PATTERN-SEEKING ANIMALS - Prehensile Tales

100%

Kapela PATTERN-SEEKING ANIMALS je projektem skladatele a multiinstrumentalisty Johna Boegeholda, kterého zná rockový svět už řadu let především jako výrazného skladatele pro kapelu SPOCK´S BEARD. Johnova záliba ve skládání nových a nových písní se v době pauzírujících S. B. přetransformovala do tohoto, nedávno vzniknuvšího komba, složeného právě z dnešních (a jednoho bývalého) hráčů spokova fousu. Sestava se nakonec ustálila z těchto jmen. Zpěv si vzal na starost Ted Leonard (mimo jiné i fantastičtí ENCHANT), basu Dave Meros, bicí Jimmi Keegan a samotný John hraje jak na kytaru, klávesy, mellotron a na práci má i boční vokály. Po ještě nepříliš vyprofilovaném debutu pojmenovaném dle názvu kapely, vychází za necelý rok tento počin číslo dva.

Výsledný produkt je hudebně velice úzce spjat s tvorbou mateřských SPOCK´S BEARD. Přece jenom jde v případě Johna o snadno rozpoznatelný skladatelský rukopis, který v sobě však nese velkou dávku osobitosti a profesionality. Skladby tak prakticky navazují na poslední počin této kapely, skvělý album „Noise Floor“. Svým muzikálnějším charakterem jej však na několika místech ještě převyšují, čímž jakoby pokračovaly v linii hravějších a o poznání pestřejších desek „The Oblivion Particle“, respektive „Brief Nocturnes And Dreamless Sleep“. Jednotlivé písně v sobě nesou nejen tolik známé a používané progresivní fragmenty, ale podstatnou roli hraje i umělečtěji pojatý pop a vzletný AOR, díky čemuž písně zní mnohem odlehčeněji a nezastírají tak solidní hitové ambice.

Podobně jako SPOCK´S BEARD si i PATTERN-SEEKING ANIMAL v aranžmá vypomáhají celou škálou pro rockovou muziku ne příliš typického nástrojového obsazení. Za pomoci violoncella, flétny, trumpety, křídlovky, nebo saxofonu, získávají jejich písně na pestrosti a přirozenosti. Velice nenásilné nanášení barev těchto instrumentů do organického celku podporuje brilantní orchestraci, v čele s kvalitními a zapamatovatelnými refrény. Ted Leonard zpívá podobně, jako jsme u něj zvyklí z posledních let, tudíž některé přehnaně vysoké tóny uplatňované na raných deskách ENCHANT vypouští, čímž doznává jeho hlas přirozenějších odstínů a vnímavému posluchači zní nanejvýš příjemně.

Rozbor jednotlivých skladeb protentokrát vynechám. Celá kolekce je nesmírně vyrovnaná a prostá jakýchkoli slabších míst. Tudíž věřím, že si mezi šesticí časově převážně náročnějších položek každý prog-rocker lehce vybere své favority. Pro mě osobně jsou to především instrumentálně softověji laděné položky „Elegant Vampires“ a „Why Dont We Run“, plus sedmnáctiminutová suita „Lifeboat“ s teskně naříkajícími dechy a fůrou nápadů vystačujících tak na tři alba. Vypíchnout musím rovněž dokonalý zvuk, pocházející, stejně jako v případě SPOCK´S BEARD, z dílny Richarda Mousera, který se, společně s epochálně vyhlížejícím sci-fi obalem a především obrovskou kvalitou jednotlivých songů, postaral o jedno velké překvapení letošního roku v kategorii prog-rock.

22.08.2020	Diskuse (4)	Horyna marekdt@seznam.cz