PANTERA, POWER TRIP, CHILD BITE - Ostrava, Ostravar Aréna, 1.února 2025

Protože jsem pražský výstup aktuální koncertní sestavy texaské brusky PANTERA před rokem prováhal, snažil jsem se být tuto sobotu u ostravské akce. Vítkovickou arénu jsem poprvé a naposledy navštívil v prosinci 1994, kdy zde hráli SLAYER, na jejichž evropských zastávkách k albu „Divine Intervention“ jim tehdy dělali doprovod právě tou dobou debutující MACHINE HEAD. Od té doby třicet let nic, žádná Ostrava. PANTERU jsem v nejslavnější sestavě viděl jednou, když ta naopak doprovázela BLACK SABBATH na jejich reunionovém turné s Ozzym a byla v červnu 1998 k vidění v Praze na atletickém stadiónu Slávie. Nutno říct, že to byl tenkrát skvělý výstup. 

Sice nejsem až takovým příznivcem vzpomínkových akcí, znovuobnovování koncertních činností nejrůznějších legend a nekonečného připomínání jejich odkazu, ale v případě právě americké PANTERY, jako nedostatkového zboží na současné scéně, dokážu přimhouřit obě oči. Polovina památné sestavy již není mezi živými, ale zbylí dva členové Phil Anselmo a Rex Brown byli schopni se spojit s těmi snad nejlepšími možnými náhradníky. Pokud se tak dá hovořit o takových esech metalové scény, jakými bezesporu jsou kytarista Zakk Wylde a bubeník Charlie Benante. I díky pozitivním referencím na předešlé koncertní tažení PANTERY, jsem si říkal, že by bylo skvělé akci navštívit. Opravdu nelituji, neboť to byl po všech stránkách luxusní zážitek od prvotřídně seřízené metalové mašiny, navíc podaný neuvěřitelně pohodovým stylem. O tom, že do koncertního projektu samotní hudebníci jdou na 100%, svědčil i ten fakt, že Phil Anselmo se dokázal za ten rok dostat do potřebné fyzické formy, nápadně zhubl a tak vlastně působil, nikoliv jako protivný, přiožralý, kontroverzně se chovající tlouštík zpřed několika let, ale jako ten pravý Phil z nejlepších časů kariéry.

Hlavní hvězdy večera nejprve dali prostor dvěma předkapelám. Prvními byli hardcore-punkoví nadšenci CHILD BITE z Michiganu, těmi druhými pak navrátivší se velké naděje moderního thrashe – jižané POWER TRIP, kteří se po několika letech od smrti svého frontmana Riley Galea vracejí na scénu v plné parádě a s novým frontmanem Sethem Gilmorem. 

CHILD BITE nejsou žádnými nováčky, na undergroundové scéně působí už dvě dekády a na svém kontě mají pět řadových alb a spousty menších nosičů - sedmipalců, splitek a EPček. Tahle kapela často v minulosti předskakovala i Anselmovým DOWN, a tak jim dal Phil šanci se ukázat před opravdu velkým publikem. Vítkovická aréna se v průběhu jejich setu teprve plnila, ale první předkapela se tím nenechala rozhodit. Jejich styl se nachází na hranici mezi nervním hardcore punkem, noise rockem a špetkou povinného metalu. Neřekl bych, že mě dokázali strhnout, ale jejich hudba se mi nejevila vůbec špatně. Horší to bylo s image, kde všemu velel postarší frontman Shawn Knight - týpek  s šedivým plnovousem a v kraťasách, který sebou za mikrofonem trhal jako smyslů zbavený, klátil se ze strany na stranu a prostě kašlal na svůj věk, a působil zcela v nerozumném souladu s hardcoreovou aurou vlastní grupy. Jeho bouření doprovázelo trio zvláštních postaviček - lůzrovských nerdů a příznivců udržitelnosti, která se u nich promítla především do špatného vkusu v oblékání.:-)

Nálada v hale výrazně pookřála okamžitě s nástupem další americké pětice, vynikajících POWER TRIP. Tihle borci se ukázali být zatraceně silnou koncertní skvadrou. Ostré riffy, mohutné groovy a rytmika nepostrádající nic, co dělá metalovou hudbu tolik lákavou. Vše bylo u nich podřízeno preciznímu vyznění a celkové nadupanosti. Ohnivý řev nového frontmana ještě přikládal pod kotlem celkové nespoutanosti. Tahle kapela je po dvou řadových deskách stále obrovským příslibem a osobně se hodně těším na to, čeho bude v nejbližší době ještě schopna. Ostatně, sám jsem se přesvědčil, že by byla velká škoda, aby to po tragickém skonu jejich původního zpěváka POWER TRIP zabalili. Živá prezentace jen potvrdila, o jak mimořádně nabroušené jde těleso a celá hala tak byla svědkem mocné thrashové jízdy.

S příchodem hlavních hvězd se dostavila takřka dokonalost. Skvělý vyvážený zvuk působil někdy až krystalicky. Bylo lahůdkou sledovat, jak si Charlie Benante osvojil party Vinnieho Paula, nebo také jak se Zakk Wylde, stran potencionálních kytarových exhibic, držel zpátky a prostě jen odváděl precizní kytarové řemeslo ve prospěch celku, tedy takové, na jaké byli fans od Dimebaga Darrella vždy zvyklý. Jak už jsem výše uvedl, PANTERA v této koncertní sestavě působila jako dokonale seřízený stroj, ve kterém nikdo nevyčníval a vše bylo vyváženo tak akorát, poplatné éře vzniku dotyčných skladeb. Phil Anselmo se hlasově udržuje stále ve výborné formě a zvládal zde jak vyšší zpívané rejstříky, tak samo sebou i brutálnější výraz pozdní tvorby. Od Zakka  Wyldea šlo o neuvěřitelně jistý a pokorný výkon, jako stavitel zvuku sice přidával vlastní feel, ale především se neodkláněl od originálu. Byl bezchybný v zasekávaných riffech někdy doprovázených typickými hvízdanci, a snad ještě lepší v nervních sólech, kterými songy PANTERY vždy prosluly. Rex Brown byl po celý set spíš tím nenápadným členem, který si zkrátka vždy a přesně odehraje to své.

Set nakonec obsahoval pouze třináct skladeb, z nichž naprostá většina byla již dávno považována za klasiku. Začalo se hodně zostra – písní schopnou rozpohybovat lidskou skrumáž - „A New Level“ , ta byla záhy následována velkými jistotami - riffově drtivou „Mouth For War“, či čtveřicí songů z roku 1994 „Strength Beyond Strength“, „5 Minutes Alone“, „Becoming“ či „I´Am Broken“, které byly především zkouškou herní semknutosti koncertní sestavy. Asi nejtvrdší moment koncertu přišel s nářezem „Suicide Note part. 2“, naopak kombinaci pozvolné akustické fáze a čistým zpěvem, s brutálními řezanými riffy nabídla klasika „This Love“. Největším hitem PANTERY je již dávno pravděpodobně píseň „Walk“, alespoň podle toho, jak na ní fanoušci spontánně reagují. Pod pódiem v ten moment nastalo doslova peklo. Na ploše se v závěru koncertu dokonce utvořily circle pity, a celkově bylo poznat, kterak si koncert nejen kapela, ale především její tuzemští fans užívají. Jestliže plocha ostravské arény byla beznadějně zaplněná, tak v případě míst na sezení se našlo pár řad pod stropem haly ne až tolik obsazených, celkově však mohu říct, že návštěvnost byla dechberoucí. Tedy vzhledem k tomu, že šlo o koncert metalové kapely, která prakticky čtvrtstoletí neexistuje!! Nejsem si jistý, zdali by podobně rozlehlý prostor u nás zaplnili jména jako KREATOR, MEGADETH, ANTHRAX a jiní.

S tóny zádumčivé „Floods“ došlo na dojemnou vzpomínku na oba zesnulé bratry Abbotty. Nejeden příznivec kapely ocenil tento emočně silný moment ukončený v koncertním podání zvuky opravdu silné průtrže mračen a padajícího deště. Závěr byl pro mne jednoznačně nejvýživnější a obsahoval songy z mého nejoblíbenějšího alba „Cowboys From Hell“ z roku 1990. Díky tomuto materiálu jsem tehdy tuto kapelu objevil, a přiznám se, že v roce vydání by mne sotva napadlo, jaká se z PANTERY stane v krátké době oslavovaná záležitost. K nejlepším věcem koncertu (dle mého) patřila kultovní, skvostnými riffy prostoupená „Domination“ a neméně legendární klasika, titulní věc z výše uvedeného alba - „Cowboys From Hell“. Pokud se publikum nacházelo v největším rauši, šlo možná o tohle finále, které záhy ještě dokonala další zběsilá klasika „Fucking Hostile“ coby ojedinělý přídavek této osmdesátiminutové nadílky. Nebyl to zrovna nejdelší koncert mého diváckého života, ale jsem přesvědčen, že fanoušci z haly odcházeli nabytí energií a spokojení. Zažily mnoho momentů, které prostě neměly chybu. Šlo o dokonalou erupci metalu, oslavu odkazu velké kapely devadesátých let, která mnohým ještě dnes chybí. To, že konkrétně mně třeba v programu chyběl song „Cemetary Gates“, který aktuálně PANTERA nehraje, je vlastně jen věc podružná.

Výborná koncertní záležitost, po všech stránkách! Na druhou stranu tvrdím, že bych byl rád, kdyby v případě PANTERY zůstalo už jen u těchto aktuálních koncertních aktivit a nic by se dál neprodlužovalo a nevymýšlelo! Přeci jen si chci uchovat vzpomínku na onen původní esprit této kapely, za jejíž vrchol osobně považuji především éru 1990-1993.

04.02.2025	Diskuse (17)	Stray janpibal@crazydiamond.cz