PEARL JAM - Lightning Bolt
Je tomu už dvacet let, kdy masivní grundgeová tsunami doslova vymrštila kvanta nadějných spolků na rockové výsluní. Netrvalo zas tak dlouho a následovný odliv valnou většinu z nich spláchl zpět do moře zapomnění, dávajíce prostor novým trendovým vlnobitím. Američané PEARL JAM jsou jednou z mála kapel (ne-li vůbec jedinou), která přežila období své absolutní slávy a během dvou dekád si (i přes určité šedivější okamžiky kariéry) dokázala udržet pověst uctívané rockové ikony, jejíž desky jsou pořád s napětím očekávány. Nejinak tomu bylo i s letošním opusem, kterému se opět dostalo značné mediální pozornosti a to ještě před říjnovým vydáním. Vytrvalí pozorovatelé skupiny si už zvykli na určitý tvůrčí status quo, který se výrazně nemění ani na recenzované jubilejní desáté řadovce. Tento stav se vyznačuje jakýmsi lavírováním mezi hudebně dravějšími počátky, které jsou nostalgicky vzívány těmi nejskalnějšími fandy, a přirozeným skladatelským vývojem pětice hudebníků, který spíše směřuje do klidnějších poloh. Během posledních třinácti let se PEARL JAM pokusili několikrát odvážněji zaexperimentovat se svým celkovým vyzněním, ať už např. na art-rockově říznutém albu „Binaural“ nebo na folkově načichlé desce „Riot Act“. Vždy se však jednalo o spíše nesmělé doteky jedné ruky, které byly mírněny rukou druhou držící inovativní skladatelské záměry v bezpečné a pro jejich dlouholeté příznivce v stále srozumitelné zóně.
V podobném svazujícím rozpoložení, navíc při menšící se schopnosti vyprodukovat silnější materiál na svých tradičních základech, se konečné výsledky jevily jako snaha, co zůstala někde na půli cesty. I přesto, že posledních pět řadovek (včetně té novinkové) nabízí řadu zajímavých a příjemných hudebních momentů, tak se nelze ubránit dojmu, že PEARL JAM čeří pouze klidné vody vlastního bazénku. Téměř padesátiminutový „Lightning Bolt“ dokáže místy zaujmout chvályhodným rockovým tahem na branku, nicméně postupem času se nelze ubránit letargickému pocitu z nutné a rutině odvedené práce, mající jediný úkol, vyslat nový impuls masivní fanouškovské základně a restartovat celý ten dlouholetý průmysl. Novinka rozhodně není albem slabým, není ani albem průměrným, je jednoduše nahrávkou, která neumí jako celek strhnout, výrazněji překvapit, či navázat silnější emoční vazbu nebo chcete-li vyvolat větší náznak nadšení.
Po zkušenostech s předešlými kotoučky jsem si při poslechu čerstvého tuctu skladeb začal více všímat pasáží, které mne dokázaly upoutat a naopak i těch, které z povinnosti pouze vyplnily zbylý prostor nosiče. U minulých desek bych mohl výsledky graficky zobrazit do jakési kostrbatě kmitající sinusoidy. U letošního, zde recenzovaného díla, křivka pomalu a plynule klesá od první a de facto nejlepší skladby, až k závěrečným třem položkám znamenajícím naprostý kolaps grafu do záporných hodnot. Je přímo symbolické, že název posledního válu, který jakžtakž dokáže upoutat pozornost je „Let The Records Play“. Navzdory tomu, že frontman Eddie Vedder a spol. pořád dokáží složit takové garážové pecky jakými jsou úvodní dvě písně - „Getaway“ a „Mind Your Manners“, se nemohu ubránit dojmu, že speciálně pro Veddera jsou už drahně dlouho daleko bližší polohy, kterými hudebně podkreslil pozoruhodný film „Útěk do divočiny“ a tyto se v plné „kráse“ promítají právě na chvostu desky. Nemám nic proti různým formám folkového resp. „unplugged“ písničkářství, ale i toto musí mít nějakou jiskru, což určitě není zdejší případ.
Nerad bych aby tento posudek vyzněl příliš kriticky, protože je opravdu nutné vyzdvihnout, že se tři čtvrtiny aktuálního materiálu velmi pěkně poslouchají. PEARL JAM dokonce stále umějí i pomalejší, více procítěné, kompozice - jako třeba „Sirens“, atmosféricky nežnou „Pendullum“, navíc tu je rovněž „Infallible“, která vlastní velmi zajímavě zpracované hudební motivy. Pokud by místní stupnice dovolovala přidat pět procent navíc, tak neváhám ani chvíli, už jenom kvůli té krásné grafice černého digipacku (v tomto směru kvintet boduje téměř vždy), avšak navýšit konečné bodování o 10% nelze, protože „Lightning Bolt“ je důkazem výše popisované tvůrčí usedlosti.
| 11.12.2013 | Diskuse (0) | Subeer jirikubis1975@gmail.com |
 |
