PHIL CAMPBELL AND THE BASTARD SONS - Kings Of The Asylum

80%

Víte co, vyčítat Philu Campbellovi, že ve své pokračující hudební dráze až příliš čerpá z odkazu MOTÖRHEAD, mě připadá vyloženě absurdní. Zvlášť když v řadách legend strávil coby kytarista třicet let. Jeho BASTARD SONS před sedmi lety nezačali zrovna závratně a v roce 2016 vešli ve známost spíše jen tím, že zde Phil představil rockové veřejnosti svůj nový band, jehož sestavu s ním tvořili jeho synové. Časem si vše sedlo, získalo na pravidelnosti a i produkce dnes působí o dost masivněji, byť se samozřejmě jedná o poctivý rock´n ´roll. Důležitým faktorem, jenž posílil současný zvuk rodinného projektu, je však nový zpěvák. Kapela totiž přijala na tento post znamenitého a chlapácky znějícího Joela Peterse, který nahradil Neila Starra a svým bodrým projevem mne evokuje Rickyho Warwicka z časů, kdy v devadesátých letech vedl THE ALMIGHTY.

Podstatné však je, že Phil Campbell a jeho band spolu s Petersem servírují paklík výtečných skladeb, mezi kterými prakticky není slabší položka. Jasně, kapela může být leckým nařčena s přílišné inklinace ke klasikám, ať už jde právě o prvky MOTÖRHEAD, AC/DC, ale i stadiónového Hard ´N´Heavy, případně i špetku garážového punku, ale skutečnost, jakým způsobem jsou zdejší songy zpracované, u mne budí akorát nadšení.

Jak jsem již výše zmínil, na albu není prakticky plonkovější skladby, přesto však tři hymny řadím ještě výše než zbytek nahrávky. Jde o právě ty stadiónově rozmáchlé věci, kde není po punku ani stopy – tak zaprvé „Strike the Match“, jež je načichlá kytarovými riffy po vzoru AC/DC, ve výsledku song nabídne i výtečně nažhavený refrén, za druhé - titulní „Kings Of the Asylum“, ta působí mocně právě díky houpavému groovu a pomalejšímu tempu, v němž skvěle vynikne kytarová práce, navíc zde Peters stvrzuje, jak skvělou je volbou pro tento projekt , no a za třetí - „Ghosts“, což je heroický vál, kde není pochyb o skvělé formě Phila Campbella coby kytaristy a hlavního skladatele.

Jsou zde samozřejmě i další hity, jako právě ze stylu MOTÖRHEAD vycházející „Too Much Is Never Enough“, či „The Hunt“ s nezapomenutelným začátkem po vzoru klasiky „Ace Of Spades“, zatraceně skvělými riffy a úderným sloganovým refrénem. Boduje samozřejmě i skutečný singl „Hammer And Dance“, ale i těch několik svižných, punkem načichlých a velice energických vypalovaček – viz třeba „Schizophrenia“, „No Guts! No Glory!“ nebo závěrečná „Maniac“. Ve všech skladbách to kapele Phila Campbella skvěle šlape, navíc zpěvák Joel Peters hned na první pokus potvrzuje svou vysokou hlasovou kvalitu a všestrannost. Přestože si album drží klasickou stylovou patinu čpící rock´n rollem, je vyhotoveno s moderním plným zvukem, který mu přidává na dynamice a aktuálnosti. Osobně jsem tedy nadšen.

09.10.2023	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz