PARADISE LOST, LACUNA COIL, KATATONIA - Norimberk, Hirsch, 11.listopadu 2013

Vyjet do Norimberka na koncert tří evropských dark metalových veličin byla prostě spontánní záležitost. Potom co jsem si dlouho dopředu plánoval navštívit mnichovskou listopadovou zastávku dvou legendárních anglických kapel MOTÖRHEAD a SAXON, aby již v říjnu bylo celé turné kvůli vleklým zdravotním komplikacím Lemmyho Kilmistera odsunuto na příští rok, bylo nutné najít nějaké náhradní řešení, které by alespoň trochu zmírnilo hlad po nějakém výjezdu. Termín právě tohoto norimberského koncertu přišel tedy vhod, ačkoliv jsem PARADISE LOST viděl v životě snad pošesté, nejednalo se o příliš dlouhé rozhodování. Zvlášť když britští zasmušilci právě na této štaci slaví pětadvacet let existence, a navíc, když jim sekundují další dvě vcelku zajímavé kapely.

V německých městech není nouze přesně o ten typ rockových klubů, které u nás zatraceně chybí. Prostory přebudovaných továrních hal a dílen, které jsou schopné pojmout od šesti stovek po tisícovku návštěvníků tam zkrátka pro metalové koncerty středně velkého typu preferují, což se již po několikáté potvrdilo. Pokud tam přijede stylově správně nasměrovaná sestava kapel, jako tomu bylo v případě právě tohoto trojlístku, je navíc vždycky plno.

Již v šest večer, kdy spustili svůj set švédští melancholici KATATONIA, byl sál zdejšího klubu Hirsch po strop natřískán – odhadem tedy nějakých osm stovek fanoušků. Zvuk i přes ten nával nepostrádal patřičnou průraznost a čistotu, takže bylo možné si tvorbu švédského kvintetu užívat jako plnohodnotnou procházku jejich tvorbou z posledních cca dvanácti let. Seveřané sice na pódiu šetřili pohybem, ale o to více šlo o magnetizující vystoupení, které se tak nějak hodilo ke kapele jejich typu - tedy temně, avantgardně i stále ještě rockově působící. V závěru samozřejmě došlo na pecky z největších, a sice na trojici „Ghost Of The Sun“, „Sleeper“ nebo „Evidence“ z mnou oblíbené fošny „Viva Emtiness“. Za jedinou slabinu jejich vystoupení tak považuji příliš monotónní, jak pěvecký, tak i pódiový, projev jejich frontmana, unylého tlouštíka Jonase Renkseho. Myslím, že by mu po letech trochu té změny směrem k určitému oživení projevu jedině prospělo.

Hned po kratičké čtvrthodinové pauze naběhli na pódium italští LACUNA COIL s Cristinou Scabbia v čele a to byl tedy nejvyšší čas s předstihem zaujmout pozici v první řadě. Ne snad kvůli jejich hudbě, ale zajímalo mne jak tahle roštěnka, kterou jsem si před časem dovolil zaškrtnout přes facebook, ve skutečnosti vypadá. Její sympatický a velmi přirozený pódiový projev, bez náznaku jakéhokoliv afektu či výrazné pózy, byl potěšujícím zjištěním. Spíše mne tedy iritovaly černé stejnokroje a obří róby všech jejích obradkovaných italských spoluhráčů, kteří to měli s tím jejich dark metalem hozený asi hodně navážno, jak postupem vystoupení prozrazovaly jejich sveřepé a nehybné tváře. Opravdu jsem v tu chvíli na pár vteřin zapochyboval, zdali se přede mnou nenachází nějaká gothic metalová formace ze Slovenska. LACUNA COIL, stejně jako KATATONIA v rámci možností zaujali (i když dav trochu prořídl, já poctivě držel první řadu až do desáté skladby) a rovněž představili zhruba šedesátiminutový průřez svou tvorbou s vrcholky u skladeb z alba „Comalies“.

Britské PARADISE LOST znám na živo jako svoje boty. Viděl jsem je (pokud tedy pominu počáteční období prvních čtyř alb) v každé části jejich existence. Dohromady asi šestkrát nebo sedmkrát. Zažil jsem od nich několik doopravdy strhujících koncertů, na které v životě nezapomenu, ale to je již více než dekádu na zpět. O vytrácející se hlasové formě Nicka Holmese už se toho v posledních letech napsalo, ovšem i já musím potvrdit, že na těchto negativních ohlasech je hodně pravdy. Přestože vystoupení Britů hodnotím vcelku kladně, právě Nickův zpěv byl jeho slabinou. Dnes je přes veškerou svou snahu pouhým stínem toho Holmese z let devadesátých. Navíc celý set na mne působil hodně rutinně. Mám na mysli způsob jeho odehrání, prožití, nikoliv set list a jeho složení. Stále se kolébající kytarista Aaron Aedy už jen tak občasně hodil do prostoru nějaký to kilo, Steve Edmondson také nepůsobil zrovna přehnaně duchapřítomně, takže to celé stálo a padalo na vyhrávkách Grega MacKintoshe. Ten nově představil kromě své pověstné hry také svůj současný účes a sice dlouho řepu spletenou do drobných dredíků.

Vystoupení PARADISE LOST však nelze upřít odpich ani rekapitulační ráz, takže ten večer střídala jedna potemnělá hitovka druhou a z každého alba (kromě trojice „Lost Paradise“, „Shades Of God“ a „Believe In Nothing“, ze kterých zde jako z jediných nebylo odehráno nic) zaznělo po jedné skladbě. Ze dvou stěžejních děl „Icon“ a „One Second“ bylo k slyšení ten večer po dvou skladbách. Vrcholem koncertu byla pro mne jednoznačně netradiční valivá morda „Over The Madness“, která celý večer svou robustností znamenitě zakončila – byla tedy hodně hlasitou a důstojnou tečkou. Jsem rád, že jsem byl u oslavy připomenutí pětadvaceti let od založení jedné ze stěžejních metalových kapel devadesátých let, rovněž je mi však jasné, že to byla má poslední návštěva jejich koncertu, chci si je totiž v paměti uchovat spíše z těch dob, kdy nepostrádali osobitost, nemalé kouzlo, zápal i energii. Solidní, ale ne nijak převratné a nevyhnutelné vystoupení a to je na kapelu jejich formátu prostě málo.

17.11.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz