PARADISE LOST - Medusa

50%

Britští PARADISE LOST za těch bezmála třicet let prošli opravdu lecčím. Dokázali se oprostit od svých deathmetalových počátků a stali se zkraje devadesátých let vůdčími představiteli surového ostrovního doom metalu, žánru, který tehdy získával na velké oblibě. S tím jak postupem doby rostla jejich hráčská a skladatelská vyspělost, staly se i jejich nahrávky více melodickými, zvukově bohatšími a propracovanějšími, brzy jim tak těsný metalový chlívek nestačil a jali svou tvorbu pojmout poněkud volnomyšlenkářštěji. Poté co v polovině 90´s dosáhli komerčního vrcholu, a zahráli si dokonce na Monsters of Rock 96´, přestali se bát razantnějšího vývoje, ovlivněni gothic rockem, prvky alternativy, industrialu a dokonce synthy-popem, nekladli si na konci milénia žádných bariér, což se později nesetkávalo s očekáváními jejich fanoušků, kteří si čím dál více přáli návrat k jejich metalové podstatě.

PARADISE LOST se tak začali po krůčcích vracet k stylu, který je kdysi dávno tolik proslavil. Dnes se však situace vyvíjí ještě neočekávanějším směrem, jejich novější alba se totiž nespokojují s formou vrcholných děl, jako bylo třeba „Icon“, ale pokračují ještě dál proti proudu času, hlouběji do historie, až někam mezi „Gothic“ a „Shades of God“. Můžeme tak bez uzardění říci, že v posledních letech Halifaxští začali otevírat zatuchlé kobky. Už minulá deska odhalila podobné tendence a Nick Holmes na ní po mnoha letech poprvé představil svůj někdejší growling, a to aniž by zde alespoň několikrát čistě zazpíval, novinka „Medusa“ v cestě pokračuje a je ještě extrémnější, skladby plné zhouby na ní obsažené totiž spadají pod to nejtemnější, co kdy pětice představila.

Bohužel..., já osobně nebyl nikdy velký fanoušek jejich raných alb, byť i ta zpětně dokážu ocenit, ale přeci jen bych svou oblíbenou kapelu rád viděl u jejich otevřenější podoby, z toho důvodu nejsem z vývoje ani trochu nadšen. Ne že bych tu tvrdil, jak je nová deska špatná, zkrátka jen nesplňuje má přání, která k PARADISE LOST mám. Dost dobře nechápu, proč se kapela vrací po tak dlouhé době a po umělecky tak pestré a náročné pouti až kamsi na začátek, do časů, kdy hudební schopnosti těchto kluků z jižní Anglie ještě nebyly z nejvýstavnějších. Vždyť tohle všechno mají Greg Mackintosh a jeho kumpáni už dávno za sebou. Nechce se mi věřit, že by ve fanouškovské základně PARADISE LOST ještě dnes převažovala ta frakce, která volá po časech „Gothic“.

Halifaxští už jsou samozřejmě dávno mnohem lepšími muzikanty, než v dobách funerálních doom metalových počátků a tak na mne deska, jejíž obsah tvoří pouhých osm skladeb ( + tři bonusové v podstatně horším zvukovém kabátku), působí, jakoby je pětice odehrála levou zadní, nezatížena přílišným přemýšlením nad detaily. Věřím, že to tak dnes opravdu chtěli, ale z mého pohledu je tak brutální příklon k raným formám až příliš neuvěřitelný. Je to jako kdyby inteligentní padesátník, přistupující k novým životním výzvám stále s otevřeným hledím, tvrdil, že na vrcholu svého života stanul, když mu bylo deset let. Tak nějak mi to opravdu přijde. V kontextu alb jako „Gothic“ nebo „Shades Of God“ je tohle docela dobrá, i když svým pojetím i docela nudná a překonaná deska, srovnatelná s dvěma zmiňovanými, byť jí při srovnání se starými alby schází hitovost. Taková šleha, jakou tehdy představovaly vypalovačky typu „Eternal“, „Gothic“ nebo „As I Die“, zde není. Ano, dusárna typu „Blood And Chaos“, kde se snoubí deathová ponurost s gothic-rockovou přímočarostí a vše jede trochu víc než u ostatních položek, celek nezachrání. Nudná se jeví singlová „The Longest Winter“, která na mne působí jako skladba do počtu z časů „In Requiem“. 

Pokud tak přistoupím na pravidla současných PARADISE LOST a zapomenu na vše, co jsem na nich měl rád v letech 1993-2010, pak za nejlepší vyhodnotím ty nejdoomoidnější a nejobtěžkanější vály jako je titulní kus a nebo hned úvodní mše „Fearless Sky“, začínající poutavými záhrobními hammondy, neboť alespoň tyto skladby jdou se svým posláním na dřeň, když už, tak už. Vše si zde drží skoro až koncepční semknutost a neproniknutelnost, skoro žádná skladba ničím extrovním nevyčnívá, z materiálu je poznat i vyspělost celé kapely a vyšší míra lehkosti a neupocenosti, s jakou to celé bylo nahráno, ale u mne je tohle, spolu s „The Plague Within“, právě jedna ze dvou nahrávek PARADISE LOST, kterou si (od roku 1993) bezprostředně po vydání nekoupím a ani o tom nebudu uvažovat. Návratu podobného typu, při znalosti jejich cesty, prostě ze své posluchačské podstaty moc nerozumím.

10.09.2017	Diskuse (35)	Stray janpibal@crazydiamond.cz