PESTILENCE - Exitivm

80%

Během přípravy recenze nového počinu PESTILENCE jsem záhy skončil u poslechu alba „Doctrine“. Ten večer už nic jiného nedostalo šanci. Vzorová ukázka podpory jedné umělecké vize jednoho umělce-metalisty, a to jak ze strany doprovodné sekce, tak produkce. Tady se mi dotyčný zdál opravdu svobodný. Tady nám znovu pořádně naložil. Žádný elegantní „školený“ growl, prostě (ne)lidský řev, k tomu schizo kytarové riffy i sóla a také rytmika snů. Slabí, malověrní a nevěřící ať si poslouchají své ušlechtilé prog/art CYNIC či OPETH variace. Takhle zní moderní (death)metal bez příměsí, natvrdo fúzující s jazzem.

Lídr PESTILENCE, kytarista a zpěvák Patrick Mameli, je introvert a celkově složitá osobnost. Natolik, že už mě vlastně ani nezajímá, na co jak vzpomíná, co říká a co pro něj metal aktuálně znamená. Ostatně, pokud je pravdou, že na novince slyšíme výcuc z cca dvaceti procent hudby, která se mu neustále honí hlavou, lecčemu se přestávám divit. Slušná mentální zátěž. Neřeším, zda jen kombinuje a upgraduje staré jazzové riffy a potutelně se při tom směje blbosti metalistů (tudíž i mé), kteří mu to v nějaké ustálené formě zahrnující old school death metal a slušná jazzrocková sóla pořád žerou. Nechávám na sebe působit pouze jeho hudbu. V ní se tak nějak potkáváme, ať už pro něj PESTILENCE stále ještě znamenají uměleckou cestu, nebo jen jakžtakž honorovanou zábavu, popř. koncertní džob. Když teď „Exitivm“ poslouchám, je mi čím dál jasnější, že si můj respekt zaslouží v obou případech. Stvořil totiž takřka dokonalý metalový kus, při jehož poslechu si vzpomenete nanejvýš na DEATH (nejen vokál) a MEKONG DELTU. Nikdo jiný než Mameli vám dnes takový thrash/death/jazz každopádně nepředvede.

Jestliže předcházející zásek „Hadeon“ nabídl po masakru rozpoutaném na „Obsideo“ usedlejší, temnější, zároveň však ještě méně přístupnou polohu, na novém albu došlo k dílčímu zatraktivnění. Nemluvím o zpřístupnění. Mameli, „donucen k (death) metalu“, nikdy nehrál na lacinou retro strunu apod. Pakliže už musí vycházet ze třicet let starých postupů, vždy k tomu přidává poctivý kus sebe sama a něco nového nebo výhradně svého! Nejde v pravém smyslu o progresi, spíš o absorpci modernějších postupů a zejména o snahu směřující k jinakosti. Díky tomu všemu tvoří diskografie PESTILENCE pestrou skládanku. „Různosti v jednom“ významně napomáhá i složka pocitová. Jak Patrick (přesněji Patrizio) stárne, mění se on i svět kolem něj. Sám možná ztrácí racionální náhled a nadhled, ale stoprocentně ho svírá úzkost a dme se v něm vztek. A když už na plošné (exhibující) sdílení máte jen metal, tak to pošlete i do něj. Emoční náboj, kterým své metalové formičky plní, je proto stále autentický a silný. Pečlivě vystavěné, dalo by se říci kondenzované, tříminutové death-skladby pak drtí, aniž by dávaly alespoň na chvíli vydechnout.

S „Exitivm“ tedy přicházejí typičtí PESTILENCE. Opět v jiné, tentokrát národní sestavě, stejní v základu a odlišní v některých prostředcích. Kytary jsou ostré jako břitva. Útočí ze středů a strojově přitom krouhají. Najednou cítím kruté vibrace „Consuming Impulse“. Mameli sice některými prvky odkazuje na „Testimony of the Ancients“, či dokonce „Spheres“, chorobnou intenzitou a tvrdostí se však vrací až k legendární dvojce. Vlajkovou skladbu v tomto směru představuje hned úvodní jízda „Morbvs Propagationem“. Dokonáno je na „Mortifervm“. Nic podobného jsem letos neslyšel. Rozum mi brání v tom, abych psal něco o „Out of Body“ nebo „Twisted Truth“ nového milénia. Haló, nemohl by to napsat někdo jiný? Neměl bych s tím problém. Typický vokál model Schuldiner z období mezi „Spiritual Healing“ a „Human“ s lehkým nádechem Martina van Drunena a pozdního Johna Tardyho mi totálně sedne. Hopsavé bicí, hrající si někde mezi kytarovou stěnou a bublající basou, také; o dvojici sól nemluvě. Bez diskuse jedna z nejlepších položek, kterou navíc výtečně graduje první půle.

Pro celou novinku platí, že mravenčí studiová práce jistí hlavně vokál, který dokonale vyvažuje obdobně dočištěnou a vytaženou kytarovou náplň. Kapelník si svou dominanci pohlídal. Zároveň ale docílil toho, že hudba zde svou energii čerpá hned ze dvou rovnocenných zdrojů, jejichž výkon permanentně atakuje mezní hodnoty. Samostatnou kapitolu představují sóla. Jako vždy jsou součástí celku, přicházejí a odcházejí v pravou chvíli. Podtrhují a někdy i romantizují aktuální míru přednášeného šílenství. Sveřepě pumpující hlasitý riff v kombinaci s „vesmírným“ tónem sólové kytary hřeje u srdce, teplotou kolem absolutní nuly, dodávám. Najednou se otevírá další dimenze. Jestliže však sóla ve zmíněné „Twisted Truth“ připomenou metafyziku pozitivní – takové ty božské doteky – nynější sólové výstupy symbolizují poslední výkřiky rozpadajícího se lidství v hroutícím se kosmu.

Tím se dostávám k druhé polovině alba. S výjimkou posledního nářezu „Immortvos“ jde o těžce prostupnou oblast, která zájemcům o zvuk a um starých PESTILENCE dost zatopí. Přesto jsem se během jejího poslechu k myšlenkám na „Spheres“ a „Consuming Impulse“ stále víc vracel. Ano, tak nějak to bude. Za stěžejní ovšem považuji aktuální podání této fúze. „Exitivm“ je nejen ve druhé půli sevřené kolem svého vůdce a jeho negativistického naladění. Nemalý důraz se klade na tvrdost a agresivitu, samozřejmě v modernějším hávu. Přes řadu fórků a asi i pokoření úrovně předchozího mezinárodního line-upu rytmika ani neexhibuje, ani nepřináší výraznější přidanou hodnotu. Sám Mameli pak stavidla své muzikálnosti neuvolnil, preferoval nekompromisní zpověď z utkvělých pocitů. Na jedné straně tím docílil strohosti, odlidštění a přesvědčivosti hudební složky, na straně druhé tak opětovně připravil posluchače o možnost hlubšího napojení. Stručně řečeno, „Spheres“ je oproti „Exitivm“ hipísácky rozevláté a tripově pohostinné. Přesto se mi koncept osvalené a hip hopově sebestředné death-modernity zaměřené na totální zkázu dost zalíbil. Odkazy na legendární tři alba prostě fungují a o zbytek se postarali mistři s jedním sympaticky nesympatickým bláznem v čele. Sklony ke genialitě mu nemíním upírat ani po důvěrném seznámení s novinkou. Přesto by měl před dalším albem zauvažovat o tom, zda nepřivést na svět dalších dvacet procent muziky hrající mu v hlavě. První dvacítku totiž bezezbytku vyčerpal. Nějaká variace na OPETH napojená na „Spheres“ by, mistře, nebyla?:)

13.07.2021	Diskuse (10)	Pekárek hackl@volny.cz