PEARL JAM - Ten
Když budeme mít velké štěstí, tak se ještě někdy můžeme dočkat doby, kdy párkrát za dekádu vyjde album, které svým vnitřním kouzlem a upřímností doslova zbourá neměnná pravidla charakterizující tvorbu všech jeho současníků kolem, přičemž k jeho vzniku nebude zapotřebí nějakých nových zvukových technologií, ale naopak nekašírovanost, hloubka sdělení a návrat k tomu podstatnému, s čím se rocková hudba na sklonku šedesátých let stala nezastavitelným fenoménem. Debutové album seattleských PEARL JAM je přesně takové. Vzniklo v době, kdy hudebnímu světu vládly drahé produkce a nadlidsky vyumělkovaný perfekcionalismus, který mezi samotné rockové hvězdy a jejich posluchače vyorával široký a nepřekonatelný příkop. Vysoké cíle se tenkrát nekladly pouze na zvukovou stránku, ale díky nadvládě videoklipů i na tu vizuální. Většině interpretů však začal unikat nějaký trvanlivě hodnotný obsah, vnitřní pnutí a síla sdělení. Přesně tyto vlastnosti dostali zakrátko album „Ten“ na vrchol, aby necelý rok po svém vydání doslova zažehlo na západním pobřeží Spojených států plamen grungeové bouře, šířící se nezastavitelně v průběhu roku 1992 do celého světa.
Byl to bývalý bubeník RED HOT CHILI PEPPERS - Jack Irons, kdo doporučil Stonemu Gossardovi a Jeffovi Amentovi na post frontmana jejich nové kapely jistého Eddieho Veddera. Tento surfařský fanatik z Kalifornie byl prototypem dobového anti-hrdiny, přivydělávajícího si po nocích jako obsluha benzínové stanice někde poblíž San Diega. Oba s Eddiem nejprve komunikovali na dálku prostřednictvím posílaných demosnímků, které on následně svými narychlo sepsanými texty nazpíval. Eddie Vedder oba nadchl svým zápalem a horoucím hlasovým projevem, který trochu připomínal nízko položený hlas Jima Morrisona a působil na ně jako objev pramene čisté vody uvnitř průmyslově znečištěné oblasti, navíc s jeho textovými příběhy se bylo možné naprosto bez problému ztotožnit. Slovo dalo slovo a na sklonku roku 1990 došlo k jeho přestěhování do Seattlu, kde Vedder svým novým spoluhráčům nejdříve vypomohl uctít památku Andyho Wooda, zpěváka jejich bývalé kapely – MOTHER LOVE BONE, podpůrnou účastí na jednorázovém projektu TEMPLE OF THE DOG. Záhy se však již všichni soustředili na svůj nový band, který pojmenovali PEARL JAM, údajně podle jednoho z legendárních halucinogenních receptů Vedderovy indiánské babičky. Ostatně, šamanská atmosféra, přírodní nespoutanost a jakási vnitřní rozervanost, z následně vzniklé debutové nahrávky prýští na všechny strany.
Už od prvních momentů bylo jasné, že debutové album PEARL JAM vládne obrovským kouzlem a potemnělou atmosférou, jakoby přímo navázanou na nezkrotné přírodní živly, která na posluchače působila až nezvykle magicky. Tahle nahrávka si vyloženě říkala o slavnostní poslechy při svíčkách. Já osobně měl z „Ten“ pocit, jako bych poslouchal hudbu z úplně jiné doby, než ve které jsem se tehdy nacházel. Šlo totiž o znovuobjevení základů americké rockové tradice, která ještě v době woodstocké generace na sklonku šedesátých let v sobě měla hodně zdravé energie, čerstvosti a progrese. A přesně těmito vlastnostmi se o takřka dvacet let později „Ten“ vyznačovalo. Nezatíženo dobovými pravidly, bylo tou nejupřímnější zpovědí, jakou byl v té době někdo schopen v rockové hudbě stvořit. Už šamanský úvod před skladbou „Once“ měl schopnost přikovat. Baskytara až mantricky probublává opakující se motiv před blížícím se kytarovým vpádem a vy s napětím čekáte co bude následovat. Pamatuji, jak mě ve své době doslova zaskočil Vedderův drásavý hlasový projev, doprovázený vší tou dunící masou a častým štěbetáním kytar dua Stone Gossard / Mike McCready. Skvělý nástup.
Nejúspěšnějšími skladbami se brzy staly „Even Flow“, „Alive“ a „Jeremy“, které jsou dnes nerozlučně spjaté s grungeovým hnutím, ovšem přežívají jako neopakovatelné hymny jedné generace i vně této škatulky, kterou kapele někdo hodil na triko, protože se mu to s úspěchem i jiných formací tak nějak více hodilo do krámu. Všechny se nakonec staly úspěšnými singly, ačkoliv na singlové politice kapele až tolik nezáleželo a představily PEARL JAM v tom nejlepším světle – vroucný Vedderův přednes, texty naplněné příběhy, pocity deprese, sociálním zmarem a nepochopením, na jejichž pozadí neklidně pulzovala hutná kytarová masa. Tak třeba song „Alive“ vypovídá skutečný příběh, kdy se Eddie Vedder v době svého dospívání dozvěděl, že jeho otcem je někdo jiný, něž člověk, kterého do té doby za otce považoval. Téma zneužívání je vlastní další skvělé písni – „Jeremy“, začínající komorními akustickými tóny a pomalu se rozjíždějící do obrovského finále. Další legendární kusy v nichž vynikla neopakovatelná atmosféra nahrávky, jakoby drcená skrze vše pohlcující mlžný opar, jsou právě pomalé věci jako - „Black“ (vynikající propojení ústřední linky s klavírem), „Garden“ (erupce kytarových figur) nebo „Oceans“ (akustika poháněná duněním tympánů a nad vším znovu dechberoucí Vedderův hlas). Ještě dodám, že album nabubnoval poslední zde ještě nezmíněný muzikant - Dave Abbruzzese.
Album „Ten“ sice odstartovalo svou pouť už na sklonku léta roku 1991, ale do povědomí se dostalo až o půlroku později na počátku roku 1992, díky zvyšujícímu se zájmu o seattleskou scénu. Tento zájem nastartovalo album „Nevermind“ od jisté a do té doby malé a neznámé kapelky NIRVANA, tou dobou plenící všechny hitparády a žebříčky úspěšnosti. Brzy přišel čas na zviditelnění SOUNDGARDEN a právě PEARL JAM, o rok později ALICE IN CHAINS, takže brzy jsme byli svědky doslova nové rockové revoluce. Osobně mám pocit, že tak důležitých alb, jako je právě tohle, za posledních dvacet let příliš nevyšlo, a tak jej řadím nejen na vrchol diskografie PEARL JAM (zde jasně vyčnívá), ale rovněž mezi nejzásadnější milníky rockové hudby posledního čtvrtstoletí.
| 12.08.2016 | Diskuse (26) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
Bluejamie65 | 21.08.2016 16:39 |
Mě nejvíc nadchlo tohle veledílo, ale je to spíš geekovský než hudební:https://www.youtube.com/watch?v=s0u7dpBgF1Q +++už při první dvoupatrové scéně na začátku prvního dílu jsem se skoro podělal smíchy: NICOLAS: I BELIEVE IN GOD MEN. I HAVE SEEN HIM. I FELT HIS POWER. HE PLAYS DRUMS IN LED ZEPPELIN AND HIS NAME IS JOHN BONHAM BABY... (Nikolas: Já věřím v boha. Už jsem ho viděl. Cítil jsem jeho sílu. Hraje na bicí v Led Zeppelin a jeho jméno je John Bonham!) I když hudba tam není to hlavní, tak je tam v každém díle několik hitů propleteno s osudy hrdinů a dokonce jsou použity fragmenty textů. Jinak filmy, který by se mi líbily kvůli hudbě nebo soundtracku jsou dost starý Cesta domů s Jane Fondovou, Eddie and The Cruisers s Tomem Berengerem, Magic Night s Nickem Mancuso nebo Sun Valley Serenade se Sonjou Henie... | |
spajk | 21.08.2016 11:18 |
Ad Black Roses respektive filmy s dobrou muzikou. Jeden z posledních, kde zaznějí i hairmetalové klasiky je Rock Of Ages, taková moderní verze popelky. I když je to docela blbost, ten kdo se v roce 2012 snaží mladým zprostředkovat "naší" hudbu, je u mě borec. http://www.csfd.cz/film/288033-rock-of-ages/prehled/ Ale "úplně nejvíc nejlepší" film o muzike je Všechny moje lásky. | |
spajk | 20.08.2016 18:01 |
Co třeba takoví Roxanne a jejich jediná deska z 1988 na Scotti Brothers. Pro chod rocknrolu asi žádnej stavební kámen, ale pro mě fantastické dílo formující můj pubertální vkus. Dodnes jí mám stejně rád. Velmi nápadité skladby a zajímavý "vrčivý" tón kytary. Jdu si to pustit! | |
Bluejamie65 | 18.08.2016 12:27 |
To Meresz: no o tom tu mluvíme, zapomnělo se na ně ve chvíli kdy zavírali dveře od studia po posledním nahrávacím oknu k Leather boys with Electric toys... přesto to album může i dnes bavit. Je otázka jestli se o nich kdy vůbec vědělo protože je nezařadili na několik měsíců do rotace v MTV 4x za hodinu a nebyla kolem nich spuštěna podobná umělá mozek vymývající kampaň jako kolem nevermindu. | |
Meresz | 18.08.2016 11:38 |
No ten PRETTY BOY FLOYD je fakt sračka, tam majú pred nimi jasne navrch aj PANTERA na albume ktorý som zmienil nižšie, už len kvôli tomu že tam hrá talentovaný gitarista (+ basák a bubeník) narozdiel od týchto trendových šašov na ktorých sa zabudlo hneď potom ako ich NIRVANA s Nevermindom poslala do zadku :)) | |
spajk | 17.08.2016 22:16 |
Já si představuju pod pojmem obskurní třeba Ash Ra Tempel nebo Brainticket a podobné ujetiny. Ale pochopil jsem to :-) V 90. letech bylo asi nejjednodušší tam vycestovat a oběhnout bazary a měl bys to za polovinu. Já v době před internetem hodně čerpal z encyklopedie od Kerrangu, která vyšla v češtině. Tam byly slušný informace a doporučená alba. Dneska zas nevíš, co dřív koupit. Firmy jako Krescendo nebo Cherry Red vydávají hodně těchto "obskurních" kapel. Omrkni i ruskou firmu Lilith, dělaj vinyly za velmi slušnou cenu a dostaneš k tomu i CD. Ale to určitě znáš, nebudu učit orla létat :-) Klidně se rozepiš o blues rocku, rád si počtu. | |
Bluejamie65 | 17.08.2016 21:48 |
Dával jsem jen příklady, těch alb je samozřejmě víc, jde o to, že vlastně většinu času, kdy mě to moc zajímalo nebyly dostupný někdy ani alba někdy ani informace a když se kontaktoval originální vydavatel, tak byly problémy s tím, že se jim nechtělo posílat to mimo USA, už jsem to tu někde psal, nejvíc mě štvalo BMG, s katalogem vyvěšeným po celým světě i internetu, ale neposílajícím mimo USA.Nakonec jsem to tak nějak pokoutně vyřešil. Obskurní není ten přesný výraz, který by na to byl potřeba, protože někdy třeba šlo o kapely, který měly i víc než lokální úspěch, ale mimo Ameriku nebo západ se o nich nevědělo. Takže já to slovo použil spíš v tom smyslu, že ta skupina byla málo známá a že bylo možný získat jen málo alb, např.Wild Boyz jedno, Princess Pang jedno, Jesse Strange jsou dvě, McQueen street jsou jen dvě, Tattoo Rodeo dvě, Sweet F. A. tři, Cats in Boots tři,Wildside tři, Junkyard čtyři (ostatní jen selfi)....tak se dá pokračovat dál a dál. Tzn. šlo o alba kde (možná s vyjímkou Jesse Strange) kvalita se šplhala opravdu hodně vysoko a v určitých situacích mě uspokojovala stejným způsobem jak ty největší a nejznámější kapely nebo víc. Od tý doby mám na základě vlastní zkušenosti pocit, že se o některých kapelách nepíše a tím pádem neví, přestože jsou vynikající, a že není třeba za každou cenu nahánět novinky, protože po Americe, Austrálii a Skandinávii bylo vydáno tolik glamových alb, že je do smrti, co hledat i poslouchat. Tím spíš, že to mám vlastně na půl s elektrickým blues a bluesrockem, což je scéna v životě lidském neobsáhnutelná... | |
| spajk | 17.08.2016 20:44 |
K Nelson a jejich debutu se vracím hodně často, tam vše secvaklo jak má. Zbytek diskografie o třídu, dvě níže. Nevím proč. Co je na Outlaw Blood obskurního?Obal s vlkem? Ne, dělám si srandu. Dobrej rokec, však Aerosmith by neskládali s nějakým netalentovaným nýmandem. Blackfish se podívám na zoubek, ukázka dost punková a nasraná. Z mého seznamu obskurních kapel bych uvedl McQueen Street s debutem, to mě baví hodně, Rockhead s Bobem Rockem u kytary a jejich jediná deska s nepřekonatelnou Chelsea Rose, Brother Cane s první deskou, zbytek uhnuli ke grunge, Bride - Snakes in Playground obsahuje taky mnoho poslouchatelných válů, Jetboy - Feel the Shake. Můžu i tvrdší odnož hair metalu tzv. motorkářský rock švihnutej blues jako Junkyard, Tattoo Rodeo, Four Horsemen a moje miláčky Little Caesar. Taky jsem si hodně ulítával na melodickým rocku jako Talisman, Unruly Child, Domain, Harem Scarem a spol. Obecně by se dalo říct, že to mám jako Bluejamie. Radši šlapu postraními cestičkami, než po hlavní silnici. | |
Bluejamie65 | 17.08.2016 16:34 |
teda upřesnění minulému komentu, já se směju a bavím, ale není to ve zlém... | |
Bluejamie65 | 17.08.2016 16:29 |
Jo tipuješ správně jde o Love/hate a pak o Extreme,dobře si pamatuju jak jsem čet v dobových recenzích, jak je to dobrý a zkoušel jsem to naposlouchat, ale prostě a jednoduše se mě to nedotklo, ať je to sebedivnější,srdci neporučíš. Z těch vyfiltrovaných kapel to pak je Dogs d amour (ale i Tyla) a to i navzdory tomu, že jakmile někde jinde vyčenichám bluesové prvky, tak se v tom okamžitě začnu vrtat a jen zřídkakdy odložím. Na Pretty Boy Floyd a další jim podobné glamové lokální výstřelky mám specificky potrhlý názor. Souvisí s tím, že jsem svého času (možná 96-99) trávil hodně času prohledáváním serverů mp3.com, mp3.com.au a iuma.com a slídil po dvou tématech blues a glam. Vyštrachané pro někoho "nesmysly" mě nejednou inspirovaly k hledání, stahování nebo dokonce nákupu až absurdně (pro Čecha) neznámých věcí, které major labels zařízly po Nevermindu nebo které se k vydání alba ani nedostaly. Vyvodil jsem z toho několik poučení. Není rozumné lámat hůl nad sebeobskurnější glamovou (a tím spíš bluesovou) kapelou, neb vůbec nikdy předem nevíš, co se stane. Má to dva směry 1. někdy lidi a naprostí zoufalci celoživotně objíždějící s pátečním večerním hraním jen pár lokálů v bezprostředním okolí svého bydliště se složí,rozhodnou se vydat album a něco se stane třeba maj sebou nějakýho zkušenějšího kamaráda, někdo z nich se propil nebo nadýmil do neopakovatelné formy, nebo do studia zašel na kafe B. Fairbairn a z alba je v rámci možností klenot, přestože všechno před tím i potom je naprostá sračka. 2. leckdy něco neznámého zní obyčejně jen do chvíle, kdy si to pustíš v situaci, kdy ses ty sám dostal do nějaké konkrétní specifické nálady odlišné od prvního poslechu a najednou v té cvhíli zjistíš, že ti to cd je schopné urvat hlavu. Můžu dát příklady pár takových obskurních kapel, který mi přinesly hodně radosti: Child´s Play, Mad Margritt, Kiss of Gypsy, Velcro Pygmies, Outlaw Blood, Star Star a Foxx... Do takového okruhu pro mě Patří i Pretty Boy Floyd nebo Blackfish, kteří se sice v mnohém podobají Poison, ale každý to uchopil svým způsobem a na rozdíl od Samantha 7 to není hovadina, jen PBF(1989) znějí legračněji a Blackfish(1993) vážněji než Poison. Tomu, kdo rád Poison doporučuju obě kapely a klidně řeknu, že se alespoň v rámci toho jednoho alba svému stylovému souputníkovi a možná i vzoru vyrovnají. A ani mě nenapadne smát se, když poslouchám ty neslavný další alba. Ještě víc bych asi mohl napsat v tomhle duch o bluesových kapelách, ale to sem nepatří... https://www.youtube.com/watch?v=5XUDLcBf0v8 | |
