PARADISE LOST - Faith Divides Us, Death Unites Us

70%

Změna na postu producenta, kdy se PARADISE LOST na konci roku 2008 poprvé dohodli na spolupráci se Švédem Jensem Bogrenem, slibovala jistý posun jejich hudebního vyjádření a celkové, snad i dle někoho občerstvující uchopení nového materiálu. Ten se však nakonec ukázal tradičnější, než jak bylo očekáváno. Tato spolupráce zjevně nakonec nebyla jen nekonečně natahovaná, ale čtveřici, jenž se právě tehdy znovu rozloučila se svým bubeníkem, protože Jeffa Singera na tomto postu vystřídal pouze studiový hudebník Peter Damin, zdá se i vyhovovala. Neboť by si Britové tohoto fachmana, do té doby zodpovědného za takové milníky jako „Ghost Reveries“ od OPETH nebo „Viva Emptiness“ od KATATONIE, v dalších letech opětovně nevybrali a nenahrávali by s ním v roce 2012 i svůj následný počin „Tragic Idol“. Bogren svůj úkol navrátit PARADISE LOST posmutnělou metalovou podstatu splnil, jakkoliv je dnes deska chápána spíše jako nenápadný příspěvek do diskografie, ve které se tou dobou vývoj projevu vyjádření ustaloval v bezpečných a neriskantních vodách.

Album „Faith Divides Us – Death Unites Us“ se vlastně nerodilo vůbec lehko, neboť se nahrávací práce uvnitř Fascination Street studios ve švédském Örebro několikrát přesouvaly. Ve výsledku bylo překvapující, že deska nakonec žádnou, byť jen minimální změnu stylu nereprezentovala a kapela navázala na svůj předchozí počin „In Requiem“ a to další ponurou a zhutnělou sadou doom-metalových songů, jinak zcela typických pro období památné desky „Icon“. Když jsem zde zmínil častá přerušování a natahování nahrávacího procesu, je zde třeba připomenout, že v červenci 2009 došlo dokonce na Prahu a studio ve Smečkách, kde se dolaďovaly aranže a nahrávaly party příslušící smyčcovému orchestru. Kapele z Halifaxu se tenkrát ani s touto pomocí nepodařilo vypíchnout z celku nějaká stěžejní místa, a nahrávka nakonec budí dojem jedné z nejméně nápadných položek jejich portfolia, kde se většina skladeb slévá v proud vzájemně si podobných songů ve středním tempu, kterým však znovu nechyběl onen existencionalistický nádech a teskná, hutná a ponurá atmosféra fatalismu, vyvěrající z lidských příběhů dávných časů, dost často ovlivněných zvůlí a církevní nespravedlností. 

Klasická sestava Holmes/ MacKintosh/ Aedy/ Edmundson však rozhodně nezklamala a stvořila velmi typickou, semknutou a MacKintoshovými vyhrávkami opatřenou desku, která si držela standardní kvalitu, a jejíž jedinou slabinou byla naprostá absence nějakých jen trochu hitovějších skladeb. Mě osobně, více než ostatní, upoutal třeba zrovna tklivý titulní kousek, který tak trochu vzácně připomněl zpěvnější pojetí kapely, naposledy prezentované na bezejmenné desce z roku 2005. Pro fanoušky starých PARADISE LOST však mohla ona ponurá neprostupnost, za jistých okolností, vlastně značit klad, zkrátka tohle byla další obstojná a ve všech směrech dospělá sbírka, prostřednictvím které pokračoval příběh kapely dál.

26.08.2017	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz