PANTERA - Far Beyond Driven
Stanout na samotném vrcholu Billboard 200 se opravdu leckteré metalové kapele jen tak nepoštěstí. Texasané se zkrátka svou tvrdou hudbou dokonale trefili do požadavků doby. Osobně však přiznávám, že jsem měl řadu let s přijetím tohoto alba vcelku problémy (u následující desky to bylo ještě markantnější), neboť se PANTERA stále více oprošťovala od těch prvků, které jí ještě svazovaly s powermetalovou produkcí a dala ve svém stylu průchod nezkrotné agresi a nahuštěnému vyznění. Na druhou stranu tehdejší evoluci nešlo zastavit a zvlášť zde bylo zjevné, že kapela má v úmyslu znít stále nekompromisněji. Nahrávka v souboji s časem nakonec obstála a mnoho metalových fanoušků na ní ještě teď nedá dopustit. Dokonce jde dle mého o ideální předobraz celé vlny pozdějších nazlobených metalcoreových děl, které se dostávaly prostřednictvím kapel jako LAMB OF GOD na světlo až o dekádu později. Za pultem ve studiu tehdy dlel opětovně Terry Date, což ostatně byla záruka prvotřídního zvuku, vše ostatní záviselo na rozpoložení kapely samotné a ta byla zdravě nabuzená.
Můj názor na tehdejší situaci okolo texaských kovbojů byl však ten, že prodejní úspěch „Far Beyond Driven“ dle mého budiž přičten zejména předchozím dvěma albům, které právě této desce vyšlapaly cestičku k metám nejvyšším, ale i skutečnost, že se PANTERA od svého riffovitého stylu neodchýlila ani o píď a naopak jej soustředěně vybrušovala a modernizovala. Vyznění celkově zhrublo a daleko více než kdykoliv předtím tíhlo k oblastem těžkotonážního sludge/ thrashe. Po dvaceti letech od vydání považuji i já „Far Beyond Driven“ za zdařilé album, které zkrátka dokonale vyobrazuje stav metalové hudby právě v době svého vzniku. Co na tom, že skladbám scházely vypjatě powermetalové momenty? Kromě tradiční riffové vybroušenosti se celá řada zdejších songů vykazovala abstraktními hlukovými pasážemi a nervností. Trend doby velel, aby byl metal melodického střihu nakrátko odsunut do podzemí.
Vše na „Far Beyond Driven“ se oproti minulosti zdálo jaksi zlovolnější, více ponuré a proč to neříct, tak nějak a o dost negativističtější. Leccos naznačil již zvláštní obal s vyobrazením vrtáku zarývajícího se do lebky, který se vlastně k hudbě dokonale hodil. Anselmův hlas, již naprosto prostý oněch pověstných výšek, se zde pohyboval v nižších/ nazlobeně vřeštivých polohách, což šlo ruku v ruce s celkovou atmosférou skladeb. Phil opravdu vřeštěl jak smyslu zbavený a udělal ze svého nového pojetí zpěvu silnou poznávací značku. Začátek alba (konkrétně první čtyři songy) jsou prostě perfektní. Masakrující úvod v podobě „Strength Beyond Strength“ nenechal nikoho na pochybách, že si i nadále PANTERA zachová svou nekompromisnost a ještě více přitlačí pod kotel agrese. Zvuk byl opět zdrcující a hutné riffy bouřící v rychlých tempech kontrastovaly s jiskrnými Darrellovými psycho sóly. Prostě jízda. Následující riffovice „Becoming“, kde Dimeho kytara kvičí jak podřezaná svině, je ideálním zhudebněním veškeré temnoty a nahněvanosti. Valivá tempa ovládla dění a razila si prostor nehledíc nalevo/napravo. Psychologický podtext skladeb se ještě znásobil v písních „Five Minutes Alone“ nebo „I´m Broken“, kde Anselmo zprostředkoval náhled do nitra frustrovaného jedince. Tyto dvě skladby znamenají stále velmi charismatickou klasiku.
Od „Good Friends And Bottle Of Pills“ nastává zlom k výše zmíněným hlukově abstraktním věcem. Sraz šílenců v mokvajícím jižanském sklepě nemohlo být zhudebněno příznačněji. Sedmiminutový valivý sludge „Hard Lines, Sunken Cheeks“ hned zkraje upoutá vřeštivou kytarou Dimebaga Darrella, aby se skladba vždy jen na chvíli zlomila do nařezanějších pasáží. Někde zde lze poprvé vystopovat základy pozdějšího Anselmova projektu DOWN. Nicméně další vály jako „Slaughtered“, „Shedding Skin“ nebo Throes Of Rejection“ nepolevují ani o píď a upevňují tehdejší pozice PANTERY v čele celé americké metalové scény. Třešničkou na dortu je pak naprosto mistrovsky vystřižená předělávka „Planet Caravan“ od BLACK SABBATH. Halucinační obrazy plující v mlžném oparu akustické kytary jsou zde umocněny netradičním užitím celé řady bubínků a bong. A rovněž Phil Anselmo potvrzuje, že na čistý zpěv úplně nezanevřel, zkrátka to nejlepší nakonec. Do dnes patří skladba k nejlepším coverům metalové historie a z „Far Beyond Driven“ dělá další klasiku z portfolia pouštního jedovatého predátora. Ještě před lety bych dal méně, ale nyní nemohu jít pod 80%, deska jejíž ostří zub času vlastně ani moc neotupil a to je, myslím, to úplně nejhlavnější.
16.11.2014 | Diskuse (52) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
sicky | 08.10.2020 08:24 |
Záleží taky, jak ty historky Rex myslel. Je rozdíl,když dává k dobru z legrace story, jak drný metloši padali na lyžích (asi bych se tomu taky zasmál) anebo někoho ošklivě pomlouvá. Pokud je ta kniha v angličtině, tak .. |
Meres | 07.10.2020 23:39 |
Vinnie sa vyjadril o tej knihe že je to „bunch of mythology”. Pochopiteľne nechcel byť za debila a priznať pravdu. A Rex hral dlhé roky v Down, takže nejakú kariéru bez Pantery urobil. |
panteraj | 07.10.2020 22:26 |
Kropis - videl som Dimebagove domáce videá, je mi jasné, že bratia neboli zrovna titáni intelektu a jemných mravov, každopádne Rex vylial hlavne na Vinnieho Paula kýble špiny (hlavne tá časť o ženských, toto si už fakt mohol odpustiť). Dimebagovi sa tiež dostalo, aj keď o ňom sa vyjadruje už s väčším rešpektom. Neviem, na Rexa som pred prečítaním nemal žiaden názor, po prečítaní si myslím, že je čurák práve kvôli tomu, že v zásade nakydal na celú Panteru, bez ktorej by bol nikým (možno). Jeho oslňujúca kariéra po rozpade Pantery je toho dôkazom. Vinnie mal aspoň Hellyeah, čo nebol žiaden zázrak, ale vo svojom žánri to bola stabilná kapela. Anselmo je jasný, Rex mal pár pokusov, ktoré vyšumeli totálne do stratena, čiže táto stopercentne pravdivá autobiografia môže byť pokusom vydojiť z Pantery, čo sa ešte dá. Toť môj názor. |
stefanos | 07.10.2020 19:44 |
Rex nikdy moc nemluvil, jeho styl. Pantera jsou hlavně bratři, teď už je to jedno, všechno co mě zajímá mám v časácích do asi 2004. Nejlepší metal devadesátek! kurva! PANTERA! |
Stray | 07.10.2020 16:55 |
Kropis: Sorry, ale mě taky přijde spíš smutný, že se takto Rex vyjadřuje o svých dlouholetých spoluhráčích, i kdyby to byla pravda a ať už byli jakýkoliv, zvlášť když byl tím článkem, kterej se spíš vezl. Navíc dva z nich už nežijí, nepřijde mě to vůbec fér. S tím co napsal panteraj nemám vůbec problém. |
Kropis | 07.10.2020 15:02 |
Aha a ty jsi měl celou dobu kariéry Pantery pocit, že Abbotovci nejsou při vší uctě jen balíci z texasu? To je to dělání si boha z někoho, kdo hrál božsky na kytaru nebo na bicí. A Anselmo je opravdu schopný sebereflexe, ty vole, kde jsi žil posledních pár let? Anselma mám rád, ale to jeho extempore před pár lety, kdy v klubovém koncertě totálně na káry zvedal pravici a vykřikoval white power je opravdu totální sebereflexe po všech kauzách, kterém měl v minulosti jak přestal fetovat a bla bla. |
panteraj | 07.10.2020 11:03 |
Kropis, tak neviem. Rexovu autobiografiu som čítal a mám z nej pocit, že je to totálne nesympatický rozumbrada, ktorý celé tie roky držal jazyk za zubami a potom to všetkým vo svojej knihe vytmavil. Práve popisovaná historka z lyžovačky, kde sa Rex kruto a buransky vysmieva spoluhráčom, že nevedia lyžovať (Anslemo je z New Orleans, hotové lyžiarske eldorádo, fakt), tiež jeho reakcia na Anselmove predávkovanie a vôbec, mám z tej knihy pocit, že je to pekný čurák. Totálne plytký a povrchný typ, ktorý sa všetkému rozumie. Vinnieho Paula dáva dole nechutným spôsobom, Darrella zobrazuje ako lúzra, ktorý nevie vyjsť s peniazmi, o ich otcovi píše ako o hotovom ancirkistovi, pritom hlavne vďaka nemu mali možnosť hrať a nahrávať ako násťrocní sráči. Neviem, počkám si na Anselmovu autobiografiu, jeden z mála typov, ktorý je schopný skutočnej sebareflexie. Na Rexovu obhajobu - jeho kniha je stále lepšia ako Ellefsonova My Life With Deth, to je úplná pseudokazateľská muka. |
Pekárek | 07.10.2020 10:07 |
Díky. Super. On také ten předchozí styl v některých věcech na Cowboys ještě dožívá. Ale v té době celkem něco jiného. Exhorder ne Exhorder.:) |
Kropis | 07.10.2020 09:22 |
Jdu na to. Ten skok nebyl tak drastický, protože kapela si stojí za tím, že Power Metal rozhodně nebylo glamové album, ačkoliv to tak vypadalo vizuálně. Prvotní impuls byl rok 1986 a sílící vliv thrash metalu (thrashová čtyřka). Kapela se v té době velmi dobře znala s Kerry Kingem, který podle slov Rexe se motal kolem kapely tak hodně, že to vypadalo, že se k nim i přidá. Jakmile vyšlo Master Of Puppets měla kapela jasno o dalším směřování a první kdo se poroučel byl tehdejší zpěvák. Následně sehnali Anselma, který je svým vlivem a úplně jiným původem začal odklánět od ZZ Top, Ted Nugenta, KISS k heavy metalu. Takže ta radikální změna sice pro nás zpětně působí jako opravdu radikální skok z roku na rok, ale je způsoben hlavně tím, že kapela naskočila k major labelu, lepší zázemí, lepší zvuk, lepší producent, který celou kapelu především spojil a usměrňoval v exhibicích, což Rex zpočátku nesl poměrně nelibě, protože jako vystudovaný jazzový hudebník měl občas chut více se urvat, k čemuž měl při jedné kytaře dobrý prostor. |
Hivris | 07.10.2020 07:47 |
Díky za zajímavý střípky z historie Pantery. Taky by mi zajímalo, jak přišel ten výborně načasovanej odklon od glamu. Práce producenta? Nebo to táhl někdo z kapely? |