

Letošní novinka PAIN OF SALVATION mě zklamala stejně prudce, jako album dnes už předposlední „In The Passing Light Of Day“. Dle mého se ani letos, stejně jako před třemi roky, nepovedlo vrchnímu guru Danielu Gildenlöwovi sestavit materiál, který by kvalitou navázal na počiny předešlé, či nějakým výraznějším způsobem alespoň posunul hranice vlastní kreativity. Je mi celkem jasné, že materiál typu „Perfect Element Pt.1“ a „Remedy Lane“ zkrátka překonat nelze. Novátorský, do daleké budoucnosti hledící počin „Be“ a přinejmenším první monstrózní retro výlet „Road Salt One“ rovněž ne. Avšak, když ani očekávání návratu k modelu alba „Scarsick“ nevyšla, na novinkový materiál od těchto borců jsem nakonec úplně rezignoval. Místo zklamání je věru lepší zavrtat oči do vlastní sbírky, ve které člověk vždy nějaký ten poklad naštěstí najde. A to nemusí ani chodit příliš daleko. Pro pocit naplnění stačí zůstat ve vlastním stanu a vrátit se na časové ose o dvě desetiletí a chloupek nazpět.

Na Švédy PAIN OF SALVATION jsem natrefil roku 1998 u příležitosti tehdy čerstvé novinky „One Hour By The Concrete Lake“. Materiál předkládaný tímto nosičem mě uzemnil už na první poslech. Tehdy nebylo příliš podobných kapel. Vysoce originální sound, se kterým se Gildenlöwova parta po šedivém a ne úplně vyprofilovaném debutu „Entropia“ vytasila napodruhé, měl všechny parametry zcela ojedinělého díla. To v sobě naprosto excelentně strhává všechny předem dané mantinely a razí si svou vlastní cestu svobody a entusiasmu. Ono z celkového pohledu na diskografii P.O.S., především pak díla následující, vypadá i play list „One Hour...“ pořád jaksi nesourodě a poslepovaně. Není to žádný klam, ani chytrý marketingový tah. Danielova hledačská chuť vytahovat ryby velké a nejlépe z desítek různorodě se tvářících okolních rybníků, je na tomto albu zcela markantní.

Po krátkém tajemném intru v podobě „Spirit Of The Land“, nás knokautový úder přímo do tváře prostřednictvím bohatě strukturované „Inside“ vrací rychle do hry. Energické výměny a razance v nástrojovém obsazení věští hned od začátku, že právě posloucháme mimořádně kreativní počin. Příval nadšení ovšem trochu ztuhne při sabbatovské „Big Machine“ s dobře implantovanou nábožensky znějící vložkou. K mimořádným skladbám bych zařadil spalující prog-rockovou jízdu „Handful Of Nothing“, stejně jako emocemi natlakovanou „Water“. Tisíci barev hýří typicky severská sága „Home“, ve které P.O.S. ukazují, jak zdatnými jsou skladateli i hudebníky zároveň. Do baladických zákoutí se zatouláme při tónech violončela v „Pilgrim“ a další energický zápřah nám předvede ryzí prokomponovaná šleha „Shore Serenity“. Poslední „Inside Out“ je pak tou pravou metalově bouřící smrští, která však stejně jako deska kompletní, nezapomene obsáhnout spousty jemných nuancí a dech beroucích odstínů.

I když ani tato deska nebeských kvalit svých následovnic ještě nedosahuje, pořád se jedná o počin zaznamenání hodný a svou vnitřní stavbou i nahuštěnou dynamikou mimořádně kreativní. P.O.S. zkrátka vtrhli na scénu s patřičnou odhodlaností a buldočí vervou. Jejich hledačské období bylo na samém začátku korunováno úspěchem a spousta fanoušků z nich učinila svébytné krále progresivního metalu. Leč nic netrvá věčně a po letech hojnosti, se dnešní pozice této kapely nachází už hluboko za svým dřívějším zenitem. Žel bohu.

19.12.2020	Diskuse (2)	Horyna marekdt@seznam.cz