PHILM - Fire From The Evening Sun

80%

Američtí alternativci PHILM v čele s odpadlíkem Davem Lombardem se dostali svým debutem „Harmonic“ do poměrně svízelné situace. Měl to být prvotřídní metal ochucený tu jazzem, tam pro změnu bluesem a celý obalený do jistého progresivního směřování. Na místo toho jsme dostali syrovou jízdu pouští s tak markantními defekty v podobě instrumentálních vložek, že člověk radši přesedlal a zaměřil svou pozornost jinam, do jiného ranku. Třeba právě zpět k Lombardovým domovským SLAYER, neboť fanouškovská základna legendy thrash metalu určitě tvořila početnou skupinu zvědavých posluchačů nového projektu tohoto vynikajícího bubeníka. Prvotina byla navíc produkována způsobem, který mě vyloženě přiváděl k šílenství - nevýrazné nástroje, nulová dynamika a celé to bylo zahuhlané, jako byste desku poslouchali s igelitkou na hlavě.

Přímo se vybízí dotaz, proč by se měl vůbec někdo zatěžovat novinkou? A v tu chvíli je to pro PHILM přímá nahrávka na smeč, protože druhý zářez „Fire From The Evening Sun“ je dílo, které snad vzniklo na základě všech kritických poznámek. Jasně si vzpomínám na první trailer, který zněl lépe než celý debut a do toho vložené vsuvky od velkých jmen jako Bill Ward nebo Randy Blythe, kteří označovali nový materiál jako chytře zmáknutý rock nebo rockovou excelence. Prostě vše, co jsem uvedl v prvním odstavci je pryč a konečně tu máme reprezentativní materiál s vynikající produkcí a silnými nápady. Především jde o metal, který nasává spoustu vlivů a s lehkostí upaluje k cíli. Možná za to mohla nesehranost, nebo snad touha vydat žánrovou chobotnici, která pak ale bude vždy znít nesourodě, každopádně právě ucelenost bude klíčové slovo pro toto album. 

Žánrově je to totiž pořád to stejné. Zpěvák a kytarista Gerry Nestler si hraje s emocemi a svým vybrnkáváním šperkuje hutný základ dvojice Dave Lombardo a Pancho Tomaselli. Psychedelické nezřízenosti už jsou také definitivně pryč, třeba úvodní „Train“ je vyloženě funková záležitost. Škoda jen, že jako otvírák nebyla nejlepší volbou, protože to nejlepší zde začíná od druhé písně. Stejnojmenná skladba na albu začíná jako odlehčený rock se zpěvnou vyhrávkou, který se v druhé polovině zvrhne do slayerovského nářezu a Lombardo se tak nechá připomenout, kde že bylo jeho místo po téměř tři desetiletí. Naprostý vrchol přijde už ve čtvrté „Lion’s Pit“, což je šestiminutový apel na emoce. Pomalý rozjezd rozčísne v pravidelných intervalech Lombardo se svými zběsilými přechody a Nestler střídá klidný zpěv s řevem právě křižovaného Krista. Tomaselli tvoří basový základ, který vyniká díky úsporné kytaře a je až s podivem, jak se dokázal člen funkových WAR vyrovnat s touto metalovou zakázkou. Dalším favoritem by mohla být „Omniscence“, která by se svou naštvanou náladou a bubnováním ve střední části mohla tvořit zvukový podklad k válečným dokumentům. Když už si myslíte, že vás nemůže nic překvapit, tak nadejde čas na finální „Corner Girl“, což je taková směs čistého blues s westernovou náladou. Místo kytary zde však dominuje trumpeta a klavír. Lepší zakončení snad ani nemohlo přijít.

Na kdyby se nehraje, ale pokud by PHILM debutovali s touto studiovkou, tak udělají podle mě mnohem větší rozruch. Je až s podivem, s jakým materiálem přišla trojice, která na prvotině vypadala, jako banda začátečníků s nejasným názorem na další směřování. Jejich jazzové instrumentálky navíc působily, jakoby si chtěli pánové vzápětí hodit mašli. Řekl bych, že po tomto albu bude kapela fungovat i mnohem lépe na koncertech a nejen těch klubových, protože spousta songů je mnohem čitelnější a dokáže roznítit tu správnou atmosféru. 

07.10.2014	Diskuse (3)	Kropis kropacekmichal@gmail.com