PESTILENCE - Levels Of Perception

70%

Přijali jste v roce 2008 s nadšením „Let There Be Blood“, znovu nahraný legendární debut EXODUS? Nemohli jste se odtrhnout od poslechu „No Place For Disgrace 2014“, což je taktéž od nuly stvořená nová verze zásadního druhého počinu FLOTSAM AND JETSAM? Že ne? Pak není nutné číst dál, neboť tato recenze pojednává o obdobně vzniklém díle, totiž o nových nahrávkách několika notoricky známých, ale i méně známých skladeb nizozemské death metalové legendy PESTILENCE, čerstvě vydaných pod názvem „Levels of Perception“. Sám kapelník Patrick Mameli mluví o jakémsi „best of“ albu, byť se o takový výběr ve vlastním slova smyslu vlastně nejedná. Sestava skladeb byla totiž pojata dost subjektivně, fanouškovská základna by zcela jistě volila jinak. O to zajímavější bude si jednotlivé položky alba rozebrat.

Začnu od konce – z celkem dvanácti skladeb jsou rovné čtyři ke slyšení i na zatím posledním „řadovém“ albu kapely „Exitivm“ z roku 2021. Když k tomu doplním, že jak „Exitivm“ tak „Levels of Perception“ nahrála stejná sestava, možná začnete mírně kroutit hlavou nad smyslem celé recenzované nahrávky. Další kroucení hlavou se pak jistě dostaví po informaci, že bylo šáhnuto na čtyři nedotknutelné klasiky – dvě z druhého alba „Consuming Impulse“, dvě z třetího alba „Testimony of the Ancients“ – to si opravdu někdo troufnul vyšlápnout na dodnes nadčasovou práci producentů zmíněných opusů, Harrise Johnse a Scotta Burnse? Hlavu jak datel Woody si pak možná definitivně ukroutíte po sdělení, že žádná ze zbylých skladeb nepochází ani ze zásadního debutu „Malleus Maleficarum“ ani progresivní čtyřky „Spheres“, zbylá místa „toho nejlepšího“ totiž zaplnilo vždy po jedné skladbě ze zbylých ponávratových alb, tedy „Resurrection Macabre“, „Doctrine“, „Obsideo“ a „Hadeon“. Korunu všemu pak nasadilo sdělení, že se na poslední chvíli předělával obal (resp. zřejmě se dělal úplně nový), jehož konečná podoba působí poněkud odfláknutě. Posuďte sami, vy byste si takový hudební nosič po všech výše sdělených skutečnostech koupili? No, nebudu Vás napínat, já jsem si album pořídil, a to dokonce ve vinylové podobě.:-)

Nedivím se, že se postupně začaly objevovat negativní recenze, výše zmíněná dramaturgie může leckoho rozladit, ale hodnotit nový počin PESTILENCE čistou nulou? To jako vážně? O to víc mě zajímalo, jak hudební obsah alba zapůsobí na mě. Zásadní varování: Album si nepouštějte bezprostředně po poslechu nějaké moderní, natlakované a vymazlené produkce! První tóny vás totiž rozhodně nepřimáčknou ke zdi očekávanou intenzitou, tak jak si posluchač navykl zejména na posledních dvou albech. Slyšet je pravý opak – nic není nepřiměřeně přebasováno, kytary zní zdánlivě nevýrazně. První, co zaujme, jsou živě a přirozeně znějící bicí bez nějakých zásadních úprav. A skutečně, jejich „živost“ potvrzuje sám Mameli v textové příloze, v níž uvádí, že byla použita nahrávka bicích z live streamu z roku 2021: „Nahrané stopy bicích se nám zdály tak parádní, že jsme je prostě museli použít a přizpůsobit jim ladění kytar a baskytary.“ Bubeník Michiel van der Plicht se opravdu vyřádil, všechny jeho údery jsou krásně čitelné a nesplývají v jednu zvukovou masu, pocit, že za bicí soupravou sedí živý člověk, je opravdu hřejivý.:-)

Další nástrojem, který taktéž v pozitivním slova smyslu zaujme, je baskytara – stejně jako bubny dostává svůj prostor, i zde je nádherně slyšet každé hrábnutí do strun, a že je tedy co poslouchat. A kytary? Nad jejich vyzněním se možná zamyslíte teprve v okamžiku, kdy se dostatečně nabažíte výše popsané rytmiky. Ne, nejsou natlakované, ne nejsou zvýrazněné za pomoci naklonovaných, znásobených stop. I ony znějí naprosto přirozeně. Člověk navyklý na moderní produkce by možná řekl slabě, tence. Zdání však klame, kytary prostě jen nedominují, tentokrát jsou „pouze“ rovnocennou součástí celku, stejně jako kapelníkovy vokály, které taktéž nijak nevyčnívají. Nicméně postačí přidat na hlasitosti a ta pravá intenzita se dostaví. A já třikrát volám sláva! Po delší době nahrávka, která s navyšující hlasitostí nevadne, ale naopak nabývá na síle. Takhle nějak by mohl znít ideálně nazvučený koncert. Do konceptu tudíž docela zapadá obal, z něhož se dá snadno nabýt dojmu, že se jedná o živou, nikoliv studiovou nahrávku. Co že to říkal bubeník Steve Asheim o aktuální nahrávce své domovské kapely DEICIDE? „Chtěli jsme, aby novinka nezněla příliš stlačeně. Písně dostaly prostor, aby vše vyznělo, tak jak má. Proto jsme také ubrali na rychlosti.“ Jenže, co se Floriďanům dle mého názoru úplně nepovedlo, to se naopak zcela zdařilo Nizozemcům, aniž by nějak museli ubírat na rychlosti(!), dodávám.

Formu jsme tedy zevrubně probrali, pojďme k obsahu, tedy skladbám samotným: Největším překvapením pro mě byly shora zmíněné čtyři skladby z alba „Exitivm“, Nejenom že nejsou špatné, ony jsou vynikající! A já se začal drbat za uchem, jak je možné, že jsem tuto kvalitu nerozeznal dříve? Položenou otázku následně jednoznačně zodpověděl „revizní“ poslech alba „Exitivm“ – vše tkví v totálně odlišné produkci, v níž je vše natlakované, záměrně odosobněné. Z rytmiky lze jednotlivě rozeznat pouze výrazné kopáky, jinak bicí a basa slouží jen jako masivní podpora pro ještě masivnější monolit kytar. Ne, neříkám, že je to tak špatně, jen já osobně nejsem na takový zvuk dostatečně nastaven, moje ucho, na rozdíl od jiných, tu kvalitu jen nebylo schopné rozklíčovat. Teprve na „Levels of Perception“ se skladby naplno rozzářily. Nicméně nezoufám; jestliže v přístupu k produkci nemá jasno sám maestro Mameli, co jsem já, obyčejný smrtelník?:-) Však posuďte sami, co dotyčný říká v děkovačce “Exitivm“: „Děkuji Jory Hogeveenovi za skvělý mix a mastering“. A co říká v příloze „Levels of Perception“? „Po nahrání „Exitivm“ jsem si začal uvědomovat, že když můžeš nahrávat, mixovat a masterovat sám (myšleno za pomoci kapelního bubeníka Michiela van der Plichta), můžeš mít svůj produkt mnohem více pod kontrolou, přičemž si zachováš upřímnost a vášeň k vlastním skladbám, což jde snadněji, než když si najmeš nahrávacího technika, který tvou hudbu vůbec necítí“. Tak k takovému „poznání“ došel Patrick Mameli po téměř čtyřiceti letech v hudebním byznysu. Ale to je prostě on, příště může být zase všechno jinak – ostatně, nové „regulérní“ album, zdá se, mají už PESTILENCE připravené. Tak se nechme překvapit.

Co jsem výše napsal o skladbách z „Exitivm“, v zásadě platí i o dalších čtyřech kouscích z ponávratových alb. Jejich nová interpretace ale asi nebude nikoho nijak zásadně dráždit, protože se logicky nejedná o notoricky známé písně. „Dráždidly“ budou spíše zbývající čtyři skladby v prvního, vrcholného období kapely. Ne, nečekejte obdobnou chytlavost jako na originálech. Nalaďte se na jinakost, což platí především pro „Dehydrated“ a „Out of the Body“ z alba „Consuming Impulse“. Nejvíc samozřejmě chybí původní zvířecí vokál Martina van Drunena, na druhou stranu přibyly basové linky od „opravdického“ baskytaristy Joosta van der Graafa (původní linky totiž nahrál sám Patrick Mameli). Blíže originálu (se zachováním hitového potenciálu) jsou pak „Land of Tears“ a „Twisted Truth“ z alba „Testimony of The Ancients“, čemuž pomáhá i připojení „meziher“ či „předeher“ v původním znění (tehdy se formálně jednalo o samostatné skladby).

Takže, jaký je závěr? PESTILENCE připravili dílo, které není třeba hned z kraje odsuzovat a které si zaslouží šanci. Písně z nové éry kapely získaly na přístupnosti a mohou se tak třeba stát klíčem k odemknutí některých zdánlivě neodemknutelných předchozích alb kapely. Zároveň neruší interpretace klasik, které se pro mnohé mohou stát záchytnými body pro orientaci v “Levels of Perception“. V mých očích však album není jen výukovou pomůckou, ale obstojí samo o sobě, o čemž svědčí i to, že se jedná o mnou nejposlouchanější počin PESTILENCE od „Obsidea“ z roku 2013. Předsudečnou nenávist stranou!:-) PESTILENCE laťku kvality prostě podlézt neumějí.

14.06.2024	Diskuse (17)	Honza H.