PESTILENCE - Consuming Impulse

90%

Holandští PESTILENCE patří ještě dnes (a bezesporu) mezi nevýznačnější deathmetalové kapely Starého kontinentu a je jedno, že svá nejzajímavější díla vypustili do světa již více než před čtvrtstoletím. Ve své době měla jejich tvorba velké kouzlo a hlavně, posouvala hranice neslyšeného. PESTILENCE skutečně na každém ze svých prvních čtyř desek znějí docela jinak, a přesto si zachovávají svůj tolik typický hudební jazyk. V dobách druhého a zjevně nejslavnějšího alba „Consuming Impulse“ už se jednalo etablovanou hydru, která však do svého zvuku teprve krátce předtím dostala onen šílený a notně zběsilý esprit čehosi mimořádného. Řezavé kytary utvářely zvuk, ze kterého doslova mrazilo, psychotická sóla navíc dodávala skladbám punc nervnosti, a i rendlíkový zvuk Foddisových škopků měl v sobě něco zvráceného. Celá deska působí jako dokonalý soundtrack k zardoušení, nemluvě o zvířecky dávivém projevu Martina Van Drunena, do té doby ústředního poznávacího znamení celé mladičké holandské čtveřice. Ten, jen rok po realizaci, sebranku opustil (přesněji řečeno byl Mamelim vyhozen), aby si založil své ASPHYX.

Hlavní skladatel, kytarista a šéf Patrick Mameli vždy tíhnul k propracovanějšímu zvuku a progresivněji laděnému extrému, kdežto Van Drunenovi (kromě nenapodobitelného growlu třímal v rukách i baskytaru) byla vlastní určitá humpoláckost a proto bylo už v roce 1990 zjevné, že se dvě výrazné persony dlouhodobě (v otázkách směřování vlastní kapely) neshodnou, nicméně na „Consuming Impulse“ se jim podařilo složit mimořádnou sbírku neuvěřitelně morbidních a nemocně znějících skladem, kterým nescházela potřebná energie a hlavně autenticita projevu.

Už od zběsilého úvodu v podobě brutálního výpadu „Dehydrated“ bylo zjevné, že tahle deska bude patřit k mimořádným a taky že ano, scéna začala PESTILENCE brzy opěvovat jako jedny z největších objevů v rámci na povrch se tehdy hromadně klubajícího deathmetalového žánru. Skladby jako „The Process Of Suffocation“, „The Trauma“ nebo epochální riffořežba „Out Of The Body“ posléze vše bezezbytku stvrdily. Mým favoritem je rovněž hororová  „Deify Thy Master“ se skandovaným Van Drunenovým hulákáním, nebo  „Echoes Of Death“, kde v jeden moment refrénu je ona vygradovaná brutalita dokrášlena potemnělou klávesovou vyhrávkou, ostatně právě tahle kapela si později podobné aranže a vsuvky dosti přivlastnila. V hudbě tehdejších PESTILENCE se znamenitým způsobem prolnula brutalita a jakási animální divokost s prvky souvisejícími s promyšleností, zde se projevujícími především psychotickými zvuky sólové kytary a nejrůznějšími, v té době a v tom žánru zvláštními harmoniemi. My dnes už dobře víme, že kapela po vyhazovu Van Drunena pokračovala cestou většího ztechničťování, což nebylo vždy k dobru věci, protože je nutné potvrdit, že už v tom všem nebyl takový „wau efekt“, jako v případě alba, o kterém je zde řeč.

Na kvartet v roce 1989 PESTILENCE dotvářeli bubeník Marco Foddis a rovněž krátce před nahráváním příchozí kytarák Patrick Uterwijk, druhý zmíněný muzikant totiž na thrash/ deathovém debutu „Malleus Maleficarum“ z roku 1988 ještě nebyl přítomen. Právě i debutové album PESTILENCE patřilo na sklonku osmdesátých let mezi povedené záležitosti, neboť zde byla předvedena vrcholná škola soudobé „thrash riffařiny“, nicméně do osobitosti a zhouby následovníka měla nahrávka daleko. PESTILENCE vybrousili svůj smrtonosný styl nejpřesvědčivěji právě na druhé desce, která je zastihla na počátku svého vrcholného období, takže si pánové z Roadrunner Records mohli mnout ruce jak dobře zainvestovali, neboť holandský kvartet na přelomu osmdesátých a devadesátých let řádně zamával děním a dodnes se na jeho tehdejší počiny vzpomíná.

01.03.2018	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz