PINK FLOYD - Obscured By Clouds

70%

Ještě dříve, než se šestá studiovka „Meddle“ dostala mezi fanoušky, už PINK FLOYD pracovali na dalším projektu. Tentokrát ale nešlo o studiové album, nýbrž o film. Kapela se totiž dala dohromady s režisérem Adrianem Mabenem, který nosil v hlavě myšlenku, zpracovat pro stříbrné plátno koncert Floydů a udělat to velmi originálním způsobem – ve starověkém amfiteátru a bez publika. Ruiny divadla pod širým nebem v italských Pompejích měly se svou magičností potenciál diváky nahradit a hudba PINK FLOYD stejně na pódiu funguje jinak než u běžných kapel, takže se nápad podařilo přetavit do jednoho z nejoriginálnějších koncertních projektů všech dob. No a když k tomu přidáme, že vedle „Ummagumma“ byl „Live At Pompeii“ vlastně jediným oficiálním koncertním záznamem ze staršího období Floydů, je jasné, že ho v druhém filmovém okénku našeho seriálu nesmíme vynechat.

Pod žhavým sluncem i v šeru studia

Scény k „Live At Pompeii“ se natáčely na dvou místech. Nejprve mezi 4. a 7. říjnem 1971 v už zmíněném amfiteátru v Pompejích, který si kapela a filmaři na několik dní pronajali. Do prostoru navozili běžnou aparaturu PINK FLOYD a muzikanti před ní hráli právě jako na koncertě, jenom bez lidí – přítomný byl pouze štáb a několik místních dětí, kterým se podařilo do uzavřeného areálu dostat. V Pompejích byly zaznamenány tři skladby, hrané ve dvou případech za denního světla, což působí na floydovské poměry trochu neobvykle. Očekávanější vizuál pak pochází z pařížského studia Europasonor, kde skupina v polovině prosince odehrála zbylý materiál – tentokrát uprostřed ohromující hry světel, zadních projekcí a podobných efektů. Kdybyste ale i tak měli problém rozeznat, odkud je který záběr, pomůže vám klávesista Rick Wright – v Pompejích má totiž vousy, kdežto v Paříží je oholený.

Efekty, efekty, efekty

Obě prostředí se v hotovém filmu vzájemně střídají a doplňují je další nečekané scény – záběry na kapelu, která se prochází po lávových polích, výbuchy sopečných jícnů, snímky starověkých artefaktů z neapolského muzea nebo stoické ruiny zničených Pompejí. Kapela a filmaři dokázali se všemi motivy nesmírně efektně pracovat a vizuál skutečně fascinujícím způsobem doplňuje hudbu – strašidelnou skladbu „Careful With That Axe, Eugene“ například doplňují mozaiky démonických tváří a v pasáži, kde Roger Waters děsivě vřeští do mikrofonu, ho střídají záběry valící se lávy. Baskytarista je výrazný i v jiných částech filmu – v první polovině „A Saucerful Of Secrets“ se třeba postaví před gong a v následující kakofonii do něj řeže jako zběsilý. V jiném záběru je u gongu nasnímaný jako tmavá silueta na oslňujícím pozadí, takže vypadá jako postava z nějakého samurajského filmu, v „Set The Controls For The Heart Of The Sun“ je obklopen mlhou a evokuje tajuplný svět antických pověstí.

Dobří jsou ale samozřejmě i ostatní muzikanti. David Gilmour má svoje parádní číslo rovněž v „A Saucerful Of Secrets“, kde sedí v tureckém sedu, stratocastera má položeného na nohou a pomocí slide násady a tremolo páky vyrábí ony chaotické zvuky, které definují úvodní minuty skladby. Zdatně mu sekunduje i Rick Wright, který šíleně tluče do klasického piána, a Nick Mason samozřejmě do své soupravy. Bubeníkův okamžik ale přichází zejména v „One Of These Days“. Po celou skladbu je tu snímán právě on – z různých detailů, z nadhledu nebo v políčkovém záběru z devíti čtverců, kde je v tu chvíli tolik paliček a činelů, až oči přecházejí. Nutno ale dodat, že tohle Nickovo sólo je vlastně znouzectnost, protože ostatní záběry k dané skladbě byly před stříháním filmu omylem zničeny. Naštěstí zůstaly zachovány jiné pasáže – třeba sekvence ke skladbě „Seamus“, zde označené jako „Mademoiselle Nobs“, kde Waters hraje na šestistrunku, Gilmour na foukací harmoniku a Wright drží mikrofon u hlavy fenky Nobs, která vyje svoje čtyřnohé sólo. Za odměnu se samozřejmě dočká přátelského pohlazení :)

Různé varianty filmu

Premiéra „Live At Pompeii“ se odehrála na filmovém festivalu v Edinburghu v září 1972, zdaleka ale nešlo o poslední slovo projektu. V roce 1974 totiž vyšla prodloužená verze, doplněná o záběry z nahrávání „The Dark Side Of The Moon“ a nějaké rozhovory. DVD varianta je ještě bohatší, to už je ale novodobá záležitost. V roce 2016 se pak duch PINK FLOYD vrátil přímo do Pompejí – konkrétně v osobě Davida Gilmoura, který tu odehrál dva koncerty ke své čtvrté sólové desce „Rattle That Lock“. Z původních pompejských písniček sice odezněla pouze jedna, zato ale před nadšenými diváky. A ti, kdo na místě nebyli, si mohou památnou událost poslechnout z později vydané audio i videonahrávky.

Znovu s Barbetem Schroederem

No a když už se nám teď tématicky sešly rok 1972 a „Temná strana Měsíce“, můžeme hned přejít k dnešnímu hlavnímu tématu – sedmé řadové desce PINK FLOYD. Po celý zmíněný rok se Floydi věnovali už „The Dark Side Of The Moon“, mezi přípravnými pracemi si ale ještě odskočili k dalšímu filmovému projektu, ze kterého nakonec vzešlo právě „Obscured By Clouds“. Kapelu totiž oslovil režisér Barbet Schroeder, pro kterého Floydi před třemi roky dali dohromady hudbu k filmu „More“. Teď v roce 1972 chystal napůl mystický a napůl etnografický snímek „La Vallée“ o partě hipíků, kteří v pralesích Nové Guineje hledají civilizací nepoznané údolí, kde se má pod příkrovem věčné mlhy skrývat ráj na zemi. Dějově se jedná spíš o takovou intošskou záležitost, kterou milovník rychlých akcí odzívá, vizuální stránka věci je ale velmi povedená a spojení introvertního filmu s hudbou PINK FLOYD je vlastně velmi logické.

Příprava soundtracku „Obscured By Clouds“ byla v mnoha aspektech podobná s „More“. Pracovalo se totiž stejným způsobem – kapela stejně jako minule dostala hrubý střih filmu, stejně jako minule přesně měřila sekvence, do kterých se má trefit, a stejně jako minule natočila kolekci poměrně jednoduchých písniček, ve kterých se nemusela mořit se složitou strukturou a aranžemi. Schroeder totiž hudbu použil opět zcela minimalisticky – i tentokrát zaznívá pouze v krátkých úsecích a s čistě funkčním záměrem, například z rádia ve stanu nebo při cestě džípem. Jistou výjimkou z tohoto pravidla je úvodní skladba stejnojmenná s názvem alba, kde podmanivá klávesová linka v delším časovém úseku dokonale podporuje záběry na horskou džungli zakrytou tajemnou mlhou a perfektně tak uvádí téma celého filmu.

Netypické album

Z výše uvedeného vyplývá, že si člověk většinu nových písniček pořádně vychutná teprve při poslechu alba. Deska je tentokrát trochu jiná – obsahuje poměrně málo floydovské mystiky nebo monumentálnosti a kromě pár výjimek ji celou tvoří normální písničky na pomezí folku, country, blues a rocku. Skladby mají dobré nápady i pinkfloydovskou kvalitu, jsou ale tentokrát takové nějaké … normálnější. Což rozhodně není na škodu, jen to člověk úplně nečeká.

Album, které PINK FLOYD natočili za zhruba dva týdny ve studiu na zámku Hérouville poblíž Paříže, má deset skladeb. Čtyři jsou instrumentálky, z toho dvě hned v úvodu – už zmiňovaná titulka „Obscured By Clouds“ a následující „When You´re In“. O první jsme se už bavili v souvislosti se začátkem filmu – vůdčí klávesová linka spolu s jednoduchou kytarovou vyhrávkou mají velkou atmosféru a svoji roli hrají i elektronické bicí, které byly v té době novinkou. Druhá píseň beze slov má trochu jiný charakter, je to takový rockový standard s pár akordy, obě věci ale do sebe dobře zapadají a dohromady působí vlastně jako jedna písnička.

Od třetí skladby se album nese plus mínus v jeho hlavním tématu – směsi nekomplikovaných písniček ve výše uvedených stylech. Ve srovnání s „More“ je „Obscured By Clouds“ vyrovnanější – jestliže jsem si minule stýskal nad podceněnou stopáží některých skladeb, tentokrát jsou přesně akorát dlouhé. Jedna klasicky stavěná písnička střídá druhou a všechno pěkně plyne – jemná bluesovka „Burning Bridges“ s vlnící se ústřední melodií, „The Gold It´s In The…“ načichlá rokenrolem nebo „Wot´s … Uh The Deal“, folk-rockový kousek, který je z celého alba patrně nejznámější.

V klidu téměř do konce

Šestá skladba je další instrumentálka – klidná a vyrovnaná „Mudmen“ s harmonickou atmosférou a krásným Gilmourovým sólem, které silně evokuje jeho pozdější styl hraní. Přerod kapely je slyšet i v následující „Childhood´s End“ – začíná v klasickém psychedelickém oparu, pak ale transformuje do hudby, která by se dala zařadit na kterékoli z mamutích sedmdesátkových alb. A typické téma pozdějších Floydů, pro změnu ovšem textové, najdeme i ve „Free Four“ – houpavý rytmus odsekávaný klávesovou znělkou doplňuje Watersův text, ve kterém se vyrovnává se smrtí otce ve válce a s negativy šoubyznysu.

Předposlední skladba „Stay“ je opět jemná lyrická píseň barového typu, tentokrát ale trochu jiného vyznění, takže kdyby ji člověk slyšel anonymně, ani by ho možná nenapadlo, že jde o PINK FLOYD. V rozlučkové „Absolutely Curtains“ jsme naopak ve zcela typických Floydech – z mlžného oparu se vynořuje klávesové sólo, rozehrává tajuplnou atmosféru a po několika minutách přechází v záznam zpěvu domorodých obyvatel Nové Guineje. Závěr alba se tak propojuje s jeho úvodem a vytváří uzavřený kruh.

Podivný obal

Přestože film dostal francouzský název „La Vallée“, dali PINK FLOYD kvůli jakýmsi sporům s produkcí svému soundtracku jméno „Obscured By Clouds“ – patrně se inspirovali scénou, ve které si cestovatelé prohlížejí mapu a najdou v ní místo zeměpisných údajů jen stejnojmenný nápis. Ještě větším oříškem je obal desky. Sedmou řadovku Floydů dostali na starost samozřejmě Hipgnosis a výsledkem jejich práce je rozmazaný obrázek, který při odstoupení do větší vzdálenosti trochu připomíná postavu obklopenou rostlinami. Má se jednat o jakéhosi člověka sedícího ve stromě a takhle pojatý cover prý vzešel ze záměrného rozostření původního snímku. Jenže alespoň za mě to na obalu desky vůbec nevypadá dobře. No nevadí – příště u alba „The Dark Side Of The Moon“ si spravím náladu, protože to má naopak jeden z nejlepších coverů všech dob …  

28.04.2021	Diskuse (5)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz