PINK FLOYD - Meddle

90%

I když jsme se v posledních dílech seriálu příliš nezabývali koncerty, neznamená to, že by PINK FLOYD pódiově zaháleli. Naopak, hráli téměř nepřetržitě a jak se posunovaly studiové nahrávky, zvyšovaly se i ambice živých představení. V roce 1970 Floydi předváděli na prknech svou mamutí skladbu „Atom Heart Mother“ a to v některých případech dokonce s orchestrem – poprvé v červnu 1970 na památném Bath Festival Of Blues And Progressive Music v jihozápadní Anglii. Dovézt celé těleso na koncert a v různých podmínkách odehrát náročnou skladbu určitě nebylo jednoduché, přesto Floydi dokázali orchestrem posílit i tehdejší americké turné. „Atom Heart Mother“ je bezpochyby jedno z prvních spojení vážné hudby s pop music a hráčsky zajímavá skladba, po které dodnes rádi sahají klasičtí muzikanti – před pár lety třeba Filharmonie Brno.

Co se zrodí ve studiu?

PINK FLOYD měli koncertně nabito po celý rok 1970 a když zkraje následujícího začali točit další desku, neměli ještě připravené skladby a moc nevěděli, co z toho všeho vlastně vzejde. Ve studiu proto zkoušeli různé experimentální metody, čímž se sice pustili na poměrně tenký led, ale z individuální i společné práce se vynořila další památná a gigantická skladba „Echoes“. A když říkám gigantická, vím o čem mluvím! Hned rok po své nejdelší celistvé kompozici „Atom Heart Mother“ totiž Floydi vytvořili další obrovskou epopej, která je vlastně téměř stejně dlouhá – „Echoes“ má více než 23 minut a za zmíněnou předchůdkyní časově zaostává jen zhruba o deset vteřin. Vzniklo tak mimochodem zajímavé srovnání dvou rozsáhlých písní, které pocházejí z téměř stejného období, ale mají úplně jinou podstatu. Zatímco „Atom Heart Mother“ je čistokrevná progresivní klasika, „Echoes“ vychází více z rocku a blues, je uvolněnější a přes velké množství hudebního materiálu a zvukových experimentů je to vlastně celkem snadno uchopitelná skladba. V první polovině dokonce evokuje jam session, při kterém se rodí spousta skvělé muziky, ale nikam se nespěchá a v okamžiku, kdy se objeví dobrý nápad, vychutnávají si jej muzikanti klidně i několik minut.

Ucho pod vodou

„Echoes“ je přes svoji plus mínus bluesovou podstatu definována typickým pinkfloydovským kosmem, kapela jej ale tentokrát pojala trochu jinak. Pomohla tomu náhoda – v jedné přestávce mezi hraním si totiž Rick Wright jen tak brnkal na klávesy a náhodou vytvořil zvuk, který připomínal sonar. Ten kapelu nesmírně zaujal a je vlastně leitmotivem celé skladby – hlavním tématem „Echoes“ je totiž oceán a tam, kde dříve kapela v psychedelických orgiích odlétala na jiné planety, se tentokrát noří do podmořských hlubin.

Nekonečné spousty vody ovládly i design nového alba. Floydi si na obal poručili „ucho pod vodou“, z čehož chudákům výtvarníkům z Hipgnosis vstávaly vlasy na hlavách, nakonec ale dokázali vytvořit pozoruhodný motiv. Ze začátku zaujme spíše rozvrstvením barev, při hlubším pohledu si však člověk uvědomí, že se dívá na vodní hladinu, na které tančí kruhy a pod nimi tiše pluje majestátný útvar, který může připomínat nos, ale po rozevření obalu je to skutečně … ucho pod vodou! Storm Thorgerson prý z výsledku nebyl dvakrát nadšený, rozhodně je ale velmi originální.

Vítaná kompilace

Tak. Album se nám kutí, Floydi do toho koncertují, fanoušci jsou nadšení – jenže je tu někdo, kdo moc spokojený není. Firma! Ta je poněkud nervózní, protože neví, co z nahrávky vyleze a kdy vlastně bude hotová, přitom by ráda popularitu Floydů kontinuálně proměňovala v librové nebo dolarové bankovky. V květnu 1971 proto vydává kompilaci – památný výběr „Relics“, který na jednom nosiči nabízí staré singlovky PINK FLOYD typu „Arnold Layne“ nebo „See Emily Play“, k nim několik kousků z prvních tří alb a navrch ještě nevydanou skladbu „Binding My Time“. Pro fanoušky Floydů byla výběrovka jasným důvodem ke koupi – na rozdíl od současnosti, kdy se brodíme v nekonečné nabídce bestofek a reedicí, bylo „Relics“ v roce 1971 jedinečnou možností, jak si tyhle staré perly zařadit do sbírky. Navíc má album i zajímavý obal. Jde o kresbu Nicka Masona, na které zhmotnil jakýsi těžko popsatelný útvar složený z různých hudebních nástrojů.

Meddle

Šesté studiové album PINK FLOYD se pod názvem „Meddle“ dostalo ke kupujícím na konci října 1971 a rozhodně jde o jednu z nejdůležitějších nahrávek v historii kapely. Jde totiž o nahrávku přechodovou. Hudba je pořád progresivní, ve většině skladeb se ale zdá jednodušší, hodně písničková, přístupnější pro obecné publikum … a jednoznačně z ní cítím závany toho, co o pár let později propukne na „The Dark Side Of The Moon“ nebo na „The Wall“. Na druhou stranu má „Meddle“ trochu podobný koncept jako předchozí „Atom Heart Mother“, alespoň formálně – na obou albech dominuje gigantická skladba, která zabírá celou půlku desky, aby tu druhou obsadily čtyři nebo pět kratších písní. Na „Meddle“ to možná funguje trochu líp, protože obří skladba je umístěna až na druhou stranu desky, takže kratší jednodušší kusy mají šanci celé album rozehrát a lépe se do něj posluchačsky vstupuje. Což je možná i jeden z důvodů, proč bývá „Meddle“ obecně lépe přijímáno.

Pět normálních písniček

Úvodní skladba „One Of These Days“ je až na jeden hlasový vstup instrumentálka – fantasticky našláplá bezstarostná jízda, která čiší snad až motorkářskou atmosférou. Způsobuje to především geniální zdvojená baskytara, kterou s Rogerem Watersem obsluhuje Dave Gilmour, a nad ní naprosto famózní slide kytara, která nad basovým rytmem sóluje několik dlouhých minut. V určitou chvíli se pak ozve silně zefektovaný hlas Nicka Masona, který do rockové divočiny pronese pouhých několik slov: „V jeden z těchto dnů tě rozsekám na malé kousky“. Vážně nečekaná záležitost, kterou by člověk spíš než PINK FLOYD přisuzoval nějaké americké partičce v kožených bundách a s těžkými stroji v barvách „stars and stripes“. Ke vzniku skladby se traduje dobrá historka – jedna z baskytar má horší zvuk, protože je nahraná na staré struny. A k tomu prý došlo tak, že bedňák, který měl Floydům dojít pro nové, si raději odskočil ke své přítelkyní a nechal slavné muzikanty tak dlouho čekat, až z nouze nahráli píseň na to, co měli k dispozici.

S druhou písní uvolněná atmosféra pokračuje, i když v úplně jiném duchu – „A Pillow Of Winds“ má uklidňující podstatu a připomíná skvělé oddychovky z minulého alba, je ale ještě více melancholická a zabalená v příjemném mystickém oblaku. K atmosféře sedí i název skladby inspirovaný východnoasijskou stolní hrou Mahjong, kterou Roger a Nick s manželkami rádi hrávali na společných dovolených.

Sólo pro psa

Odpočinková je i třetí věc „Fearless“ na pomezí folku a blues, která je takovou motivační skladbou o překonávání překážek a efektně ji zakončuje záznam hromadného zpěvu hymny liverpoolských fotbalových fanoušků „You´ll Never Walk Alone“. No a silně optimistický potenciál má i čtvrtá „San Tropez“, kde kapela při odlehčeném jazzrocku vzpomíná na svůj pobyt v jižní Francii.

Na konci první strany desky do drážek „Meddle“ vstupuje další postava – pes! Nejde ovšem o statistický nástroj k potírání respiračních chorob, nýbrž o skutečného čtyřnožce! Stejně jako skladba se jmenuje „Seamus“, jde o domácího miláčka kytaristy Steva Marriotta z kapely SMALL FACES a měl prý jeden zajímavý zvyk – kdykoli slyšel hudbu, začal výt! V rodině hudebníka to mohla být celkem potíž, Floydi ale tohoto specialistu okamžitě využili jako „zpěváka“, načrtli kolem něj krátký song a stvořili tak unikátní spojení mezi bluesovými muzikanty a vyslancem čtyřnohého plemene :) Navíc zopakované v živém videu „Live At Pompeii“ – tam ale už s jiným psím hrdinou jménem Mademoiselle Nobs.

Zpátky do hlubin

Obří skladbu „Echoes“, která zahrnuje celou druhou stranu elpíčka „Meddle“, jsme si charakterizovali už v úvodu, tak se teď podívejme přímo na hudební stránku věci. Jak už bylo řečeno, celou tuhle monstrózní záležitost definuje oceán – už od začátku skladby, kde se po úvodním sonaru z podmořských hlubin vynoří klidná přátelská instrumentálka, kterou na konci třetí minuty doplní introvertní zpěv, aby se po pár slokách na dlouhou dobu odmlčel. Pohodová, i když intenzivní jízda po hmatnících, klaviaturách a bubnech pak bez rušení pokračuje, aby se všechno o něco později ještě zesílilo dominantní, přesně diktující baskytarou, nad kterou maluje vzdušná šestistrunka a mravenčivé klávesy, takže člověk má pořád co poslouchat, ale udržuje si příjemný uspávací pocit.

Na přelomu jedenácté a dvanácté minuty najednou dochází k nečekanému přerodu – dostáváme se do říše studiových efektů, které naplno otevírají mořské téma. Nesmírně uhrančivá atmosféra nás ve fantazii snáší do hlubin oceánu a obklopí nás hlasy podmořských tvorů žijících v místech, kam se člověk díky tlaku vody jinak nemá šanci dostat. Hudba má skutečně obrovskou sílu – v sedmnácté minutě se třeba z hlubiny přiblíží hypnotický pulzující efekt, který může být motorem ponorného plavidla, lávou tryskající z podmořské sopky nebo třeba odrazem rádiových vln nějakého obřího tvora. PINK FLOYD ale dokážou do mořského tématu mistrovsky zapasovat i zdánlivě nepatřičné zvuky – v jistý okamžik do hlubin vstupuje cosi jako vítr s krákáním ptáků a rozličná univerza se tak zvláštním způsobem prolínají do sebe.

Na začátku dvacáté minuty, když je atmosféra na vrcholu, najednou muzikanti všechno rázem ztiší a vracejí se k vokálům, dovyprávět text započatý někdy před čtvrt hodinou. Za posledními slovy se pak ozve další instrumentální pasáž, aby se i ona ponořila do hlubiny a skladba odplula do mořského nekonečna. Fanoušek PINK FLOYD je na vrcholu blaha a opět se utvrzuje v jasném vědomí, že takhle kapela ... je prostě geniální !!

14.04.2021	Diskuse (8)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz