PINK FLOYD - A Saucerful Of Secrets

100%

Je nepochybně škoda, že jediným albem PINK FLOYD, které v plné míře zaznamenává talent Syda Barretta, je debut „The Piper At The Gates Of Dawn“. Bohužel je to tak – už v době jeho natáčení přestával prvotní lídr Floydů zvládat své drogové výlety a v době, kdy měly jeho tvůrčí schopnosti i kariéra stoupat výš a výš, se naopak raketovou rychlostí řítil do temnoty. Prý už v době natáčení singlu „See Emily Play“ – tedy v květnu 1967 – se začal měnit před očima, ztrácel pověstnou jiskru a postupně se stal pouhým stínem sebe sama. PINK FLOYD to naplno pocítili na americkém propagační turné k „Piperovi“, které mělo být průlomem za oceán, místo toho se ale stalo tragickým potvrzením faktu, že frontmana drogy jednoduše oddělaly. Pár koncertů se snad i povedlo, na jiných živácích nebo při vystoupeních v médiích se ale Syd choval naprosto tragicky a atlantická část turné musela být dokonce odvolána. Kapela se vrátila domů s jasným vědomím, že pohár přetekl.

Génius v rozkladu

Jakkoli byl Barrett věrozvěstem nové doby, renesančním umělcem i osobností s obřím charismatem, všechno se roztopilo v LSD. Syd byl po většinu času absolutně mimo a rval do sebe takové dávky chemikálií, že ostatní jen nechápavě kroutili hlavou. Na koncertech PINK FLOYD se stávalo, že Syd místo hraní jen nepřítomně hleděl před sebe, jindy rozladil kytaru tak, až z ní vypadaly struny. Doslova legendární se stala také jeho „akce“, kdy si před koncertem zacuchal do vlasů tubu oblbovacích prášků, které se mu pak v horku světel začaly roztékat po hlavě. Na jistý koncert v rámci britského turné s Jimi Hendrixem se Barrett pro změnu vůbec neobtěžoval dostavit.

Někdy kolem Vánoc 1967, kdy už to vážně nešlo dál, zbytek kapely oslovil kytaristu původem z Cambridge a shodou okolností i dávného Sydova kámoše Davida Gilmoura, zda by se nechtěl k PINK FLOYD připojit. Ten už dávno platil za mimořádně dobrého muzikanta, jeho předchozí kapele JOKERS WILD se ale nepodařilo adekvátně prorazit a tak nabídku s radostí přijal. Barretta nechtěli Floydi úplně hodit přes palubu a krátkou dobu proto vystupovali v pěti - když ale ve finále na pódiu Gilmour hrál a Barrett jenom tak nějak byl přítomen, bylo jasné, že to nepůjde. Další možností bylo, že by Syd pouze skládal ty své geniálně potrhlé písničky a naživo by je Floydi hráli s Davidem. I to ale zkrachovalo, takže kapela na záchranu Barretta rezignovala, jednoho únorového dne roku 1968 ho cestou na koncert už nevyzvedla a jednoduše si řekla: „Kašleme na něj!“

Výměna stráží ve studiu

Neznamená to ale, že „The Piper At The Gates Of Dawn“ bylo jediným albem PINK FLOYD, na kterém je Barrett přítomen – na druhé řadové desce „A Saucerful Of Secrets“ ho můžeme slyšet ještě ve třech skladbách. Na konci šedesátých let totiž nejlepší kapely prakticky nepřetržitě skládaly a nahrávaly, takže i Floydi hned po vydání své prvotiny v létě 1967 začali znovu pracovat ve studiu. V říjnu natočili singlovku „Apples And Oranges“, ke které později už v nové sestavě vznikl vtipný videoklip ze skladu zeleniny. Ve stejném měsíci jako „Apples“ pak vznikla i památná skladba „Vegetable Man“, která sice nevyšla na singlu ani na albu, v průběhu let ale získala v jistém smyslu kultovní status - snad i kvůli silně chaotické struktuře, která trochu předznamenala budoucí Sydovu sólovou tvorbu. I v další nové písničce „Jugband Blues“ se projevil Barrettův duševní rozpad – pro nahrávání si vydupal účast orchestru Armády spásy, jenže když se pak soubor dostavil do studia, sdělil šokovanému producentovi (opět to byl Norman Smith), že si mají hrát co chtějí a po vzájemné hádce odešel pryč.

To už ale byly poslední záchvěvy spolupráce. Když se Syd Barrett z PINK FLOYD vytratil, ostatním bylo všelijak, ale citelně se jim ulevilo. Nový frontman Dave Gilmour sice musel přesvědčit Sydovy uctívače (někteří jeho odchod nikdy nepřijali) i konzervativní underground, že je adekvátní náhradou, silou své osobnosti to ale v pohodě zvládl a kapela plynule přešla do nové fáze. A v mnohem lepší kondici – dostala novou chuť do práce, natáčela další skladby, mezitím hrála naživo a postupně se posunovala po koncertní mapě Evropy.

Další kámoš z Cambridge

Nová deska se na pultech obchodů objevila na konci června 1968. My ale s jejím popisem začneme trochu netypicky – od obalu! Ve světě PINK FLOYD totiž jde o velmi důležité téma a právě cover k „A Saucerful Of Secrets“ byl první, o který se postarala legendární grafická skupina Hipgnosis, která pak měla zpracovávat floydovské covery až do „Animals“ a v osobě jejího šéfa i později. Tím jmenovaným byl Storm Thorgerson, bývalý spolužák Floydů ještě z Cambridge, který dal Hypgnosis dohromady společně s Aubrey Powellem a z jejich dílny vzešla řada legendárních motivů pro PINK FLOYD i jiné slavné kapely. „A Saucerful Of Secrets“ obdrželo cover vycházející z komiksu „Dr. Strange“ – divoce barevnému výjevu dominují planety vylétající ze středu galaxie a skvěle tak předznamenávají, co se děje na drážkách samotné nahrávky!

Mezi psychedelií a progresí

„A Saucerful Of Secrets“ lze totiž s trochou fantazie označit jako kosmické album, i když onen vesmír nemusí být jen prostor mezi planetami a hvězdami, nýbrž také nekonečno lidské duše nebo emocí. Encyklopedická hesla označují druhé album PINK FLOYD jako přechod mezi psychedelií a progresivním rockem, což je myslím přesné, sám bych ho navíc viděl jako bránu mezi počáteční barrettovskou spontánností a pozdější floydovskou promyšleností a uceleností. V novém složení se autorství písniček rozložilo více mezi jednotlivé muzikanty a vzešlo z toho skvostné dílo, které vlastně určilo, čím budou PINK FLOYD do budoucna typičtí – technickou dokonalostí, nekonečnou fantazií, monumentálností i hlubokou niterností, stoickým klidem, odlehčenou hravostí i sžíravou ironií.

Už v roce 1968 se tenhle vzorec dokonale vydařil a druhé album Floydů je uhrančivá záležitost - a to hned od úvodovky „Let There Be More Light“, podle mě jednoho z nejsilnějších floydovských okamžiků vůbec. V prvních vteřinách uši posluchačů zachytává vůdčí basový motiv, pod kterým zesiluje mravenčení klávesových vzruchů, aby po chvíli skladba přešla do monumentální fáze plné mocných refrénů a mlžných slok valících se jako příboj mořských vln. V textu se vypráví o přistání mimozemské rakety na vojenské letecké základně a – můžete mi věřit nebo ne – já měl před očima kosmickou loď vstupující do zemské atmosféry ještě dříve, než jsem si přečetl obsah textu!

Vnější i vnitřní vesmír

Druhá věc na albu „A Saucerful Of Secrets“ se transformuje do trochu jiné pozice, i když je podobně emotivní – „Remember A Day“ je v podstatě hipísácká písnička plná idylické nálady a vzpomínek na dětství. Bubny v ní neobvykle obsluhuje producent Norman Smith, protože Nicku Masonovi nějak neseděl rytmus skladby a paličky raději svěřil studiovému šéfovi. Svoji jedinečnost má i následující „Set The Controls For The Heart Of The Sun“, která postupně vznikala několik měsíců a pracoval na ní Barrett a následně i Gilmour, takže jde o jedinou skladbu PINK FLOYD natočenou všemi pěti členy. Písnička pokračuje v předchozí náladě, je ale ještě více ponořená do meditace a světa někde mezi sanfranciským létem lásky a hlubinami nekonečna. Dokonalá záležitost!

V podstatě by tohle měl být vrchol alba, kdyby ovšem nenásledovaly další skvělé věci – třeba silně ironická „Corporal Clegg“, první protiválečný manifest Rogera Waterse, který se celý život hudebně vyrovnával se smrtí svého otce ve druhé světové válce. V písni jakoby se předháněly různé melodické vlny, které v nečekaných okamžicích prokládají sóla na kazoo – takovou tu divnou foukací harmoniku, se kterou si hrají především děti. Ironický text o vojákovi „odměněném“ ztrátou končetiny pak ještě podtrhává videoklip, kde muzikanti válečné téma transformují na „dortovou bitvu“ s jídlem.

Talíř plný tajemství

Už teď máme za sebou materiálu jako na desku roku, to bychom ale nesměli poslouchat „A Saucerful Of Secrets“ – následuje totiž tématický vrchol alba v podobě stejnojmenné instrumentálky. Gigantická kompozice prý vznikala tak, že si muzikanti nejprve na papír malovali různé obrazce a následně je převáděli do rytmů a melodií. Drží pohromadě spíše silou geniální vůle než hudebními zákonitostmi, přesto jde o jednu z nejdůležitějších skladeb v dějinách PINK FLOYD. Tématicky je „A Saucerful Of Secrets“ jakousi alegorií bitvy rozloženou do čtyř volně propojených částí, přičemž zásadní je alespoň pro mne devátá minuta, kde do předchozího chaosu a zvukových experimentů vstupuje ohromující hypnotická harmonie a posunuje skladbu až někam k náboženské seanci.

Po tomhle výletě už nepotřebuji ke štěstí ani vteřinu navíc, skončit teď poslech by ale bylo maximálně nespravedlivé k posledním dvěma písničkám na albu, opět velmi podařeným. „See-Saw“ je takové příjemné a trochu ospalé mžourání na nedělní verandě, které podobně jako „Remember A Day“ složil i nazpíval klávesista Rick Wright. Závěrečná „Jugband Blues“ je pak rozlučková Sydova skladba, kterou autor posadil do zvláštního rytmu jakoby plovoucího na vodě a ze které opět prýští to neopakovatelné barrettovské kouzlo, jaké neumí nikdo jiný. Šílený génius se tu s kapelou natrvalo loučí, aby ale o sobě zanedlouho dal vědět sólovým albem, které si v pravý čas také představíme.

Cesta k výšinám

S druhou deskou jakoby se PINK FLOYD začalo definitivně dařit – vymanila se z personálních problémů, systematicky posunovala svou pozici na scéně a v podstatě nepřetržitě natáčela nebo hrála koncerty. Napravila si dokonce reputaci ve Spojených státech, kde propagovala „A Saucerful Of Secrets“ v létě 1968 a tentokrát to za velkou louží dopadlo mnohem lépe. A to měl do světa PINK FLOYD naplno vstoupit další fenomén – film !!

04.03.2021	Diskuse (7)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz