PINK FLOYD - A Momentary Lapse Of Reason

60%

Před polovinou osmdesátých let se skupina PINK FLOYD nacházela téměř ve stavu klinické smrti, pod povrchem se ale přece jen cosi dělo. Jeden z náznaků se objevil už v dubnu 1984 v londýnském Hammersmith Odeon, kde hrál David Gilmour koncerty ke svému sólovému albu „About Face“ a pozval si tam Nicka Masona, aby si společně střihli „Comfortably Numb“. Mason o tom hovoří ve své autobiografii a přidává také vzpomínku, jak se šel podívat na vystoupení Rogera Waterse k jeho sólové prvotině „The Pros And Cons Of Hitch Hiking“. Set se do značné míry skládal z floydovského repertoáru, což Masona prý deprimovalo a zároveň motivovalo k nové práci. Důvodů k obnovení činnosti PINK FLOYD bylo samozřejmě víc, jeden z nich ale paradoxně stimuloval sám Waters, přestože nad kapelou zlomil hůl a v roce 1985 ji definitivně opustil. Dělal ovšem všechno pro to, aby skupina úplně zanikla a vyzbrojil se armádou právníků, kteří měli bývalým spoluhráčům znemožnit činnost pod starým jménem. Waters se navíc nechal slyšet, že Gilmour s Masonem bez něj stejně nebudou schopni dát nové PINK FLOYD dohromady, což ty dva samozřejmě motivovalo, dokázat bývalému kolegovi i celému světu opak!

Skládání bez Waterse

Nový lídrem kapely se stal logicky David Gilmour, neměl to ale úplně lehké. Na skládání zůstal prakticky sám – Nick Mason nebyl nikdy extra plodným autorem a Richard Wright byl pořád mimo hru. Klávesista se do kapely dokonce ani nesměl oficiálně vrátit, protože předchozí odchodová smlouva mu to zamezovala. David se ale na složení celé desky zřejmě necítil, protože povolal do tvůrčího procesu celou řadu externích osob – pokud chcete nějaký příklad, tak třeba na hitovce „Learning To Fly“ autorsky pracovali hned čtyři lidé.

Na vlnách Temže

Třinácté studiové album PINK FLOYD „A Momentary Lapse Of Reason“ se nahrávalo mezi listopadem 1986 a březnem 1987 v několika různých prostorách, zásadní věci se ale odehrály v Gilmourově studiu Astoria na jihozápadním okraji Londýna. Kytarista ho vybudoval v opravdu unikátním prostoru – na hausbótu kotvícím na řece Temži. Tahle obytná loď měla svoji historii. Už někdy na začátku 20. století si ji nechal postavit divadelní impresário Fred Karno a na návštěvu za ním na palubu chodíval třeba legendární Charlie Chaplin. Pro Floydy bylo ovšem důležitější, že Astoria byla dostatečně vybavená a panoval tu klid na práci – zdá se, že poprvé po mnoha letech nahrávali v pohodě a bez osobních nevraživostí. „Momentary“ se však připravovalo i na dalších místech, například v losangeleských studiích A&M, kam se kapela přesunula na přání producenta desky. Tím nebyl nikdo jiný než osvědčený Bob Ezrin, jenž se po pročištění vzduchu k PINK FLOYD vrátil a zároveň nepřijal nabídku Rogera Waterse, který o něj stál pro své druhé sólové album „Radio K.A.O.S.“. Zajímavé, jak se věci mohou během pár let změnit...

Technické záležitosti pro „Momentary“ dostal na starost Andy Jackson, který s PINK FLOYD pracoval už v době „The Wall“. Kapela i tentokrát využila nejnovější studiová udělátka a protože už byla druhá půlka osmdesátých let, natáčelo se digitálně. Zdaleka největší změny ale nastaly v obsazení jednotlivých instrumentů. Gilmour byl ve vrcholné formě a držel své záležitosti pevně v rukou, Mason měl však za sebou dlouhou pauzu a na všechny bicí party se necítil. Nahrál tedy jen část písniček a zbytek přenechal hostům – v několika skladbách na „Momentary“ tak bubnují Carmine Appice, Jim Keltner a ke slovu se dostal dokonce bicí automat. Podobné složité to bylo s klávesami – na desce sice slyšíme Ricka Wrighta, který tu vystupuje jako host, do studia ale přišel až ve chvíli, kdy byla podstatná část materiálu hotova a klávesnice na albu tak obsluhuje celkem pět lidí. No a když už jsme v těch počtech, tak kromě Floydů na „Momentary“ slyšíme šestnáct dalších muzikantů nebo vokalistů. Co z takového slepence mohlo vzejít?

Úplně jiní Floydi

Hodně gilmourovské, ale málo floydovské album! „A Momentary Lapse Of Reason“ stylově evokuje Davidovy soukromé desky a kdyby nevyšlo pod značkou PINK FLOYD, mohlo klidně být Gilmourovou sólovou trojkou. Jde o promakanou, vyspělou hudbu profesionálních muzikantů, kteří vědí co dělají, jedou ale na jistotu a výsledek už není tak originální a jedinečný, jak bývalo u Floydů zvykem. Kapela je tu v typické dinosauří fázi – v podstatě rockový mainstream, který nikoho neurazí a strhne na sebe pozornost davů, ale fanoušky starých časů asi úplně nenadchne.

Kapela si na „Momentary“ dala hodně záležet a úspěch desky považovala za klíč k přežití, z hudby je ale cítit, jak byla opatrná a že nechtěla riskovat. Možná je to množstvím externích spoluautorů, možná digitálním zvukem nebo odrazem osmdesátých let, ale na desce téměř chybí podstata původních PINK FLOYD – to objevitelství, nekonečná fantazie i hluboká životní filozofie. A tak se přímo nabízí srovnání s předchozí, rovněž kontroverzní řadovkou. Jestliže „The Final Cut“ hýří emocemi, ale chybí mu dynamika a uspořádanost, s „A Momentary Lapse Of Reason“ je to přesně naopak – formálně je mnohem promakanější, z mého pohledu ale postrádá duši.

Album bez konceptu?

„Momentary“ také jako první deska PINK FLOYD po mnoha letech nemá jednotící téma, nýbrž je trochu „každý pes jiná ves“. Playlist zahajuje instrumentálka „Signs Of Life“, která je jakoby mystická, ale skladba trochu neví, kam vlastně míří. Navíc ji střídá naprosto odlišná nálada – optimisticky znějící a jednoznačně hitová „Learning To Fly“. Velmi dobrá píseň, která člověka okamžitě chytí za uši a výborně funguje i jako rozehrávka na koncertech. S dalším číslem se atmosféra opět radikálně mění. „The Dogs Of War“ si jakoby vzpomíná na „Welcome To The Machine“ z roku 1975 a nasazuje podobně uhrančivé efekty. Skladba je to velmi slušná, ale trochu mi uniká filozofie alba, zvlášť když následuje „One Slip“, zhmotnění osmdesátkového rocku, které je všechno jiné, než staří Floydi. První stranu alba pak uzavírá brilantní „On The Turning Away“, která v uvolněném tempu jede po skvělé melodii a nabízí geniální sólo, které bych komukoli pustil jako referenční kousek pro gilmourovský styl hraní na kytaru.

S druhou stranou se ztotožňuji ještě méně než s tou první. „Yet Another Movie“ je docela slušně udělaný meditační rock pro široké publikum, poslední minuta skladby je pak někdy uváděna jako samostatný kus „Round And Around“. Po něm následuje prazvláštní dvouminutovka „A New Machine Part 1“, kde se atmosféra zahušťuje, slyšíme syntetické efekty a hlas prohnaný přes vokodér, aby se ob jednu písničku zopakovalo to samé, jen zkrácené na čtyřicet vteřin („A New Machine Part 2“). Vlastně to zní docela dobře, ale do celkového sledu alba se tahle dvě intermezza vůbec nehodí. Navíc mezi nimi sedí instrumentálka „Terminal Frost“, podle mě největší omyl, jaký kdy Floydi umístili na album – taková ta pohodová relaxační nuda, kterou vám budou pouštět třeba v čekárně u psychologa, než přijdete na řadu. Ok, poslouchat se to dá, ale na albu PINK FLOYD? Ach jo! Ještě, že závěrečná „Sorrow“ napravuje dojem – opět univerzální rock, ale tentokrát víc floydovský, osm a půl minuty hrací doby uběhne jako voda a skvělá Gilmourova kytara člověka přesvědčí, že přece jen nebylo špatné, desku si pustit.

Thorgersonův návrat

Musím říct, že od PINK FLOYD mám rád úplně jinou hudbu, než jaká je zaznamená na „A Momentary Lapse Of Reason“, co mě ale naopak velmi oslovilo, je obal. Na scénu se vrátil Storm Thorgerson (tentokrát bez Hipgnosis, kteří v mezidobí skončili) a nechal zhmotnit motiv „řeky postelí“, které se v obrovském množství vinou venkovskou krajinou a podél mořského pobřeží. Fotilo se v jihozápadní Anglii a zúčastnění museli v terénu rozmístit do požadovaných sestav stovky a stovky nemocničních lůžek. Práce to byla úmorná a trvala celé dny, výsledek ale stojí za to.

Gigantické turné

Je asi evidentní, že „A Momentary Lapse Of Reason“ moc nemusím, objektivně ale jde o úspěšné album, jehož zvuk navíc spousta lidí považuje za typické PINK FLOYD. Samozřejmě především posluchači, kteří se ke kapele dostali až v pozdním období a její historii vnímají maximálně někam k „The Dark Side Of The Moon“. Popularita pozdní fáze Floydů je ale vlastně logická – narozdíl od starších časů je skvěle zdokumentována v různých televizních pořadech, reportážích a videomateriálech. Ze šňůr k „Momentary“ jsou k dispozici hned dva záznamy. Za prvé „Delicate Sound Of Thunder“, který vyšel i na audio nosiči jako teprve druhý oficiální živák Floydů – po prastarém live albu „Ummagumma“ z roku 1969. Mnohem známější je pak koncert PINK FLOYD v Benátkách, kde kapela hrála na pódiu plovoucím po vodním kanálu, zatímco ji 200 000 fanoušků sledovalo ze břehů nebo z gondol pohupujících se přímo na vlnách. Show snímala italská televize a přenášela ji i do mnoha dalších zemí, takže se z koncertu v Benátkách stala globální událost a měla podobný dosah jako Watersovo představení „The Wall“ o rok později v Berlíně.

Celé turné k „A Momentary Lapse Of Reason“ bylo monstrózní záležitostí a lámalo rekordy. V koncertní sestavě byl kromě Gilmoura a Masona samozřejmě i Wright, plus deset dalších pódiových muzikantů. Kapela hrála na tak netypických místech jako luxusní Versailles nebo tehdy ještě socialistická Moskva a během tří kalendářních roků zvládla dvě stovky koncertů, na které přišlo zhruba pět a půl milionu diváků. Šňůra se stala vůbec nejvýdělečnějším koncertním turné osmdesátých let a Floydi tak trumfli i samotného krále popu Michaela Jacksona.

19.07.2021	Diskuse (10)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz