PANTERA - Cowboys From Hell

100%

Zatímco po téměř celá osmdesátá léta platila texaská PANTERA za slušně šlapající, nicméně invenčně vcelku průměrnou hair metalovou bandu, s příchodem Phila Anselma se daly věci do pohybu. Album „Power Metal“ (1988) bylo jeho debutem, a přestože ani ono ještě nevykazovalo velký pokrok, alespoň naznačilo východiska a představilo kapelu v trochu tvrdší fazóně než do té doby. Velký třesk přišel až o dva roky později s dělovkou „Cowboys From Hell“. Ta znamenala opravdu velký evoluční skok a co víc, o kvartetu se začalo mluvit jako o inovátorech thrash metalu. Jejich pojetí žánru nepřekypovalo rychlostí a hráčskou ekvilibristikou, nýbrž kladlo důraz na energii vyznění a moderní zvuk. Skvělého výsledku, který stanovil pravidla stylu pro celou následující dekádu, dosáhla kapela nejen díky mnohaleté tvrdé práci, ale také díky životní volbě nechat za sebou vše, co jí do té doby charakterizovalo, a začít s čistým štítem a pořádně od podlahy. Za přispění vynikající produkce Terryho Datea byl vybroušen zvuk Darrellova (tehdy ještě stále užívajícího přezdívky „Diamond“ nikoliv tak jako později „Dimebag“) nástroje v natolik ostré podobě, až se nad tím začalo podivovat mnoho o generaci starších a zkušenějších. Navíc v osobě Phila Anselma získala PANTERA skutečně po všech stránkách silného frontmana. Agresivně vzhlížející floutek, který vždy dokonale kašlal na nějaké trendy v oblékání a neúnavně běhal po pódiu výhradně v kraťasech, se fanouškům přežraným módními kapelami z MTV dokonale zalíbil. Anselmo měl energie na rozdávání, navíc jeho hlasový fond doslova vyrážel dech – chraplavé deklamace a ostře úsečné frázování se v jeho podání střídaly s vypjatým ječákem, který tomuto rodákovi z jednoho zapadákova v Louisianě ždímal plíce.

Také všichni tři zbylí členové představovali výborné instrumentalisty. Kromě nenápadného Rexe Browna u basy to byli bratři Abbottové. Diamond Darrell se stal již na počátku devadesátých let legendou, jeho hra vlastně v metalu stanovila normy pro kytarový zvuk na mnoho následujících sezón. Zdušené, ale jako břitva ostré riffy s potenciálem bortit zdi v jeho podání kontrastovaly s bleskurychlými sóly a vyhrávkami. Jeho starší bratr, užívající jména Vinnie Paul, představoval bubenickou mašinu, proti které působil Lars Ulrich jako jistič zad nějaké okresní kapely. Album „Cowboys From Hell“ patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co se v metalu na počátku hektických devadesátých let událo, a to mám právě tohle období zaevidované jako hodně plodné, takže konkurence podle mě bylo jako nikdy jindy. Zvlášť ve stylu thrash a v power metalu vůbec. 

Kovbojové z pekla znamenali v tomto směru nezpochybnitelný přínos pro celou následující generaci a to zejména díky přístupu ke kytarovému zvuku a způsobu hry. Sound, vycházející z toho, co ještě nedávno ( na „...And Justice For All“) předváděla METALLICA, je zde zhuštěný, plný a průrazný. V jejich podání thrashe dostalo vale (u ostatních kapel do té doby tolik oblíbené) ultrarychlé drncání, vše podstatné leželo v monstrózních riffech, vypouštěných jak v častých středních tempech („The Sleep“), tak také v nekompromisních nářezech („Shattered“). Titulní věc je přímým úderem pěstí do ksichtu a „Primal Concrete Sledge“ hned po ní zřejmě nejprogresivnější zastávkou na desce. Jde o song, ze kterého doslova stříká zloba a napětí. Hitové ambice mají mohutné power jízdy „Psycho Holiday“ nebo „Domination“, kde (mimo jiné) vynikne Anselmův neobyčejný hlasový potenciál. Vrcholem je však epická suita „Cemetary Gates“, což je skladba procházející několika fázemi, od akustického úvodu, přes gradování v refrénech, až po závěrečnou Anselmovu emocionální bouři. Jinými slovy, čisté zhudebnění všech předností této jedinečné kapely.

Recenze byla v méně dokonalé podobě zveřejněna před čtyřmi lety na webu metalopolis.net :-)

14.11.2014	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz