PAIN OF SALVATION - Panther

90%

Warning! Tuto recenzi píše člověk, který považuje za nejlepší album švédských progresivistů PAIN OF SALVATION debut „Entropia“. Spontánní fúze klasického prog metalu DREAM THEATER, QUEENSRŸCHE, SANCTUARY a PSYCHOTIC WALTZ s atmosférou FAITH NO MORE někde kolem „Angel Dust“, podtržená zeppelinovskou syrovostí a odvahou k experimentům neměla obdoby a svou intenzitou vyráží dech ještě dnes. „Entropia“ ohlásila novou éru a ukázala cestu, aniž by popírala tu dosavadní, vyšlapanou art rockovými velikány let sedmdesátých a metalisty v letech osmdesátých. Samotní PAIN OF SALVATION po ní došli až k famóznímu „Remedy Lane“, nebo ke kontroverznímu veledílu „Be“, vyberte si. Novinka „Panther“ sice takový dopad mít nebude a ani nemůže, už první poslech ovšem důrazně naznačil, že se opět něco děje. Jak bych to popsal, během poslechu prostě neředíte pocitový tok závěry o solidní muzice, v horším případě o tápání, nekoná se ani žádné podupávání. Cítíte jen hloubku a obrovský prostor vyhrazený mentálnímu rochnění. Pánové se znovu pochlapili a přišli s hudebním dílem propojujícím dekády rockové hudby do unikátního písňového celku, aniž by se podbízeli. Inspirovali se při tom, kde se dalo, a někdy se dokonce obešli bez servítek.

Píšu o skupině, ale možná bych měl psát pouze o cestě jednoho umělce. Zpěvák a multiinstrumentalista Daniel Gildenlöw patří mezi požehnané. Do vínku dostal nádherný hlas, charisma a talent. Zároveň se dokáže obklopit mimořádnými hudebníky a dalšími umělci, schopnými bezezbytku a s přidanou hodnotou naplnit jeho vizi. Pokud ovšem dotyční ztratí před mistrem pokoru, musí skončit, což před třemi lety a navzdory plodné spolupráci, vrcholící na desce „In the Passing Light of Day“, potrefilo i kytaristu Ragnara Zolberga. Dotyčný byl bryskně nahrazen starým známým Johanem Hallgrenem. Uvedený krok vyvolal mezi fanoušky diskuse a pochybnosti. Když však zhlédnete jedno koncertní video s Ragnarovým hitem „Meaningless“, dokládající mimo jiné nadšené reakce publika právě na vokální vsuvky blonďatého Islanďana, leccos pochopíte. Jenže všechno může být také úplně jinak. Faktem zůstává, že Daniel má stále co nabídnout a PAIN OF SALVATION jsou ze sta procent jeho „dítkem“! O dítě se lze dělit maximálně s dalším rodičem a ten tady chybí.

Pod uvedeným prizmatem a se vší empatií proto nahlížím i na velikost Danielova ega, kterým svou tvorbu (v poslední době) hlavně navenek dost zatěžuje. Ignorovat sebelásku k vlastnímu tělu včetně tváře, v níž se snoubí stylizovaný výraz Ježíše – vidoucího a trpícího proroka, s rysy ostrého manažera – čtyřicátníka, dokážu jen díky síle jeho hudby. Uvedeným aspektem se proto dál zabývat nemíním. Vypovídá pouze o jednom jediném prvku, který mi – byť se projevuje v uměleckém přístupu a poznamenává i aktuální téma – dojem z poslechu nekazí. V hudbě PAIN OF SALVATION jako takové se ono tělesné samožerství příliš neodráží, jakkoliv ji Gildenlöw dominuje od samého začátku. O čem tedy zpívá nyní? Hm, cítit se jako panter v psím světě? Nic nového. Outsiderem se přeci nemůže stát lůzr všedního dne; zato taková ušlechtilá micka…. . Přepjaté prožívání věcí, které nechávají většinu populace v klidu, silnou, avšak senzitivní osobností, stojící pro svou výjimečnost (třeba i na bázi ADHD) mimo, představuje poznávací znamení. Současně „akceleruje“ zájem citlivější hudbymilovné menšiny, pro kterou Daniel vyfukuje krásnou sociálně-kulturní bublinku.

„Accelerator“, právě tak se konečně jmenuje i první skladba nové kolekce. Rytmický unisono závar, evokující vlastní standardy, dále retro synťák, ambient a Daniel, jak ho máme rádi – bože, jak trpí, prožívá, jak si zoufá. Zpívá krásně. Žeru mu to i s navijákem. Fantazie. Zesnulý Warrel Dane někde tam nahoře uznale přikyvuje hlavou a Tom Englund tady na pevné zemi tiše závidí. Tohle je mistr, který vás hned po první minutě položí na lopatky. Není úniku, hudba graduje jen proto, aby nakonec bez velké parády odezněla. Všichni hrají teď i později neuvěřitelně, dokonale. Nehitové hity, inteligentní práce s vlastní minulostí; metalová reakce na pozdní tvorbu Petera Gabriela nebo Stinga? Nevím, na místě se každopádně nestojí. Tvrdost nechybí, metalová šablona spíše ano, cítím ji pouze z některých vokálů. Celek na mě působí více jako progresivní retro hard rock, dopovaný artovým popem. Každá skladba je jiná, přesto lze nějaké ty paralely vypozorovat. Větší ponor do minulosti, typický pro „Unfuture“ a „Species“, okamžitě vyvažuje znepokojující nálada spjatá se současností. Znáte „The Edges of Twilight“ od THE TEA PARTY? Uvádím jen pro případ, že byste podobné vytěžování LED ZEPPELIN a dalších považovali za originální. S uvedenou polohou by mohli být nakonec spokojeni i fanoušci SOUNDGARDEN. Jinak však Daniel míří přímo na komoru.

Alternativnější a modernější tvář aktuální tvorby reprezentují hlavně písně „Restless Boy“ a „Panther“. Nemám jim co vytknout. Coby posluchač jsem už nějakou cestu urazil, slyším tudíž zajímavé nápady a cítím, že ostatní materiál podobně muzikální „ústřely“ potřebuje. Jinak by nemohla vyniknout např. krása „Wait“, v jejímž refrénu rezonuje ozvěna megahitu „Feel“ od Robieho Williamse. Stran zvuku a aranžmá nelze novince vytknout vůbec nic. Každý okamžik příjemně syrové produkce podpírá nějaký ten fórek. Posluchač čelí v podstatě obdobné kvalitě jako v případě poslední desky Devina Townsenda. Dynamickému celku, dotaženému ve studiu k dokonalosti a sevřenému v zajímavém konceptu, tedy vévodí silné a propracované skladby. Zmíním ještě dvě. „Keen to a Fault“ mi učarovala. Vliv Petera Gabriela a hry jeho baskytaristy Tony Levina je zřejmý (zmínit lze i sólového Kipa Wingera a CHROMA KEY Kevina Moora). Když se k tomu přidá akustický riff z dílny Jimmyho Page („Shake My Tree“ z alba COVERDALE/PAGE), jemné klávesové bublání a fantastická hra bubeníka Léo Margarita, přichází euforie. Žhavý kandidát na skladbu roku je na světě, i když řeči o přílišné inspiraci budou mít pravdivý základ. Zlodějna? Tak trochu, ale geniální.

Takřka veškeré polohy a vlivy se na závěr, a tím pádem i symbolicky slévají v třináctiminutové kompozici „Icon“. Po variaci na „Stairway to Heaven“ přichází temnota, nervní kytarový part a Danielův spasitelsko-prorocký projev. Vše se za podpory drtivé rytmiky propojuje, vrací a nakonec transformuje v jinou verzi oné sedmdesátkové art kvality, dříve servírované na lesklém kovovém podnosu. Dnes už tomu tak není. Přednost dostává opravdová progrese. Ač kovaný metalista, žádnou újmu jsem tím neutrpěl. Podobný upgrade, odpovídající duchu vystíhovaného začátku 21. století, si nechám naopak líbit. Pro mě zatím letošní top.

21.09.2020	Diskuse (30)	Pekárek hackl@volny.cz