Patří dnes opravdu ta nejvíce slyšitelná metalová hudba spíše důchodcům?

Nebudu zdroj konkretizovat, ale tuhle jsem v jedné recenzi četl, jak se autor článku o nějaké nejmenované skupině, mimochodem působící na scéně už asi patnáct let, během kterých dotyčná velko-banda vydala osm řadových alb, vyjádřil jako o mladících. Cože? Mladících? Říkám si a vím, že je situace diametrálně odlišná od doby zpřed třiceti let, kdy jsem teprve hledal své favority. Když pozoruji, jak se dnes všechno, ať už v melodické rockové a nebo přímo v tvrdě metalové hudbě, dříve související daleko spíše s mladším věkem muzikantů a nových nadějných autorů (kapely mající na svém kontě do tří/čtyř řadovek), posouvá až kamsi do pokročilých středních let, nepřijde mě to zrovna povzbudivé. Vždyť co jiného zaručuje životaschopnost žánru, než oslovení těch nejmladších a jistá spojitost nejen s chytlavostí, neotřelostí a atraktivitou hudebního provedení, ale i s generační sounáležitostí. Ne, teď nemám na mysli dvacet let staré a výrazné hitparádové komety nu-metalu jako LINKIN´PARK (v měkčím pojetí) či SLIPKNOT (v tom tvrdším), ale kapely, které budují svůj výraz souběžně s vlastním hudebním růstem, poněkud stranou všech post-moderních mediálních tlačenek (náhlých skoků na vrchol) a s alespoň částečným  podáním vlastní neprvoplánovosti. 

Dneska už se prostě pomalu jako o mladících mluví o kapelách, jejichž členové již dosáhli pětatřicátého roku života. WTF? Zajímalo by mne, zda tohle souvisí s úpadkem zájmu o tvrdou hudbu u nejmladší generace celkově – tedy zhruba dětí končících docházku na základních školách a středoškoláků (což je tvrdá realita) nebo s něčím úplně jiným (třeba celospolečenskou neschopností důslednějšího ponoru, módou a hladem po tom nejlacinějším), a zda-li podobné změny vnímání této hudby už jsou podnícené přirozeným vývojem společnosti nebo jen defenzivní hrou na jistotu od největších vydavatelů? Představa, že coby čtrnáctiletý v roce 1989 poslouchám kapelu, kde by věkový průměr muzikantů atakoval hranici čtyřicátého roku života, mě totiž přijde více než absurdní. V té době byli pro mne BLACK SABBATH už dávno dědkové postavení na vedlejší kolej a musel jsem se (skrz všechen ten tvrdej thrash a posléze i death metal ) sakra prodírat a chtít jít víc do historie a moc a moc zajímat (odhazovat předsudky), abych se k jejich bezesporu skvělé, byť letité hudbě po pár letech dostal a zjistil, že nakonec pravděpodobně půjde o jednu z mých úplně nejoblíbenějších kapel. 

To samé třeba Lemmy, MOTÖRHEAD roku 1989 v podstatě už dva roky albově stáli. Díky komplikacím ohledně smlouvy s předchozím vydavatelem, která jim od roku 1987 neumožňovala vydat čtyři roky nový studiový materiál, jsem o ně první dva roky svého posluchačského života nezavadil. Jejich poslední dílčí úspěch tehdy zaznamenal singl „Eat The Rich“ z roku 1987, který jsem slyšel na nějaké kompilaci z roku 1990, vydané u příležitosti koncertů oslavující zbourání Berlínské zdi. Tuhle fenomenální kapelu jsem si tehdy napoprvé sám pro sebe ohodnotil jako sice ne úplně špatnou, ale oproti dalším účastníkům oné kompilace, jakými byli (dnešní optikou v podstatě fakani) SODOM, SEPULTURA, OBITUARY, KING DIAMOND nebo ANNIHILATOR, jako zatraceně, ale zatraceně starou věc. :-) Chci říct, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let na nás pozitivně útočili desítky, ba co víc, stovky skvělých, nápaditých, zvukově podnětných mladých kapelek, o jejichž deskách z té doby se ještě dnes mluví jako o legendárních, a těm hudebníkům v té době určitě ještě nebylo ani pětadvacet (pravda s vyjímkou Bendixe). Vemte si třeba METALLICU, ta svá nejlepší alba (tedy pravděpodobně první čtyři) nahrála právě v rozmězí dvacátého a pětadvacátého roku života svých členů. Když přišla na řadu pátá Černá deska v roce 1991, bylo Hetfieldovi zrovna osmadvacet a takovej zkušenej borec to byl - troufnul by se mu někdo podsouvat roli cucáka? Dneska si každý sám v sobě zhodnoťme, jakou optikou kdo vnímá osmadvacetiletého hudebníka současnosti. Schválně, máte to? Třeba ho má opravdu většina dnešních fanoušků za mladíka, který by měl doložit schopnost, zda se u něho hodí již vydat debutové či druhé album, soudím tak dle toho, že dnes (posledních deset/patnáct let) velké firmy propagují zaručeně největší nové borce v podobě jistých SABATON nebo POWERWOLF, kterým prostě bylo v časech jejich prvních pěti desek o dekádu víc, než bylo tenkrát všem našim thrash fakanům. 

A právě proto jsem rád, že občasně skrz stárnoucí metalovou komunitu probleskne nějaká velmi mladá a dravá štika s potenciálem už v útlém věku ze sebe sypat kvalitní materiál a hrnout do fans album za albem. Jako příklad mne právě teď napadají třeba TRIVIUM (a teď to neberte jako nějakou nekritickou obhajobu jejich tvorby, víc než polovinu jejich alb ostatně považuji za úplně obyčejnou a ne moc zajímavou), kteří vylétli před nějakými patnácti lety do velkého světa hudebního byznysu už jako hodně mladí, nezalekli se, měli velký muzikantský potenciál a talent, a dnes, prakticky po patnácti letech stojí ve víru dění sebejistě a mají na svém kontě osm řadových desek, tu lepších, tu horších. Snad tedy o nich už nikdo nebude mluvit jako o mladících, když jde o zatraceně zkušenou kapelu s historií.

03.07.2019	Diskuse (21)	Stray