PARADISE LOST - Obsidian
Může se to sice někomu zdát zavádějící, ale britští PARADISE LOST dle mého patří k vůbec nejdůležitějším metalovým kapelám devadesátých let. Zajímavá na nich je hlavně ta cesta, kterou se postupně a velmi neochvějně ubírali, bez potřeby se komukoliv zavděčit. A tak jejich vývoj šel mnohdy pro někoho nepřijatelným či neočekávaným směrem. Možná i díky tomu přežili s širokou fanouškovskou základnou až do současnosti, jakkoliv je mi jasné, že co každý jeden jejich posluchač, to příznivec trochu jiné podoby jejich hudby. Čím však déle PARADISE LOST fungují, tím se jejich tvorba stává méně překvapivou, abych tak řekl zprůměrovanější. Chtějte po kapele, aby na své šestnácté řadové desce překvapovala, to přeci ani nejde, ne? Vždyť kolikrát je sympatický i kvalitně odvedený standard. Vlastně jsem i já nakonec došel k závěru, že mám rád všechny etapy existence PARADISE LOST.
Kapela proslula v první polovině devadesátých let svébytným uchopením odkazu BLACK SABBATH, který si přisvojila a umně naroubovala na svůj pomalý záhrobní styl plný zmaru a bolesti. PARADISE LOST se tehdy nezalekli vývoje a i když v extrémně metalovém undergroundu bodovali deskou „Gothic“, s každým dalším albem překvapovali, stávali se otevřenějšími a po skladatelské, výrazové a zvukové stránce vlastně dokonalejšími. Vrcholem tohoto vývoje se stala alba „Icon“ a „Draconian Times“. Evoluce však pokračovala dál, neboť všemu převratnému a neočekávanému devadesátá léta napomáhala a kapela se nechtěla v rozletu zastavit, metal jim zkrátka byl již těsný. Na deskách „One Second“ a „Host“ přišly na řadu gothic-rockové a posléze i electro prvky, ne však samoúčelně prezentované. Tehdy předvedli opravdu výborné skladby. Pakliže někdy měli Ztracenci potenciál přerůst rámec metalového žánru, tak to bylo právě tehdy.
Po ne až tolik zdařilé „Believe In Nothing“ přišla na řadu dvě svěží, gothic-metalová díla s hitovým potenciál a temnou, takřka industriálně chladnou atmosférou - alba „Symbol Of Life“ a „Paradise Lost“. To už se psal rok 2002, potažmo 2005, a již deset let od „Draconian Times“ na jejich albech převládal čistý zpěv, neb Nick Holmes se toužil stále výrazově zlepšovat a prezentovat svůj hlas především v civilnější poloze. Čas ukázal, že ať se anglický frontman prezentoval hlasově jakkoliv, nikdy to nebylo špatně. Nickův hrubý projev má totiž také své nemalé kouzlo, což pro změnu dokazoval v počátcích, ale i na aktuálnějších albech, kterými kapela v současnosti opět zhruba dekádu směřuje zpátky ke kořenům. Svůj mocný growl však dokáže vetknout i do tvorby švédských umrlců BLOODBATH, jejichž dres, už zhruba pětiletku, Holmes rovněž obléká.
Mít po svém boku kytaristu formátu Grega MacKintoshe je neuvěřitelná výhra. Co si budeme povídat. Tento velmi originální player, jehož nástroj se vždy vyznačoval specifickým zvukem, plnil v rámci soundu PARADISE LOST funkci jakéhosi architekta a jeho nesmrtelné vyhrávky schopné svou naléhavostí vyplnit klenby gotických katedrál dost často připomínaly volně padající proudy žalu, vznešené kaskády rozněcující u posluchačů silné emoce. Tyto tóny k tvorbě Britů vždy neodmyslitelně patřily, ať už se jejich tvorba klonila ke kterémukoliv směru. S albem „In Requiem“ tedy začal obrat zpět do metalové minulosti, kapela se rázem začala ohlížel ke svým dávno zašlým, doom-metalovým časům, přibylo hrubšího zpěvu a hutných riffů, zatímco vznosná melodika citelně ubývala. Výše zmíněnou desku tak oslavovali především potemníci. Přes dvě další uspokojivé desky „Faith Divides Us, Death Unites Us“ a „Tragic Idol“, na kterých se kapela stále rozhodovala, jestli bude víc gothic nebo doom metal a vše budilo dojem standardní práce na půl cesty ke každému z pólů, se nacházeli na prahu určitého bezčasí.
To zásadní ve prospěch příznivců alb jako „Gothic“ nebo „Shades Of God“ však přišlo s alby „The Plague Within“ a „Medusa“, kde čistý hlas zcela scházel a vše zahalila šerotma a beznaděj. Zpětně musím říct, jakkoliv mne tento nejradikálnější obrat do minulosti ve své době šokoval a nepotěšil, tak dnes uznávám, že PARADISE LOST prostě umí každou svou nahrávku opatřit autentickým feelingem a celkově velmi dobrým vyzněním. Šestnáctá deska „Obsidian“ sice není podobně záhrobní záležitostí jako dvě předchozí placky, ale stále má mnohem blíže k deskám jako „Icon“ a „In Requiem“ než k „One Second“. Kapela zkrátka udržuje typické ingredience vlastního zvuku živé a jejich aktuální hudba je spojením mnoha už dávno od nich slyšených prvků a postupů.
Ve zkratce lze říci, že PARADISE LOST už zcela uzavřeli svou kapitolu objevování nových cest a v klidu čerpají z dosud zahraného, míchají fragmenty vlastního stylu z nejrůznějších období a výsledkem je vlastně zajímavá, pestrá a zkušená deska, jakou od nich zřejmě hodně lidí čekalo. Jejich progresivní časy skončily již hodně dávno, ale oni zcela s nadhledem vytvářejí obstojné desky, plně je charakterizující. S „Obsidian“ se nejedná o návrat k doom/death pravěku a už vůbec nejde o materiál, který by překypoval gothic-rockovou melodikou, vše se nese tak nějak v šerosvitu, bez vrcholků a vyloženě výrazných míst, ale s jasným puncem typické příchuti hudby Britů. Přímočarosti je zde poskromnu, vlastně se k hitovkám dá řadit pouze „Ghosts“, kterou, coby třetí položku na desce, zahajuje špinavý rachot baskytary, nosné tempo, aby výsledku udával punc opět cinkavý zvuk gothic kytary. Úvodní „Darker Throughts“ se naopak stále nerozhodně ovíjí okolo opakujících se fragmentů a výsledek v konečném zúčtování ovlivňuje nejvíce ona symfo orchestrace v pozadí. Podobně rozmáchlý ráz má i „Ravenghast“. Trochu mě mrzí, že skladby „Hear the Night“ a „Defiler“ byly zařazeny pouze na speciální cd edice, mám za to, že zde patří k nejlepším a nejšťavnatějším kusům. Holt jsem letos musel zakoupit dražší nosič.
Myslím, že ve výsledku nebude většina fans přímo nadšena, ale zároveň už vůbec ne zklamána. Oproti albu „Medusa“ je novinka určitě přístupnější a lépe odsýpá, má větší potenciál chytlavosti, byť si myslím, že kapela znovu zapracovala spíše na aranžérské práci, než aby zde dominoval zápal po napsání skutečně výrazně nápadných skladeb. Celek působí semknutě a to se v něm spojily hloubavěji pojaté songy jako singlovka „Fall From Grace“ či charismatická „Forsaken“, obě jednoznačně upozorňující na etapu okolo alba „Icon“, tak líbivější a svižnější goth-songy typu již výše zmíněné „Ghosts“, tato hymna vyvolává vzpomínky spíše na alba z první dekády tohoto milénia. Představte si zkrátka takovou zprůměrovanou desku PARADISE LOST, na které je více zasmušilého metalu než rockových experimentů, ale kterou lze zároveň přirovnat k téměř každé nahrávce z poslední patnácti až dvacetiletky. PARADISE LOST už se zkrátka dávno nesnaží nahrát svou nejlepší a nejprogresivnější věc, k této metě jsou dnes sakra vzdáleni, jen si stále tak nějak zadumáni hrají a vybrušují, co jim zrovna přijde na mysl. Svým zvukem už se stejně dávno stali nezpochybnitelnou značkou doom-gotické progrese a vlastní originality, započaté dávno na úsvitu vývojově překotných devadesátých let.
| 25.05.2020 | Diskuse (10) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
Metalirium | 02.06.2020 20:48 |
Nie som PL die hard fans, tým pádom je môj prístup iný...oslovili ma Icon a Draconian Times...obdobie po nich ma nezaujalo (a to mám rad, keď kapely experimentujú). Až som sa dostal k TPW a je to pre mňa parádna doska, ktorú bez problémov postavím vedľa Icon a DT. Predchodca Tragic Idol trochu slabší, avšak stále nadpriemer...Medusa je ťažko prístupná, ale keď preniknete jej monolitom, je to parádna doska. Novinka zatiaľ na úrovni Tragic Idol. | |
seventh | 26.05.2020 15:11 |
Stray: mluvíš mi z duše, předsedo :-) | |
Stray | 26.05.2020 14:20 |
Pokud nebudu počítat debut a celkově ty počátky, tak si stejně myslím, že nejslabší z diskografie PL jsou vlastně poslední tři desky. :-) Někdo si myslí, že ta kapela byla nejvíc skvělá do alba Draconian Times, maximálně do One Second, a pak to jakože šlo hodně dolu, s tím že od In Requiem to zase nabírá na síle až do současnosti, … TAK PŘESNĚ TAKHLE TO NEMÁM! :-) Mám rád od PARADISE LOST všechno, ale jestli spolehlivě něco můžu říct, tak to, že alba od In Requiem do dnes se v ani jednom případě nevyrovnají té řadě od Icon po In Requiem. | |
racik | 26.05.2020 13:38 |
Dal bych klidně 80%. PL mě nikdy nezklamali, i jejich nejprůměrnější materiál je díky jejich coryright melodiím adept na mojí srdcovku. A jako u jedné z mála kapel zcela akceptuju jejich retro vývoj. Taky na rozdíl od mnohých jiných nezařadili okamžitou zpátečku ke kořenům, ale vrací se pěkně krok za krokem. Až do Medusy pro mě bylo zajímavý poslouchat, kam až se vrátí tentokrát. A Obsidian je vlastně z těchto alb první, které z té cesty nějak vybočilo (asi logicky, když na Meduse už sahali do časů debutu a nemají tedy ani moc kam couvat) a spíš míchá vlivy období Shades až Draconian. | |
S.C.A.Lytch | 26.05.2020 10:02 |
Mě Obsidian baví. Dávám ji teď denně. Měl jsem, krom Host, vše od debutu po Believe In Nothing. Pak jsem je přestal sledovat. Icon a Draconian Times mě baví i po těch letech. První tři desky mě nikdy moc nebraly a One Second a Believe u mě nějak neobstály ve zkoušce času. Teď je zase zkouším od novinky zpět - zatim Obsidian a Medusa a vypadá to, že bychom si mohli rozumět. | |
seventh | 26.05.2020 09:21 |
Tak bohužel i nejnovější počin PL u mě vyvolal kyselý ksicht vyjadřující zklamání a rozmrzelost. Sice se tentokrát nejedná o výstřely úplně mimo terč jako v případě Plague a Medusy, pár záživných zářezů by se našlo, ale k desítkám ve středu terče to má pořád sakra daleko. Fakt přísahám, že jsem tomu dal potřebný čas a plnou pozornost, ale nemůžu si pomoct: tohle pro mě už nejsou ti Paradise Lost, které jsem miloval mezi roky 1995 až 2007. | |
sicky | 25.05.2020 22:26 |
Pro mě je Obsidian taky spíš průměrný album. Slyším tam z každýho PL období trochu, celkově však nic výjimečného. Taková nekonfliktní deska pro usmíření všech fanoušků kapely. Předchozí album sice nebylo dokonalé, ale mělo podle mýho větší koule. Z novodobých mám jinak nejradši Tragic Idol. | |
DarthArt | 25.05.2020 21:07 |
Mě u PARADISE LOST baví fenomén zvaný "Holmesův zpěv". Ten člověk dokáže bravurně zazpívat, ale umí to i neuvěřitelně posrat. Když vzpomínám na koncert v pražský malý sportovce po "Draconian Times", kde celou dobu zpíval totálně falešně, bylo to k pláči. Rozpačitý koncert, a to jsem v tý době z "Draconian" doslova sral magi. Předkapela tam tehdy byli AMORPHIS, a ti mě nebavili ani tehdy ani nikdy později. Z gothenburský scény tehdy radši IN FLAMES, ale roky už vůbec netuším, co a jestli vůbec hrajou. | |
horyna | 25.05.2020 20:41 |
Tož já to vezmu trošku obšírnějc. Paradajsi nejsou MOJE kapela, takže to bude spíš kritika než chvála. Snad mi jejich přívrženci odpustí. To, co mi na nich v současnosti (která se táhne zhruba 20. Let) vadí nejvíce, je ono popření vývoje dopředu, který kapela úplně zazdila svým návratem a otočkou o 180st. někdy v dobách Symbol. | |
Vatutin | 25.05.2020 19:07 |
jj pokud má Obsidian na CD 70%, tak je to asi vážně skvělá deska za 80% - 100% :), tak jak píše naprostá většina www recenzí :), prostě něco jako poslední Sepultura na CD. Mne osobně neskutečně baví, že kapela stále tvoří, že se jako nerozpadá, neschází, nejede zaručeně poslední tour, nevydává po každé desce živák, nebo bestofku, prostě jo! PL si svoji pozici zasloužili a zasluhují. Z poslední trojice retro desek mi vlastně nesedí hlavně Plague within. Medusu mám docela rád a na Obsidian si to celé tak nějak sedlo. Dík recenzím na CD jsem si v poledních měsících dával dohromady Led Zeppelin a skoro nic jiného neposlouchal, až nyní točím Obsidiam, Triptykon a Morrisseye. Za mne je Obsidian výborná deska :) | |
