PIKNIK NA HANGING ROCK - Magie filmového obrazu

Austrálie. Země klokanů, medvídků koala, pštrosů Emu, sáhodlouhých vyprahlých plání a pouští. Země korunních kolonií, pohanských aboridžinců a také zajímavých filmů. Přiznejme si hned na začátku – do první poloviny 70.let australská kinematografie neznamenala ze světového hlediska nic. Jediný významnější zářez, který si mohla připsat na účet, bylo pouze obsazení rodáka George Lazenbyho do jedné z bondovek. A to, jak uznáte, není žádný monument, na kterém by australský film mohl stavět. Ale mělo být jenom lépe.

Kapitola 1 – Z prachu povstaneš, australský filme

To se takhle jednou jeden moudrý pán, jménem John Gorton, civilním povoláním premiér země (sic!), rozhodl, že vybředne australský film z bahna nevědomí. A začal do lokálního filmu cpát peníze. Hodně peněz. A tak vznikla tzv. australská nová vlna (my jsme si jí v 60.letech také úspěšně prošli), která trvala až do konce 80.let 20.století. A jejím nejvýznamnějším představitelem byl bez jakýchkoliv pochybností talentovaný Peter Weir.

Jasně, mohli byste namítat – „Vždyť tu byl Šílený Max, byl tu Krokodýl Dundee, byl tu Souboj o poklad Yankee Zephyru“. Ano, ale ty v polovině 70.let nebyly ani v prenatálním stádiu a kdo opravdu vyšvihl australskou kinematografii na světový piedestal, byl právě Peter Weir. Vsadím se, že každý z vás viděl aspoň jeden jeho film, minimálně. Truman Show s Jimem Carrey, Zelenou kartu s Depardieuem, nebo Master & Commander, kde tomu šéfoval gladiátor Russell Crowe. Jasně, jsou to všechno skvělé filmy. Ale ten Weirův nejlepší, ten byl teprve jeho druhý v pořadí. Režijně nesmírně vyzrálý….

Kapitola 2 – Pikniky umí nejlíp Australané

…Piknik na Hanging Rock z roku 1975. Je nezpochybnitelný fakt, že tenhle, přesně tenhle film, znamenal renesanci australského filmu, vystřelil ho do světových výšin a od té doby už nebyla Austrálie vnímána jako bezvýznamný filmový kraj. V roce 1995, při oslavě výročí 100 let historie australské kinematografie, byl Weirův počin vyhlášen prostými filmovými fanoušky i odbornou veřejností jako nejlepší australský film všech dob a od té doby se tento výsledek při různých anketách pravidelně opakuje. A o čem Piknik…. vlastně je?

Tedy hrubý nástin: Jednoho horkého rozpáleného dne na svatého Valentýna, 14.února 1900, se v Novém Jižním Walesu, v Austrálii, vydává skupina mladých dívek z internátní dívčí školy Appleyard na piknik do nedalekého Hanging Rocku. Hanging Rock, abychom si to ujasnili, je pro tu krajinu takovým poznávacím znamením, něco jako Trosky pro Český ráj. Je to formace skal sopečného původu, zlověstně se týčících 160 metrů nad okolím a místní domorodci vždycky věřili, že toto magické seskupení má až spirituální spojení s okolní krajinou, vždy jim připisovali téměř magickou sílu. A právě do tohoto shluku skal se vydávají na průzkum čtyři dívky, ignorující zákaz opustit skupinu. Posléze se jedna jediná z dívek vrací, křičící v hrůzné agónii a aby té pohromy nebylo málo, ztratí se i učitelka, která se je vydá hledat a naposledy je spatřena mezi skalami ve spodním prádle. A vypukne velké pátrání, marné a neúspěšné.

Tady se hned nabízí vaše námitka – je to vůbec horor, o kterých jsem se na tomto webu zavázal převážně psát? Není to spíše detektivní drama, thriller, nebo něco takového? O odpovědi mají nejvýznamnější hororové a obecně filmové weby zcela jasno – tenhle film patří do hororového žánru a patří tam zcela po právu. Jasně, postrádá typické hororové propriety – nestříkají tu galony krve, nelítají tady vzduchem duchové, neplouží se zombie, pečlivě nabroušené nože tu nepodřezávají bělostná hrdla. Nebudete si u něho hrůzou okusovat nehty, nebo utírat zpocené čelo a přesto – pokud jste aspoň trochu citliví – vás film dostane. Picnic At Hanging Rock je znepokojivý film. Ne tím, co ukazuje in natura, ale naopak tím, co neukáže. Už Spielberg věděl, že nejvíce nás děsí to, co nevidíme. Proto svého žraloka v Čelistech ukázal v plné kráse až půlhodinu před koncem. A co může být děsivějšího, než nevysvětlitelná záhada, která má tragické následky? A Weir se neobtěžuje s jejím objasněním. To nechává na divákovi, který si musí z jemných náznaků sestavit svoji vlastní interpretaci toho, co se vlastně událo těm dívkám.

Jsou tu jistá vodítka, ale dost matoucí – záhadný červený mrak, hodinky se celé výpravě tajemně zastavily v ten samý čas, jeden z chlapců, který po zmizelých pátral, měl silnou vizi jedné ze ztracených dívek. Kdo mohl být původcem té hrůzné události? UFO snad? Něco nadpřirozeného, paranormálního, nebo jen světský čin nějakého sériového vraha, nebo ohavného násilníka? Má to celé snad společné s legendou místních aboridžinců, že Hanging Rock je místem, kde lze téměř hmatatelně cítit přítomnost starověkých pohanských duchů? Můžou snad oni za zmizení dívek? Film pracuje s pocitem záhady až do konce, a jak Peter Weir jasně řekl v jednom z interview, ovlivnila ho při natáčení Zvětšenina (Blow Up) Michelangela Antonioniho z roku 1966, který také divákovi záměrně mlží finální rozřešení a hraje na velkou záhadu až do konce.

Kapitola 3 – Forma je nade vše

To, co je středobodem celého vyprávění, to čemu naprosto podléhá, je ATMOSFÉRA. Piknik na Hanging Rock je překrásně nasnímán. Nevinnost mladých dívek čtoucích zamilovanou poezii se tu snoubí s hrozivostí přírody a jejich tyčících se skal. Jejich běloskvoucí bílé šaty se slušivými slamáčky a rukavičkami jakoby ani nepatřily do té vysušené země, do těch hrozivých skalních útvarů, které vybízejí k průzkumu, ze kterého není cesty zpět. Skály, které jsou symbolem nesmírnosti času, a kterým je nějaký okolní společenský řád s jeho pravidly úplně lhostejný a nanicovatý, protože ony tu stojí už několik milionů let a budou stát i dále, až lidské pokolení vymizí. Lidé jsou z hlediska geologické životnosti pouhým plivnutím do moře, skály prostě fungují v jiné časové dimenzi, než nějací lidští mravenci, kteří tu jsou pouhých pár tisíc let.

Člověk fakt tak nějak získá respekt k přírodě, její síle a tajemnosti. Četl jsem také různé interpretace, že skály se zde nad dívkami vznáší jako takový hrozivý stín zlověstné sexuality, jakoby vysílaly doslova tajemnou hypnotickou sílu, které dívky podléhají. Jedna z teorií dokonce říká, že ty skály evokují falické tvary, kterým ženy těžko odolávají. Tak nevím, sám jsem takový dojem nezískal, filmoví teoretici jsou někdy tak profesionálně deformovaní, že vidí symboliku ve všem, i smysl všehomíra v popraskané omítce na zdi :o) Každopádně to dokazuje, že ten film je interpretačně bohatý a otevřený všem luštitelům záhad.

I když záhada …. vlastně ne tak úplně. Aspoň z hlediska literární předlohy. Film je natočen podle románu Joan Linsday The Secret Of Hanging Rock, publikovaný v roce 1967. Co je zajímavé, že autorka se nesmířila s otevřeností svého románu, se kterou právě pracoval i film a až v roce 1987 vydala dovětek, poslední kapitolu, ve které vše vysvětluje, co se vlastně stalo. Tu dodatečně přidanou kapitolu jsem nečetl a jsem tomu tak rád, protože právě ta záhada je tím pravým kořením příběhu. Román se tváří jako popis události roku 1900, která se skutečně stala, i když, jak praví všechny dostupné prameny, je to celé jenom fikce paní spisovatelky. Škoda, ale fikce je to krásná. I proto možná došlo k jejím několika divadelním a televizním zpracováním, žádné z nich však nedosáhly takového věhlasu, jako Weirův film. Každopádně popularita filmu přispěla ke slávě Hanging Rocku, skutečného místa asi 50 km od Melbourne a učinila z něj vyhledávanou turistickou atrakci.

Chybou by bylo nezmínit hudbu. Jsou ty sice pasáže od klasiků (Mozart, Čajkovskij), ale nade vším ční překrásný hudební motiv od Gheorghe Zamfira, hraný na flétnu, který mi spolehlivě vyvolá zimomřivky pokaždé, když ho slyším. Musím uznat, že ta hudba tady fakt dělá hodně a scény ve skalách ještě podmalovává takové zlověstné podprahové hučení, příjemně hororově znepokojivé. Prostě parádička.

A závěrem…..

Komu vlastně doporučit tento film, tento netradiční horor? Jak jsem již psal výše a budu se opakovat, chybí tu typické hororové propriety a ingredience, přesto ten film svým způsobem děsivý je. Není to popina pro mainstreamového diváka, asi ani ne potrava pro hardcore vyznavače drsných hororů a krvavých morytátů. Spíše pro specifický okruh diváků. Takových, co dokážou ocenit postupně budovanou atmosféru např. v raných filmech Romana Polanského, nebo plíživý děs v artově zaměřených hororech. Weirův film je těžko bezvýhradně zařaditelný do nějakých škatulek. Je svým způsobem výjimečný. Je tajemný. A je krásný.

Filmu zdar, přátele.

17.10.2018	Diskuse (13)	Lima fulci@seznam.cz