PEARL JAM - Dark Matter

60%

Jedna z nejzásadnějších rockových kapel 90-tých let, součást „velké grungové čtyřky“ ze Seattlu, která se zároveň jako jediná dožila Kristových let beze ztrát, vydává svoje 12.album. Při jeho poslechu jsem se zamyslel, co vlastně od PEARL JAM očekávám? A sám jsem byl překvapen, jak těžké pro mě bylo zodpovědět tuto v podstatě jednoduchou otázku.

Jako příslušník „grungové“ generace mám PEARL JAM ve svém seznamu oblíbených kapel hodně vysoko. Můj favorit z jejich katalogu je album „Yield“, kde se jim mistrovsky povedlo propojit grunge s alternativním rockem. Udržet si pozici „zásadní“ kapely dlouhodobě není nic jednoduchého, a jejich alba v novém tisíciletí žádnou revoluci skutečně nepřinášely, i když si udržovaly stále slušnou úroveň. PEARL JAM ale byli vždy hlavně koncertní kapela, a myslím si, že každý, kdo na jejich koncert někdy zavítal, potvrdí, že tady je to bez kompromisů. Poslední album „Gigaton“ mě ale vážně moc nebavilo. Pánové stárnou, já chápu, už tam není a nebude ta mladická energie, dravost a agresivita. Experimentování, hledání nových cest, zvuků, postupů je taky výrazně limitované. A tomu taky rozumím a chápu to. Upřímně, někdy je to tak i lepší.

Takže zpět k otázce z úvodu – co vlastně od PEARL JAM 2024 očekávám? Poctivý songwriting, kvalitní produkci, výborný zvuk a hlavně DOBRÉ PÍSNĚ! To, v čem kdysi vynikali. Melodické, hymnické písně, které byly lehce zapamatovatelné a přitom to nebyly žádné hospodské hulákačky. Často relativně komplikované struktury si zároveň zachovávaly lehkost a svěžest. Dokázala kapela tohle skromné přání starého fanouška splnit? Tak napůl.

Za jedničku s hvězdičkou je rozhodně cover. Krásný kosmický obrázek s ohnivým okem alá „Mordor“ uprostřed. Za tohle by se nemusela stydět ani žádná metalová kapela. Druhá důležitá věc – PEARL JAM se spojili s resuscitátorem „dříve narozených“ rockových hvězd, producentem Andrew Wattem. Eddie Vedder s ním spolupracoval už před dvěma lety na své sólovce „Earthling“ a evidentně si porozuměli. Co k tomu dodat? Možná kluci z PEARL JAM nejsou ještě dost staří pro resuscitaci, nebo prostě Andrew nedostal dost prostoru, ale výsledek není tak výrazný jako u Iggyho Popa (skvělý) nebo Ozzyho Osbournea (dost dobrý). Každopádně kapela je zjevně spokojena s výsledkem, když už i Eddie, jinak docela zdrženlivý, novinku okomentoval jako jejich „nejlepší dílo“. Dovolím si nesouhlasit. A Mike McCready se přidal s komentem, že album bude „výrazně tvrdší než čekáme“. Opět si dovolím nesouhlasit.

Za mě je to tak na třetiny. První třetina skladeb je fakt dobrá, většina z nich by mohla být na modernější verzi „Yieldu“. Skvělá je titulní „Dark Matter“ s bubnovým intrem, temnou, lehce tajemnou atmosférou a valivým, téměř grungovým rytmem. Za mě asi nejlepší i po textové stránce, kde se komentuje aktuální stav společnosti. Vypalovačka „Running“ má až punkrockové ladění, naopak „React, Respond“ míří do 80-tkového new wave stylu. S lehce odřenými ušima bych sem ještě zařadil i otvírák „Scared of Fear“, kde ústřední riff je více než podobný jednomu z repertoáru britských indie rockerů THE KOOKS.

Druhou třetinu alba tvoří skladby řekněme na jistotu. Soft rocková „Won´t Tell“ sršící něžnou pozitivitou by se neztratila ani třeba u pozdních NADA SURF, nebo klamavá „Upper Hand“ s dlouhým a nervózním intrem, rychlou, ztlumenou a čistou kytarou, která se pak ale přehoupne do tuctového středního tempa, má trochu vibe jako za časů alba „Vitalogy“. Na pohodu je i předposlední „Got to Give“ s příjemnou, nekomplikovanou melodií. No a bez toho zbytku bych se klidně obešel. Ať už je to pocta Tom Pettymu „Wreckage“, kde skutečně v poslední části skladby hrají v podstatě hlavní riff z „Learning to Fly“. Tom to ale uměl líp. „Waiting for Stevie“ zní jako pozdní OASIS, britpop smíchaný se špetkou psychedelie. Plus pár dalších skladeb, které by byly slabé i jako b-sides. Kór když si vzpomenu na výběrovku „Lost Dogs“ z roku 2003, jaké perly se tam sešly jako „odpad“ z jiných nahrávacích session.

Proti „Gigatonu“ mírné zlepšení asi můžu potvrdit, ale obecně se mi zdá, že se PEARL JAM trochu zacyklili. Písničky jsou nevýrazné a chybí jim lehkost. Technicky je to samozřejmě na úrovni – zvuk fajn, sóla tam taky jsou, Eddieho zpěv má pořád svůj nezaměnitelný charakter, ale něco tomu chybí. Zvukově jsou PEARL JAM stále usazeni ve vodách moderního alternativního rocku, kam se postupně propracovali na albech v novém tisíciletí. Trochu měl zklamaly bicí Matta Camerona. Jsou divně usazené v mixu – rytmičák lehce ztracený v pozadí, přechody naopak až moc vytažené. A nemá tady ani žádné výraznější vstupy. Snad kromě titulní skladby. Každopádně, jestli se po zrušeném koncertě v roce 2022 do Prahy znovu vrátí, nebudu váhat, protože naživo jsou pořád skvělý.

22.04.2024	Diskuse (14)	Tomáš