PINK FLOYD - Animals

100%

Baskytarista a zpěvák Roger Waters platil v PINK FLOYD za klíčového skladatele, samozřejmě ale nebyl komponistou výhradním. V soupisce většiny alb až po „Wish You Were Here“ ho autorsky zdatně následovali David Gilmour a Richard Wright, v menší míře pak Nick Mason. Ve druhé polovině sedmdesátých let se to však mělo změnit. Muzikanti se po deseti letech nepřestávajícího skládání a koncertování začali více věnovat sólovým aktivitám nebo rodinnému životu a pro PINK FLOYD neměli už tolik času jako dříve. Kapele začal dominovat nejvíce aktivní Waters a je i autorem téměř všech skladeb ze tří řadových alb počínaje „Animals“ (1977). V případě této desky byly důvody pro změny v autorství především rodinné – Gilmour se totiž stal otcem a věnoval se tak i jiným záležitostem než hudbě. Příliš tvůrčí ale nebyli ani Wright a Mason, takže „Animals“ zůstalo na hrbu Watersovi a baskytarista je znám jako výhradní autor celé desky s výjimkou jedné skladby, kterou udělal společně s Gilmourem.

Z Abbey Road do Britannia Row

Příprava „Animals“ čítala ještě minimálně jednu výraznou novinku. Skupina ho totiž nahrála ve svém vlastním studiu. To si nechala vybudovat v průběhu roku 1975 v londýnské čtvrti Islington v budově při ulici Britannia Row. Své soukromé hudební království Floydi pojali jako kompletně vybavený nahrávací komplex a zázemí pro vlastní pódiové vybavení, které měli navíc v úmyslu pronajímat kolegům z jiných kapel. Nový prostor i možnosti pohodlného a neomezeného natáčení pak vlily do PINK FLOYD tvůrčí energii a i když se v éře „Animals“ dále drolila kapelní pospolitost, výroba desky prý probíhala v pozitivní a soustředěné atmosféře.

Co se týká repertoáru, bylo už na začátku napůl vyhráno. Z roku 1974 totiž zůstaly schované dvě skladby nepoužité na „Wish You Were Here“, které stačilo dodělat, přejmenovat – „You´ve Got To Be Crazy“ na „Dogs“ a „Raving And Drooling“ na „Sheep“ – a skoro půl hodiny muziky bylo na světě. K tomu časem přibyla ještě jedna rozsáhlá věc „Pigs (Three Different Ones)“ a album bylo v podstatě pohromadě, protože na celkový počet pěti skladeb ho doplňují už jen dvě stejně nazvané minutovky „Pigs On The Wing“, vzniklé z jedné trochu delší písně. Samotné nahrávání „Animals“ pak probíhalo mezi dubnem a prosincem 1976 a na pomoc si Floydi přizvali stejně jako minule studiového technika Briana Humphriese. Na pulty šlo album v lednu 1977, ještě předtím se ale samozřejmě musel vyřešit obal. A jde opět o naprosto originální motiv se strhujícím příběhem, tentokrát navíc s výraznou komickou nadstavbou!

Čuník na cestách

Jak se dozvíme níže, „Animals“ je koncepční album inspirované dystopickou novelou George Orwella „Farma zvířat“, kde klíčovou úlohu ztvárňují právě zvířata. Studio Hipgnosis jako obvykle Floydům nabídlo několik grafických návrhů, tentokrát se ale kapele žádný nepozdával a místo toho se do popředí dostala myšlenka Rogera Waterse, která v něm uzrávala, když každý den jezdil kolem slavné londýnské elektrárny Battersea. Tato ikonická stavba ze třicátých let 20. století je skutečně nepřehlédnutelnou dominantou a její čtyři komíny vzbuzují snad až mystické pocity. Ve Watersově fantazii se zrodil obraz prasete – hrdiny „Farmy zvířat“ i „Animals“ – poletujícího nad továrnou. Rozhodně zajímavý nápad, který se podařilo ukovat do jednoho z nejpovedenějších obalů v historii pop music, od myšlenky k realizaci byl ale pořádný kus práce. Aby bylo létající prasátko mezi obřími komíny vůbec patrné, muselo mít také své rozměry. Bylo proto zadáno do výroby u jedné německé firmy, která měla zkušenosti se stavěním balónů a dokázala zrealizovat nafukovacího čuníka dlouhého přes deset metrů a naplněného héliem, aby se mohl vznést. Tak se zrodil Algie.

Focení obalu bylo naplánováno na 2. prosince 1976. Algie byl uchycen silným provazem, aby neuletěl, a na místě byl dokonce chlápek s puškou, který měl balón proděravět, kdyby se náhodou utrhl. Nevyšlo však počasí, takže bylo focení přeloženo na druhý den, což ovšem někdo zapomněl sdělit zmíněnému střelci. Ten proto 3. prosince k Battersea nepřijel, čehož samozřejmě využil Algie a .... uletěl! Závratnou rychlostí se řítil vzduchem daleko od elektrárny. Zamířil ven z Londýna a přiblížil se až k mezinárodnímu letišti Heathrow, které kvůli létajícímu sudokopytníkovi údajně muselo přerušit provoz. Algie už si to ale štrádoval dál na venkov, aby nakonec přistál padesát kilometrů od Londýna na poli někde v hrabství Kent. Focení v Battersea bylo samozřejmě v tahu a i když se jej později podařilo dokončit, finální obrázek industriálního objektu s levitujícím čuníkem je nakonec výsledkem fotomontáže. Stojí ale opravdu za to!

Farma zvířat

Jak jsme už nakousli, základem koncepčního alba „Animals“ je příběh „Farmy zvířat“ z roku 1945. Tahle literární klasika a varování před totalitními režimy popisuje zemědělskou usedlost kdesi v Anglii, kde se vzbouří hospodářská zvířata a vyženou farmáře, aby si mohla žít v klidu a beze strachu z porážky nebo zničující práce. Jenže idyla se brzy promění ve zvířecí diktaturu, ve které vládnou vychytralá prasata, po boku jim stojí agresivní psi a ostatní zvířátka jsou nucena pracovat a mlčet. Prostě jako někde ve stalinském SSSR nebo hitlerovské Třetí říši. Jako symbol utiskované většiny jsou pak vybrány ovce, které se ve stádovitém chování na nic neptají a jen poslouchají příkazy nebo velebí své tyrany.

Tohle téma zaujalo Rogera Waterse natolik, že jej načrtl právě v „Animals“, i když trochu pozměnil terč své sžíravé kritiky – v textech na albu pranýřuje kapitalismus a jeho bezohlednou podstatu. Stačilo vlastně převzít postavy z „Farmy zvířat“ a umístit je do reality sedmdesátých let. Psi se ve Watersově pojetí změnili na bezohledné byznysmeny, kteří zneužívají slabé a válcují každý odpor, aby se pak ve stáří sami stali oběťmi poměrů, které nastolili. Prasata jsou ve světě „Animals“ nepřekvapivě politici a sociální inženýři, kteří vnucují většině své vidění světa. No a ovce jsou ti ostatní, kteří musí žít pod diktátem předchozích dvou vrstev. Rozdíl mezi knihou a albem je v tom, že zatímco u Orwella skončí příběh velmi pochmurně utužením diktatury, Waters nechá ovečky procitnout a alespoň dočasně svrhnout tyrany. V hudebních textech má autor samozřejmě omezený prostor k vykreslení příběhu, zato má ale něco, co naopak postrádá spisovatel – muziku! A tu Roger Waters využil naprosto mistrovsky!

Podobná i odlišná geometrie

Když se podíváme do seznamu skladeb na „Animals“, praští nás přes oči jedna veliká podobnost s „Wish You Were Here“. Obě alba totiž tvoří pět položek – uprostřed tři různé písně a po okrajích dvě části jedné rozdělené skladby. Jenže tahle shoda je vlastně jediná, jinak je všechno odlišné. Zatímco na „Wish You Were Here“ mají oba samostatné díly kolem třinácti minut a songy mezi nimi jsou výrazně kratší, na „Animals“ úvodní/závěrečný track funguje v podstatě jako písničkové intro a outro se stopáži vždy zhruba minutu a půl, mezi nimiž se pak odehrávají rozsáhlé kompozice, každá přes deset minut dlouhá.

Ona úvodní/závěrečná skladba „Pigs On The Wing (Part 1 a 2)“ byla původně delší – ještě v celku měla něco přes tři minuty a kromě dvou úseků, které se finálně dostaly na desku, disponovala i sólem, které nahrál jako host kytarista Snowy White. Tahle verze vyšla i oficiálně, ale pouze jako rarita na dávno zapomenutém formátu, takzvané osmistopé kazetě. Finální verze dvou rozdělených skladbiček je ale mnohem lepší – už zmíněná akustická kytara navodí téma, hlas zní poměrně nekomplikovaně a vše slouží jako protipól ke značně skličující většině desky. Po minutce a půl se jde na věc, rozjede se hlavní část alba, no a když tato později skončí, úvodní téma je zopakováno jako uklidňující epilog.

Úplně jiná deska

Po introdukci „Pigs On The Wings“ je na řadě „Dogs“ – sedmnáctiminutová skladba, která se stopáží blíží gigantům z předchozích alb PINK FLOYD, člověku to ale vůbec nepřijde. Píseň je totiž úplně jiná. V podstatě jakoby držela po většinu doby základní téma, vystačila si s jedním-dvěma hlavními motivy a rozvíjela se spíše aranžemi. „Dogs“ a vůbec celé „Animals“ mi tak připomíná scénickou hudbu, která doplňuje divadelní představení, nesmírně umocňuje sdělení, ale vůbec nezáleží na tom, aby v ní bylo milion rytmů a not. Stejně tak zpěv si neláme hlavu s nějakými složitými stupnicemi – důležité je, co vypráví a aby slova dosáhla přesně tam, kam mají!

Tím vším nechci říct, že by PINK FLOYD udělali jednoduchou desku – to ani náhodou. Spíš to, že hudbu pojali úplně jinak a opět při tom dokázali překročit hranice geniality. Ať už nesmírně zajímavým zvukem, hřejivě hladivým a zároveň těžce skličujícím, nebo stavbou písní, které jsou opravdu postaveny na pár základních motivech a fajnšmekrovství se dělá spíše pomocí atmosféry. A koneckonců i hudebním stylem, který je tentokrát velmi těžké definovat. Je to blues? V základním tvaru určitě ne! Je to jazz? Možná v některých momentech, ale jinak rovněž nikoli! Je to rock? Ani to neplatí! Mohl bych se oné zapeklité otázky zbavit výmluvou, že je „Animals“ zkrátka progresivní hudba, to by ale bylo trochu alibistické – spíš si dovolím nadhodit ideu, že PINK FLOYD na „Animals“ stvořili úplně nové pojetí muziky! Souhlasíte se mnou, nebo to vidíte jinak?

Tři různá zvířata

Zajímavým momentem ve třech dlouhých skladbách na „Animals“ jsou také mezihry – po dostatečném rozvinutí základního tématu se vždy trochu změní atmosféra a zvířata se přihlásí svou vlastní řečí. V „Dogs“ se třeba někdy před devátou minutou píseň zabalí do mystické mlhy, kterou zdálky prořezává štěkání psů a posluchač se propadne do strašidelné atmosféry, která jakoby vystoupila ze samotné „Farmy zvířat“. Naplno se tu ukazuje, jak mistrně umí PINK FLOYD kouzlit se slovy i notami a že jako jedna z mála rockových kapel dokáže populární hudbu povýšit na trvalé kulturní dědictví. K tomu je samozřejmě potřeba ohromné množství zkušeností, mimořádná tvůrčí invence i hráčská ekvilibristika – stačí si poslechnout třeba Gilomourova kytarová sóla (v „Dogs“ výrazně jiná než na okolních deskách Floydů) a je jasné, že takhle kapela je prostě víc!

Třetí skladba v pořadí a druhá dlouhá „Pigs (Three Different Ones)“ v jistém smyslu jakoby navazuje na „Dogs“ a ještě se čtvrtou „Sheep“ tvoří jeden celek, zároveň je ale jiná než obě ostatní. Má trochu roztančenější rytmus, nese se opět daleko za hranicemi definovatelných stylů a prolíná melancholii s pozitivní energií, takže z toho vzchází něco slovy těžko popsatelného, ale nesmírně magnetického. I „Tři různá prasata“ mají svou střední pasáž se zvířecími hlasy, které překrývá rytmická hra a skladba pěkně drží strukturu. Kytarové sólo na konci je už typičtější než v „Dogs“ a lezou z něj podobné harmonie jako ze staršího floydovského trháku „Money“ nebo naopak novějšího „Comfortably Numb“.

„Sheep“ začíná najazzlými klávesami, které mají sametový sound, ale zároveň zatěžkanou atmosféru. Základní hudba, která následuje, je naopak poměrně svižná, ve zvolna cválajícím rytmu a určitě nejvíce rocková na albu. Kytara si dovolí být místy i docela zkreslená a Gilmour tu vysloveně riffuje. Pravé drama ale propuká v šesté minutě, kdy začíná čarovat Rick Wright, zahušťuje atmosféru jako v horroru a tuto část skladby ovládá děs a hlasy nervózně bečících oveček. O něco později se píseň vrací do hardrockového kvapíku a na začátku deváté minuty dokonce vybuchne v podobě dokonalého rockového riffu, stísňující atmosféra ale vše překonává a „Sheep“ jsou tak pro mě nejtemnějším momentem na desce. Ještě štěstí, že se na úplném konci „Animals“ znovu rozezní akustická kytara ve druhé části „Pigs On The Wing“ a zbaví mě pomyslného knedlíku v krku. I když musím přiznat, že takovéhle „klepání se strachem“ bych si v hudbě nechal líbit třeba každý den!

Šampióni před zhroucením

Období „Animals“ je v historii Floydů počítáno nejen za čas absolutního triumfu, ale také jako klid před bouří, která měla o několik let později rozmetat všechno na cimpr campr. PINK FLOYD dospěli do fáze dokonalého dinosauřího tělesa, které táhne světem a triumfuje bez výjimky všude, kam vstoupí, zároveň se ale začíná vytrácet jeho původní podstata. Světové turné, které je označované jako „In The Flesh Tour“ nebo jednodušeji „Animals Tour“, bylo naprosto monstrózní záležitostí – koncerty se odehrávaly na sportovních stadionech, na jednotlivé štace chodily desítky tisíc lidí a v Montrealu nebo Clevelandu koncerty PINK FLOYD sledovalo až 80 000 diváků. Kapela disponovala obrovskou scénou, kde se z pódia vynořovaly zastřešující baldachýny, vybuchovalo obří nafukující prase a nad diváky svištěly rachejtle vypouštějící padáčky ve tvaru ovcí. Jenže pod ohromujícím divadlem se skrývali hudebníci, kteří se při tak gigantických představeních cítili čím dál více osamělí a odtržení od svých fanoušků. Úspěch skupiny i nadšení posluchačů zkrátka dosáhlo takových rozměrů, až to všechno začalo působit kontraproduktivně.

Vše vygradovalo v už zmíněném Montrealu, kde na koncertě došlo k nepříjemné situaci. Jistá partička před pódiem dělala takový bordel a pořvávala na muzikanty, až Roger Waters ztratil nervy a na jednoho nevychovance plivnul. Nebyla z toho ani masová bitka ani světová válka, spíš poslední střípek do mozaiky znechucení, které kapelou postupně prorůstalo. Muzikanti se cítili, jakoby mezi nimi a fanoušky vyrostla neprostupná zeď .... ano, čtete dobře ... opravdu jsem to slovo napsal ... ZEĎ !!!

12.06.2021	Diskuse (13)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz