PARADOX - Heresy II: End Of A Legend

70%

Němečtí power-thrasheři PARADOX nejsou zrovna častými návštěvníky nahrávacích studií. Pro tuhle kapelu, od začátku své existence vedenou zpívajícím kytaristou Charly Steinhauerem, je totiž prvořadá kvalita a rovněž také umělecká výpověď, a ta se nedostavuje na lousknutí prstem. Jejich nepočetnou, ale oddanou fanouškovskou základnu bych nazval trpělivými fajnšmekry. Kdysi PARADOX vešli ve známost hlavně díky druhému albu „Heresy“ z přelomu 80/90tých let, na které v poslední patnáctiletce navazují každé čtyři roky dalším majestátním pokračovatelem. Jejich muzika z oblasti inteligentního thrashe se vykazuje nejen štědrou délkou skladeb, ale rovněž starosvětskou poctivostí, tedy instrumentální brilancí a zvukovou nahuštěností. Vyvážený mix robustních riffů s melodikou ala vrcholná METALLICA k projektu vždy přitahoval určitou sortu posluchačů. Kde Peavyho RAGE co do tvrdosti v podstatě končí, nachází se místo, od kterého se němečtí Pánové loutek dostávají do hry. Letošní rok zastihl kvartet z Würzburgu při práci ve studiu, kde vznikalo pokračování jejich legendární nahrávky a tento koncept dostal příznačný název „Heresy II: End Of a Legend“.

Deska většinu příznivců starosvětského přístupu může nadchnout, neboť skladbám nechybí typické atributy stylu PARADOX. Ti si to opravdu nedělají moc jednoduché, neboť kdo dnes vydá koncepční thrashové album s délkou přesahující sedmdesát minut? V dnešní uspěchané době jsou tak skutečnou raritou. Skladby nahuštěné od začátku do konce jejich DNA velmi často přesahují šestiminutovou hranici. Desítky intenzivních riffů, neoblomné rytmy a chlapácky pojatý zpěv jsou samozřejmostí. Dávné inspirace METALLICOU jsou zde samozřejmě stále trochu znát, ale ty ve výsledku nejsou až tolik nápadné a neodvádějí pozornost posluchače někam, kde být nemá. Možná že PARADOX postrádají onu živočišnou řevnivost ICED EARTH, možná že mohou jen snít o ekvilibristice ranně devadesátkových DARK ANGEL Genea Hoglana, ale ve výsledku i jejich dílo přispěje na hromádku technicky pojaté metalové hudby nedělající kompromisy a zachovávající si přímočarý ráz.

Kdo tedy tvoří aktuální sestavu Němců? Za bicí soupravou dnes po třiceti letech zasedl navrátilec Axel Blaha, Steinhauerův někdejší spoluhráč z dob smlouvy s tehdy se rozjíždějící stájí Roadrunner Records a z časů jejich průlomové nahrávky „Heresy“, sólové kytary se chopil mladý virtuóz Christian Münzner, jenž je současně rovněž střelcem u tech-deathových OBSCURA, kterým za měsíc vychází rovněž albová novinka „A Valediction“. No a baskytarista Olly Keller byl, stejně jako Münzner, součástí PARADOX již v časech alba „Tales Of the Weird“, konkrétně před dekádou. Jediným neměnným členem je tak znovu Charly Steinhauer, jakási záštita vnitřního řádu a typicky masivního soundu kapely, která svou hudbu stavěla s rozmyslem a na základě promyšlenějších struktur.

Celá nahrávka působí jako monolitický parní válec, což u posluchače může navodit pocit úprku před stádem rozzuřených bizonů, kde není čas na odbočky či rozjímání. Co do tvrdosti není vše vsazeno na jednu kartu a posluchač poměrně jasně dešifruje melodický rukopis PARADOX nad hutnými kytarovými valy, jenž kapelu vždy trochu oddělovat od zaběhlých žánrových štik v jejich rodné zemi. Již od úvodní skladby „Escape From The Burning“ PARADOX sice najedou na ona schémata s neustávajícím tokem sekaných riffových partů, zde stavěných na podkladě temného vyznění, ale zpěvy nabízejí více než jen thrashovou úsečnost a vztek. Bouřlivost a temnota old-schoolového pojetí poměrně vkusně umocňují atmosféru konceptu, který rozněcuje fanouškům známé středověké téma.

Když ani „Mountains And Caves“, „The Visitors“ nebo třeba „Children Of A Virgin“ nepolevují v nasazení, a kapela naopak prostřednictvím „Journey Into Fear“ materiál dohání k ještě větší intenzitě a hloubce, je mnohým jasné, jak velkou roli v hudbě PARADOX hraje tradice. Dílo je instrumentálně dokonale promakané, avšak přímočaré, nesklouzávající k bezúčelným exhibicím. V souvislosti s ním mne napadá slovo semknutost, z jehož významu se možná vyjímá jen song „A Meeting Of Minds“, jakási majestátní balada, prostřednictvím které se tempo upokojí a prostor do značné míry dostane i kytarová akustika.

Objektivní náhled na dílo bude zmiňovat kvalitu provedení, muzikantskou vyspělost, lpění na tradici a metalovou poctivost, naproti bude stát menší diferenciace songů či skladatelská stránka z mého subjektivního pohledu neodpovídající něčemu, co by člověk který není přímo tech-thrashovým srdcařem toužil poslouchat přes sedmdesát minut. Album bylo, dle mého, stvořeno pouze pro určitou jasně definovanou skupinu posluchačů. PARADOX logicky nic neošidili a nahráli instrumentálně velice nahuštěnou kolekci. Kdo však má dnes čas podobné thrashové album bez vrcholků i propadů a s velmi podobně znějícími songy soustředěně poslouchat tak dlouhou dobu? I pro mne tak bude velmi obtížné se zde k opakovaným poslechům vracet. Jsem přesvědčen, že pár pamětníků a srdcařů novinku PARADOX stále docení a bude se z ní radovat.

18.10.2021	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz